Americký historik Timothy Snyder si získal oblibu především v oblasti svého zájmu, tedy střední a východní Evropě. V květnu vyšla česky jeho nejnovější kniha nazvaná Cesta k nesvobodě s podtitulem Rusko, Evropa, Amerika. Odhaluje slabiny západní společnosti a způsoby jejich zneužívání ruským režimem. O jejím poselství se debatovalo v Knihovně Václava Havla.
Historik Snyder odhaluje kroky na Cestě k nesvobodě. Demokracie ani prosperita nejsou zaručené
„Kniha mě až trochu zarazila svou radikálností,“ uvedl debatu ředitel Knihovny Michael Žantovský. Myslí si, že Snyder dochází ke zjednodušeným tvrzením, a na mysli má především tezi, že Vladimir Putin dosáhl zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.
Překladatel knihy a filozof Martin Pokorný však upozorňuje, že pro Trumpovo vítězství byla klíčová výhra v republikánských primárkách, kde volí jen malý podíl občanů a může rozhodovat třeba jen jedno procento hlasů. „Dobře cílený podnět tam může pomoci přehoupnout váhy,“ upozorňuje.
Iluze nevyhnutelnosti
Snyder v knize pracuje s pojmem politika nevyhnutelnosti, která podle něj pohltila Západ. Historik tak nazývá přesvědčení, že zákony pokroku jsou známé, a proto není nutné budoucnost aktivně formovat. Sama přijde jako lepší verze současnosti.
„V americké kapitalistické verzi tohoto příběhu přirozeně vznikl svobodný trh, který přináší demokracii a ta přináší štěstí. V evropské verzi dějiny zplodily národy, které se poučily z války, že mír je dobrý, a proto zvolily integraci a prosperitu,“ shrnuje.
Podobnou verzi nevyhnutelnosti přisuzuje i komunistům: přirozeně vznikají technologie, ty umožňují společenskou proměnu, ta způsobí revoluci a ta přinese utopii. Když se s rozpadem Sovětského svazu ukázala nesmyslnost této logiky, Západ se ve svých představách utvrdil.
Příklady vývoje některých postsovětských republik nebo Iráku po americké invazi v roce 2003 Snyderovi ukázaly, že ani západní verze politiky nevyhnutelnosti neodpovídají realitě. Trh bez kvalitního institucionálního a právního rámce nevytvořil demokracii ani se nestal základem pro prosperitu.
Většina západních politiků to ignorovala. Stejně jako fakt, že v západní společnosti, především na jejím pomyslném dně, tato víra v budoucnost začala mizet. Kniha se věnuje čím dál rychlejšímu otevírání společenských nůžek po ekonomické krizi roku 2008. Vize neustálého a automatického zlepšování podmínek pro život se kvůli tomu dostala do konfliktu s každodenní realitou příslušníků dolní většiny.
Věčnost
Politika nevyhnutelnosti slibující lepší budoucnost každému se pro mnohé zhroutila. Její místo začala zaujímat politika věčnosti. Tímto pojmem Snyder nazývá stav, kdy se vnímání času mění z lineárního na cyklické a realita se točí kolem vlastního národa, který je stále znovu ohrožován vnějšími nepřáteli.
Tento proces mnohé na Západě překvapil a stále ještě překvapuje. Snyder to vysvětluje sebestředností západních společností, které se málokdy dívají na vývoj v jiných částech světa. Na mysli má především Rusko. Tam se politika věčnosti stala oficiální doktrínou už na začátku 21. století s nástupem Vladimira Putina k moci.
Cyklická věčnost je odpovědí na zásadní slabinu diktatury. Ta si totiž nedokáže poradit s nejstarším problémem vlády, jímž je systém nástupnictví.
Demokracie tento problém řeší elegantně. Víceméně pravidelné volby zaručují, že stát se udrží i po odchodu jakéhokoliv prezidenta, premiéra nebo ministra. Společnost má budoucnost jistou. V nedemokratickém režimu však není jistého nic. Odchod nebo smrt konkrétní osobnosti je hrozbou pro samotnou existenci státu. Společnost tak budoucnost nemá, a režim proto neustále obrací její zraky do minulosti k opakujícím se hrozbám ze zahraničí, od cizinců nebo jejich kolaborantů v řadách vlastních obyvatel.
