Bitva o zámek Itter byla jediným střetem druhé světové války, kdy americká armáda bojovala po boku Němců. Středověkou pevnost ležící uprostřed rakouských Alp v posledních dnech války společně zvládli ubránit proti přesile příslušníků Waffen-SS. Událost posléze vešla do historie jako „nejpodivnější bitva druhé světové války“.
Hrad Itter leží uprostřed rakouské části Alp už od 13. století. Ačkoliv byl v minulosti několikrát renovován a v roce 1878 z něj po rozsáhlé rekonstrukci vznikl zámecký hotel, jeho největší chvíle slávy přišla až ve 20. století během druhé světové války.
Poté, co bylo území Rakouska začleněno do třetí říše v rámci anšlusu, připadl zámek v roce 1943 pod správu koncentračního tábora Dachau. Příslušníci SS zde na příkaz německé vlády drželi prominentní vězně, kteří mohli být využiti díky svým dřívějším vysokým pozicím a diplomatické důležitosti jako rukojmí.
V posledních válečných dnech roku 1945 zde přitom byli drženi již jen postarší francouzští generálové, bývalé sportovní hvězdy, politici či jiné osobnosti. Mezi nimi například dva předváleční francouzští premiéři, Eduard Daladiér a Paul Reynaud.
Co se týče generálů, nacisté zde věznili také Maxima Weyganda a Maurice Gamelina, které zatkli během války. Kromě nich na zámku pobýval i jeden z důležitých členů francouzského odboje François de La Rocque a Marie-Agnès Cailliauová, starší sestra hlavy Svobodné Francie Charlese de Gaulla.
Německá vláda na zámku držela i tenistu Jeana Roberta Borotru, vítěze několika grandslamů. Údržbu a jiné práce přitom zajišťovali vězni z koncentračního tábora Dachau pod dozorem SS.
Jugoslávský vězeň odešel pro pomoc
Bitvu o Itter ve své knize „The Last Battle: When U.S. and German Soldiers Joined Forces in the Waning Hours of World War II in Europe“ popsal anglický historik Stephen Harding. Její začátek lze vystopovat až do pozdních dnů konfliktu, přesněji 3. května 1945.
Tehdy podle Hardinga odešel hledat pomoc pro uvězněné pohlaváry místní vězeň Zvonimir Čučkovič, údržbář a někdejší člen jugoslávského komunistického odboje. Tomu se podařilo projít skrze stráže a dostat se na svobodu. S sebou měl přitom nachystaný dopis se žádostí o pomoc, určený americkému vojsku.
Podle serveru Encyclopedia Britannica se Čučkovičovi podařilo projít stále ještě nebezpečnou rakouskou krajinou až do tyrolského Innsbrucku a navázat tam spojení s americkou armádou. Byl zde ale problém – zámek se nacházel mimo území armádní jurisdikce. Velící americký důstojník major John T. Krames se však přesto rozhodl vyslat do oblasti záchrannou skupinu vojáků.
Mezitím na Itter ve stejný den, tedy 3. května, přicestoval Eduard Weiter, bývalý velitel SS v koncentračním táboře Dachau a na zámku vzápětí spáchal sebevraždu. Velící důstojník poté společně s ostatními dozorci SS z Itteru uprchl.
Vězni přitom ze zámku nemohli odejít, v okolních lesích se i v posledních dnech války nadále pohybovaly stále aktivní jednotky Waffen-SS.
Druhý pokus
Pod tíhou této události a faktu, že se Čučkovič dlouho nevracel s pomocí, se vězni rozhodli pro druhý pokus o záchranu. Americké jednotky odjel 4. května z Itteru na kole hledat původem český kuchař Andreas Krobot.
Ten dorazil do blízkého města Wörgl, kde kontaktoval majora Josefa Gangla, který zde velel jednotce složené z bývalých vojáků wehrmachtu a spolupracoval s rakouským protinacistickým odbojem. Německý velitel přislíbil, že vězňům poskytne pomoc.
Gangl se podle BBC poté spojil s nejbližší americkou jednotkou disponující několika tanky Sherman, které velel kapitán John Jack Lee. Po krátkém vyjednávání se Američané rozhodli s Ganglem spojit a vyrazili na pomoc vězňům.
Poté, co jednotka dorazila k Itteru, Lee se společně se dvěma dalšími důstojníky připlížil k zámku, aby zjistil, jaká je situace. Po krátkém průzkumu se rozhodl stáhnout dva tanky pryč a k případné obraně pevnosti využít pouze jeden. Kapitán zároveň kontaktoval armádní velení a zažádal o posily.
Jednotka o síle 27 mužů, složená z bývalých vojáků wehrmachtu a americké armády, poté odešla na zámek. Podle Hardinga se příchozím dostalo vřelého uvítání, obyvatelé Itteru ale byli zklamání jejich malým počtem.
Bývalí vězni odmítli rozkaz, bránili zámek
Kapitán Lee se následně chopil velení případné obrany, nařídil vojákům rozmístit se po perimetru zámku na obranné pozice. Jediný tank přitom umístil poblíž hlavního vchodu. Rozkázal také dříve vězněným prominentům, aby se před bojem ukryli uvnitř stavby. Ti ale kapitánovo nařízení odmítli a zůstali venku, aby Itter bránili společně s vojáky.
Během následující noci skutečně přišel útok, obránci se střetli s malou průzkumnou jednotkou, která měla za úkol zjistit jejich počet a možné slabiny opevnění. Hlavní atak přišel až ráno, kdy na Leeho vojáky zaútočila síla asi 150 fanatických příslušníků Waffen-SS.
Samotná bitva trvala zhruba šest hodin. Útočícím esesákům se povedlo zlikvidovat americký tank, což jim ale částečně zabránilo ve vniknutí do zámku. Obráncům v pozdější fázi bitvy navíc začala docházet munice. Lee během bojů rovněž přijal nabídku tenisty Borotry, který dostal nápad přelézt hradby a v přestrojení za rakouského venkovana doběhnout pro americké posily, píše v už zmiňované knize Stephen Harding.
Sportovec nakonec uspěl, dokázal se dostat ke spojeneckým silám. Obránce před porážkou zachránily americké tanky vyslané plukovníkem Kramersem. Jednotky Waffen-SS se vzdaly, po bitvě bylo údajně zajato téměř sto vojáků.
Jediným mrtvým na straně obránců byl Gangl
Kromě několika zraněných byl na straně obránců pouze jediný mrtvý. Tím se stal major Gangl, který během bitvy chtěl odtáhnout expremiéra Reynauda do bezpečí, při tom ho ale zastřelil německý odstřelovač.
Bývalý důstojník wehrmachtu byl posléze pohřben na hřbitově ve Wörglu, ve městě po něm byla podle BBC pojmenována i místní ulice. Lee byl za své zásluhy odměněn armádním oceněním za statečnost.
Podle spisovatele Hardinga měla bitva rozhodně velký význam. „Pokud by SS dobyli zámek a francouzské prominenty zabili, poválečná historie by byla zcela jiná. Tito lidé tvořili politiku, která Francii dovedla až do 21. století. Kdo ví, co by se stalo, kdyby zahynuli,“ uvedl Harding podle BBC.
