Vláda v Pekingu používá ve svém tlaku na Tchaj-wan i netradiční metody. K souostroví Ma-cu vzdálenému jen pár kilometrů od jí ovládaného území vysílá stovky lodních bagrů, které těží písek ze dna okolních vod. Ničí tak živobytí tamních rybářů, získávají surovinu potřebnou pro rozšiřování vlastních pobřežních měst a vyčerpávají tchajwanskou pobřežní stráž nutností neustálých zásahů. Netradičních metod geopolitické přetlačované je v regionu k vidění víc.
Pevnina asijského kontinentu je z lodí tchajwanských strážníků často na dohled, popisují reportéři agentury Reuters, kteří se s nimi vydali na patrolu. Připlouvají odtud bagrovací lodě s až třicetkrát větším výtlakem, než mají běžná plavidla pobřežní stráže. Kotví těsně za hranicí výsostných vod souostroví a těží ze dna písek. Mnohé nemají žádné jméno, což strážníkům komplikuje jejich identifikaci i vzájemnou komunikaci.
Někdy hranici překročí. Loď pobřežní stráže je vybavena dvěma vodními děly a kulometem. Většinou stačí, aby ji posádka těžařů spatřila, a odpluje. Jakmile se však dohled ztratí, vrací se zpět k práci.
Šedá zóna
Bagrování písku je součástí takzvané šedé zóny, jak se v mezinárodních vztazích v poslední době označuje činnost spadající mezi mír a válku. Základní myšlenkou je v tomto případě obrovský rozdíl ve velikosti. Čína má 267krát víc obyvatel a 22krát vyšší HDP, takže ji dlouhodobá mírná konfrontace vyčerpává významně méně.
V podobném duchu čínští komunisté přistupují i k dění ve vzduchu. Posílají své letouny do oblasti, již Tchaj-wan považuje za svou, čímž nutí tamní letectvo k vzletům. A těch si menší země může dovolit vzhledem k menšímu rozpočtu i počtu pilotů méně, jak v debatě Deutsche Welle upozornila expertka Německého mezinárodního a bezpečnostního institutu Gudrun Wackerová.
Vyčerpávání ozbrojených sil je však jen jedním z důsledků bagrování písku okolo Ma-cu. Další jsou mnohem konkrétnější a obyvatelé je pociťují přímo: přetrhané komunikační kabely, odliv turistů obávajících se napjaté atmosféry a úbytek ryb v místních vodách.
Z desítek tisíce
Tchajwanské úřady tvrdí, že z okolí Ma-cu i z dalších oblastí ve svých vodách vyhání čím dál víc bagrovacích lodí. V roce 2018 jich napočítaly sedmdesát, o rok později šest stovek, pak už čtyři tisíce.
I proto Tchaj-wan loni spustil na vodu novou třídu lodí pobřežní stráže nazvanou Ťia-I v přepočtu za dvě miliardy korun za kus. S výtlakem čtyř tisíc tun, jedním vodním dělem navíc a především několika raketovými a kulometnými systémy už neaspiruje jen na vyhánění, ale i na zadržení lodí, které vplují do výsostných vod Tchaj-wanu.
Plánuje také významné rozšíření flotily. Do roku 2027 chce spustit na vodu přes 140 nových plavidel pobřežní stráže.
Pekingská vláda všechna obvinění odmítá. Čínský úřad pro správu věcí Tchaj-wanu tvrdí, že nelegálně plující plavidla sám zastavuje, a dodává, že drtivá většina jich pracuje legálně. Celý Tchaj-wan i s jeho vodami totiž považuje za vlastní území. Naopak obviňuje protistranu z nebezpečného a násilného chování.
Obavy z invaze
Komunisté v Pekingu dávají jasně najevo, že Tchaj-wan považují za svůj. V poslední době se pod vládou Si Ťin-pchinga chovají čím dál sebevědoměji a asertivněji a na ostrově i jeho malých souostrovích včetně Ma-cu roste nervozita.
Jeden z tamních rybářů Čchen Kchuo-čchiang reportérům Reuters obavy vyjádřil jasně: „Nechceme, aby nám vládla pevninská Čína. Máme svobodu a ta je tam omezená.“ Strach posiluje i dění v Hongkongu, kde se Peking rozhodl přistoupit k tvrdé linii a podřídit si tamní demokratické společenské struktury.
Tchaj-wan se na rozdíl od Hongkongu může spolehnout na pomoc Spojených států, které mají dokonce zákon zavazující je k dodávkám zbraní a dalších obranných technologií. Zda by přišly v případě invaze z pevninské Číny na pomoc, však záměrně neříkají. Uplatňují politiku „strategické nejednoznačnosti“, která má odradit komunisty od vojenské akce i Tchajwance od formálního vyhlášení nezávislosti, jež by tuto akci téměř jistě vyvolalo.
Když se Joe Biden v říjnu uřekl a odpověděl „ano“ na dotaz novináře, že by Američané do boje šli, začala americká diplomacie horečně uvádět věci na pravou míru, připomíná web The Diplomat.
Jihočínské moře
Zdrojem přesvědčení, že Peking si věří na rozšiřování svého vlivu, je i dění v Jihočínském moři. Využívá mělčin a neobydlených ostrůvků ve Spratlyho a Paracelském souostroví, které během několika let pomocí přesunu milionů tun písku vytáhl z hladin a postavil na nich své vojenské základny.
Jedním z nich je atol s anglickým názvem Mischief, který podle rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu v Haagu z roku 2016 patří do výlučné ekonomické zóny Filipín. A právě ty se o pouhých čtyřicet kilometrů východně také uchýlily k neortodoxní metodě geopolitické přetlačované.
Už roku 1999 na mělčině zvané Second Thomas Shoal zanechaly vrak lodi Sierra Madre, kde od té doby neustále přebývá několikačlenná vojenská posádka. A kolem ní se pravidelně odehrávají vypjaté incidenty.
Například 16. listopadu 2021 se tam vydaly dvě filipínské zásobovací lodě. Do cesty jim vplula tři čínská plavidla pobřežní stráže a vodními děly je donutila obrátit kurz a vrátit se. Nikdo nebyl zraněn, avšak zásoby nedorazily, upozorňuje pro Eurasia Review politolog Rommel C. Banlaoi z Filipínské asociace čínských studií.
Diplomacie obou zemí se po incidentu vzájemně obvinily z narušení svých vod a z nebezpečných provokací. Tím protentokrát vše skončilo.
Napětí ve východní Asii již několik let stoupá, a to především kvůli rostoucím materiálním možnostem, vojenským schopnostem a ambicím Číny nespokojené se svým postavením v regionu i celkovým mezinárodním uspořádání. Současně je však zatím očividné, že se pekingská vláda i ostatní hráči v oblasti úzkostlivě vyhýbají otevřené vojenské konfrontaci.