Vytváření zvrhlého Západu
Putin svůj režim podle Snydera upevnil přesně takto. Historik v knize popisuje, jak ruský prezident v roce 2002 využil teroristického útoku na divadlo v Moskvě k plnému ovládnutí všech televizních stanic v zemi a o dva roky později s odkazem na útok teroristů ve škole v Beslanu významně omezil autonomii regionů.
Snyderův popis pokračuje falšováním voleb v letech 2011 a 2012, které musel režim zfalšovat, aby si udržel vládu nad parlamentem a post prezidenta pro Putina. Politika věčnosti byla stvrzena. Potřebovala však nové hrozby, protože odbojné Čečensko, které plnilo tuto roli během prvních Putinových období, bylo poraženo.
Uvolněné místo zaplnila homosexualita, která prý ohrožuje nevinný ruský národ. Do ruských médií vtrhla sexualita a její příkré hodnocení s obrovskou intenzitou. Nějaká zmínka o ní provázela i naprosto nesouvisející zprávy. Západ se stal nositelem dekadence a Evropě se začalo přezdívat Gejropa.
Stará sovětská hrozba ze Západu se vrátila v novém hávu s plnou silou. Tentokrát to nejsou kapitalisté a imperialisté, kdo ohrožoval údajnou sovětskou rovnostářskou utopii, ale homosexuální morální zvrhlíci ohrožující čistý a panenský pravoslavný ruský národ.
Majdan jako židovské spiknutí nacistů
Gargantuovských rozměrů tato propagandistická vize dosáhla v roce 2013 během Euromajdanu na Ukrajině. Snyder se podrobně věnuje jeho obrazu v ruských médiích, která líčila demonstranty jako Sodomu a přinášela často lživé informace o sexuální orientaci demonstrantů a jejich vůdců.
Do toho začala vytvářet obraz Euromajdanu jako snůšky nacionalistů, neonacistů a fašistů. Snyder velmi pečlivě dokazuje, že ukrajinský nacionalismus byl naprosto okrajovou částí hnutí. Lidé nejčastěji odůvodňovali svou přítomnost na demonstracích touhou po zavedení vlády práva.
Lži o nacionalistech provázela neustále omílaná teze o neexistenci ukrajinského národa, který je prý jen větví toho ruského. Nikomu nevadilo, že obě tvrzení nemohou být pravdivá současně.
Kresba z roku 1997, na níž pila ukrajinské a ruské národnosti řeže strom s nápisem Slovanstvo v koruně
Ruská média přinášela i další zprávy, které se vzájemně popíraly. Majdan tak byl současně davem neonacistů i dílem židovského spiknutí. Majdan chtěl současně budovat fašismus i homosexuální morálku. Tyto kontradikce nebyly chybami příliš snaživých propagandistů. Byla to „plánovaná snaha rozbít logiku a fakticitu“.
Lež o občanské válce
Masivní propagandistická kampaň také provázela ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině. Nejdřív přišlo lhaní o ruských vojácích na Krymu, poté na východě Ukrajiny. Snyder na detailním popisu událostí odhaluje, že v Donbasu nevypukla občanská válka, ale že Rusko vojensky napadlo Ukrajinu, k čemuž se odhodlalo ještě před útěkem Janukovyče ze země.
Vypočítává konkrétní ruské vojáky z Dagestánu, Čečny, Altaje, Burjatska nebo Pskova, kteří bojovali a mnohdy zahynuli na Ukrajině. Nesmělo se o nich mluvit, protože Rusko oficiálně žádnou válku nevedlo.
Obrovské množství lidí na Západě se do této léčky chytilo. „Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2014 byla testem vnímání reality pro Evropskou unii a Spojené státy. Mnozí Evropané a Američané raději sledovali fantomy vypuštěné ruskou propagandou, než aby bránili právní řád. Evropané a Američané ztráceli čas tím, že se ptali, jestli se odehrála invaze, jestli je Ukrajina vůbec státem a jestli si invazi nějak nezasloužila. To odhalilo rozsáhlou zranitelnost, kterou Rusko brzy využilo uvnitř EU a USA,“ píše Snyder a dodává, že Západ vyplýtval ohromné množství času na ruské lži o Ukrajině, což samo o sobě je ruským vítězstvím.
Mýtus o národním státu
Jak napovídá podtitul knihy, věnuje se Snyder dalšímu Putinovu kroku. Když si ověřil snadnou manipulovatelnost části evropské společnosti a rozhodl se ji využít k rozsévání problémů v EU. Jeho konečný cíl je přitom vnitropolitický. Teprve když Rusové uvidí, že evropská demokracie nenabízí lepší alternativu k putinskému autoritářství, přestanou usilovat o změnu poměrů ve vlastní zemi.
Ruští marketéři tentokrát vsadili na základní evropskou slabinu: mýtus o skvělé historii národního státu. Ten má dvě podoby. Postkomunistická verze spočívá v obdivu k meziválečné státnosti ztracené prý kvůli zradě ze zahraničí.
Středoevropané si nepřipouštějí, že ve skutečnosti byla celá tehdejší architektura státního uspořádání mezi Německem a Ruskem už ze své podstaty odsouzena k zániku, varuje historik.
Disidenti, kteří se dostali po roce 1989 k moci, to dobře věděli. Proto volali po integraci jako podmínce přežití. Jenže po splnění této mise začalo být volání mýtu o národním státu slyšet víc a víc.
Evropská integrace trvá dost dlouho na to, aby ji Evropané považovali za samozřejmou a zapomněli na význam a sílu dalších politických modelů. Dějiny však nikdy nekončí a neustále se objevují alternativy.
V západoevropské verzi je mýtem o moudrém národu, který se poučil z války a svůj údajný národní stát (ve skutečnosti rozpadající se koloniální říši) integroval s ostatními. Zdá se tak, že tento národní stát může z integračního procesu kdykoliv vystoupit a vrátit se do své původní podoby. Ta však nikdy neexistovala, jak Snyder upozornil například na listopadové přednášce v Praze.
Putinovi stratégové podle něj moc dobře vědí, co skutečně znamená vystoupení z EU. Pro bývalé impérium jako Británie je to krok do neznáma, nikoliv návrat k čemusi starému, dobrému. Řadí ji po bok Ruska jako zbytkového státu po rozpadlé říši bez přístupu k integraci. A jak ukazuje případ brexitu, vede k chaosu, bezradnosti, obavám z nového násilí v Severním Irsku nebo z rozpadu státu.
Podpora evropských nacionalistů
Dominance těchto dvou mýtů ve veřejném prostoru je podle Snydera mimo jiné důsledkem absence společné evropské výuky dějepisu v celokontinentálním kontextu. Díky síle mýtů mohou sílit nacionalistické strany propagující návrat k nikdy neexistující nebo strukturálně nefunkční minulosti.
Zatímco Evropané jsou z tohoto rozmachu překvapení, ruské vedení ho díky lepší znalosti evropských dějin očekávalo a aktivně živilo.
Například Kremlem ovládaná televizní stanice RT dává velký prostor euroskeptikům jako Nigel Farage nebo Marine Le Penová a jejich vykreslování třicátých let dvacátého století jako zlaté éry. Podpora je i přímá: třeba Le Penová v letech 2013 a 2014 přiznala financování své strany z Ruska. Rakouští svobodní v roce 2016 podepsali dohodu s Putinovou stranou Jednotné Rusko.
„Putin přátelsky podporoval evropské politiky, kteří byli ochotní bránit ruské zájmy,“ píše Snyder a jmenuje německého kancléře Gerharda Schrödera, italského premiéra Silvia Berlusconiho nebo českého prezidenta Miloše Zemana.
Třetinu debat zahájili roboti
Ukazuje také, jak ruský režim podporoval třeba skotské separatisty. Ruští trollové šířili například lživé informace, že Skotsko přijde o svůj fotbalový tým nebo že referendum o nezávislosti bylo zmanipulované. Důkazem měly být záběry manipulací voleb. Později vyšlo najevo, že pocházely z Ruska.
Zmiňuje i fakt, že ruští agenti založili v Británii skupinu Conservative friends of Russia, jejíž zakládající člen Matthew Elliott vedl kampaň za brexit s názvem Vote Leave. Týdny před referendem o vystoupení z EU v roce 2016 byla třetina debat o brexitu na Twitteru zahájena roboty, z nichž devadesát procent působilo ze zahraničí.
Snyder popisuje kybernetické útoky, které ruští hackeři testovali už v dubnu 2007, kdy poprvé napadli Estonsko. Během invaze na Ukrajinu si vyzkoušeli napadení stránek volební komise, médií, železnice, přístavů i ministerstev a dokázali od klávesnice zaútočit i na rozvodnu a odstřihnout čtvrt milionu lidí od elektrického proudu.
EU nebyla do té doby nikdy napadena, takže Evropany ani nenapadlo, že by debaty na internetu mohly být manipulované ze zahraničí. Když si to začali uvědomovat, bylo například v případě brexitu už pozdě.
Starý přítel Trump
V roce 2016 si Američané volili prezidenta a ruský režim se - ze stejných vnitropolitických důvodů – rozhodl sehrát ve volbách roli.
Nejprve potřeboval vhodného kandidáta, kterého našel v Donaldu Trumpovi. Toho Snyder líčí jako zkrachovalou a neúspěšnou figuru, která utopila zděděné jmění v dluzích. Spasily ho ruské peníze a ruská černá marketingová kampaň.
Rusko umožnilo vytvořit a udržet fiktivní příběh o úspěšném podnikateli Trumpovi a doručilo tuto fikci Američanům jako náboj kybernetické zbraně.
Vztahy současného amerického prezidenta s Rusy kniha stopuje do dávné minulosti. Zmiňuje třeba, že už v roce 1984 prali ruští gangsteři peníze prostřednictvím obchodů s byty v Trump Tower v New Yorku, že v roce 1987 Sověti zaplatili Trumpovi bydlení v Leninově apartmánu v hotelu v Moskvě a že v 90. letech ruští oligarchové z Trump Tower řídili svůj byznys s hazardem.
Snyder píše o tom, jak bohatí Rusové ve velkém nakupovali prostřednictvím fiktivních společností Trumpovy reality, a prali tak peníze nakradené v Rusku. Tyto nákupy masivně posílily, když se rozbíhala jeho prezidentská kampaň. Dále detailně rozplétá bohaté finanční, vlivové a personální vazby Trumpova týmu a později jeho administrativy na ruský režim.
Americká zranitelnost
Když se podařilo vytvořit vhodnou postavu, zaměřili se podle historika ruští technologové moci na americké slabosti, o kterých měli sami Američané ještě jen mlhavé ponětí: rozpadající se novinařinu, neomezený informační boom internetu, vadný volební systém, rozšířený rasismus, vypjaté stranictví, obrovskou a sílící majetkovou nerovnost, rozpadající se zdravotnictví a krizi závislosti na opioidech.
Snyder zdůrazňuje důležitost úpadku lokální novinařiny po krizi roku 2008. Ze známých reportérů přinášejících zprávy o životě v okolí se stala neurčitá „média“ plná abstraktních a vzdálených témat. Čtení zpráv přestalo být sledováním vývoje známého a konkrétního okolí a stalo se abstraktní zábavou.
Prostor tak dostal bavič. „Trumpova kampaň je možná špatná pro Ameriku, ale je proklatě dobrá pro CBS,“ cituje Snyder šéfa této televizní stanice. Twitterové účty CNN, NBC nebo CBS psaly o Trumpovi dvakrát častěji než o Clintonové.
Vhled do duší Američanů
Za problém považuje i to, že téměř polovina Američanů čte zprávy jen na Facebooku. Přístup k němu se v USA řídil politikou nevyhnutelnosti říkající, že svobodný trh informací sám přinese pravdu a není třeba se o to nijak aktivně snažit. Stal se však pravý opak. Neregulované prostředí, jehož jediným smyslem je udržet čtenáře co nejdéle u monitoru s cílem prodat jeho čas inzerentům a vydělat, se stalo platformou pro masivní šíření na míru šitých lží. Ruští marketingoví specialisté, trollové a roboti byli ve svém živlu. „Američané věřili Rusům a robotům, kteří jim říkali to, co chtěli slyšet,“ shrnuje to Snyder.
Upozorňuje, že internet přinesl do té doby nevídaný vhled do duší Američanů, a ruští vojáci informační války tak mohli přesně cílit své lži a manipulace. Připomíná, že 137 milionů Američanů volilo a 126 milionů jich vidělo ruský obsah na Facebooku. Vše navíc vypadalo jako americký obsah americké debaty. Lidé neměli tušení, že jsou manipulovaní.
Byli, a to masivně. Třeba falešný twitterový účet Republikánské strany v Tennessee založený Rusy měl desetkrát větší sledovanost než ten skutečný. Zprávy z něj předával dál třeba i budoucí poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn, který se tak stal součástí ruské vlivové operace ve Spojených státech, varuje text.
Nerovnost jako v roce 1929
Tato operace využila i další americké slabosti: konce víry střední a nižší třídy v lepší budoucnost. V důsledku politiky nevyhnutelnosti propagující samospásnost neviditelné ruky trhu se od 80. let 20. století daňové zatížení 0,1 procenta nejbohatších Američanů snížilo z 65 na 35 procent. U 0,01 procenta nejbohatších dokonce ze 75 pod 25 procent, varuje Snyder.
A pokračuje: od 80. let se rostoucí produktivita práce a celkové bohatství dostávají do rukou pouze deseti procent nejbohatších. Ostatní nebohatnou. V desátých letech 21. století se americká nerovnost přiblížila té z roku 1929 a té, která panuje v současném Rusku.
Většina Američanů pravděpodobně nebude bohatší než jejich rodiče, což po válce bylo standardem. To s sebou nese ztrátu víry v budoucnost, konec amerického snu a přesun k politice věčnosti s očima zahleděnýma do minulosti plné opakujících se hrozeb zvenku.
Příkladem politiky nevyhnutelnosti a její víry v samospásnost trhu je podle autora i opioidová krize. V roce 1995 byl jako lék na bolest povolen Oxycontin, který je v podstatě heroinem v prášku. O dvacet let později podobné léky užívalo 95 milionů Američanů, z nichž na dva miliony byly závislé. Za rok jich na předávkování zemřelo přes 60 tisíc a věk dožití poprvé v amerických dějinách začal klesat.
Pro část populace se život změnil na přežívání od dávky k dávce. Drogy připravily Američany na cyklické vnímání času v politice věčnosti. Připravily také půdu pro Trumpovo vítězství. Všechny okrsky v Pensylvánii, v nichž vyhrál Obama v roce 2012 a Trump o čtyři roky později, byly v krizi opioidové závislosti.
Rusové svou kampaň pečlivě cílili, aby mohli naplno využít slabin ve volebním systému. Ten nezaručuje stejnou sílu hlasu každému voliči. Stačí ovládnout několik rozhodujících okrsků a s celkovou menšinou hlasů lze vyhrát volby. Přesně to se Trumpovi povedlo.
Dějiny jako záchrana
„Politik věčnosti neformuluje politiku, ale ukazuje na nepřátele,“ píše Snyder. Ty Trump našel v Afroameričanech, imigrantech a muslimech. A mnozí Američané jsou ochotní žít chudší a kratší životy, když vědí, že tito nepřátelé jsou na tom ještě hůř. Evropská verze tohoto příběhu je téměř stejná.
Snyder vybízí čtenáře k procitnutí. Burcuje k tomu, abychom si uvědomili nesmyslnost politiky nevyhnutelnosti a rizika politiky věčnosti. Abychom se vrátili k dějinám a jejich základnímu principu, totiž že nic není předem dané, naopak vše je důsledkem konkrétních lidských rozhodnutí a činů.
Vzývá ctnosti rovnosti, individuality, nástupnictví, integrace, novosti a pravdy. Nabízí návrat historického času místo vybírání opakujících se osudových okamžiků dějin vytržených z kontextu. A především volá po aktivitě. Jedině poctivá sebereflexe a následná práce může uchovat standard svobody a blahobytu, na který jsme si zvykli a který jsme mylně začali považovat za automatický.
Nesvalujme vinu
Překladatel Pokorný při hodnocení knihy vypíchl, že vzorem aktivního politického jednání je pro Snydera Euromajdan jako místo, kde se lidé nepovažují za determinované historickými silami. „Podle toho, jestli jdete na náměstí nebo přinesete cizímu člověku jídlo, může a nemusí vzniknout politická komunita a realita,“ upozornil.
Žantovskému na knize vadí, že v ní je vše, co nám dělá Putin a Trump, ovšem chybí v ní to, co si děláme sami. Přílišné ukazování na cizí vlivy a neschopnost zamést si před vlastním prahem kritizoval i čerstvě zvolený europoslanec za ODS Alexandr Vondra. Podle něj je představa, že Putin dosáhl zvolení Trumpa, nesmyslná. Vondra se však přiznal, že debatovat o knize přišel s tím, že přečetl jen její úvod a závěr.
Historik a ukrajinista David Svoboda, který prý knihu zatím také nečetl, na konci debaty ocenil, že Snyder překročil z akademické sféry do aktivismu, což může být povzbudivé pro ruské nebo čínské disidenty.
I podle historika Petra Hlaváčka je text publicistický, a nikoli přísně odborný. Za přínosnou považuje Snyderovu výzvu k obrácení pozornosti na dění v Rusku a v Číně. A sám dodává, že by bylo vhodné podporovat humanitní vědy, především rusistiku a sinologii. Bez toho nebudeme schopni porozumět ohrožení demokracie, které z těchto zemí přichází.