O útocích ruské armády na civilní cíle na Ukrajině se mluví téměř od počátku války. Bombardují obytné domy, nemocnice, porodnice, školy i školky. Podle Západu je to taktika Moskvy. Psychologickým tlakem na představitele Ukrajiny se snaží vymoct ústupky hlavně při diplomatických jednáních. Kreml to popírá a tvrdí, že civilní místa nebombarduje, a když, tak že ho k tomu donutili ukrajinští vojáci skrývající se v nich.
Z tří měst, kde žily před válkou miliony lidí, jsou ruiny
11 minut
Horizont: Tři zničená ukrajinská města - Charkov, Mariupol, Černihiv
Mariupol, Charkov a Černihiv jsou města, ve kterých před válkou žilo dohromady přes dva miliony lidí. Stala se symbolem ruské agrese na Ukrajině. Denně v nich explodují ruské rakety a denně umírají minimálně desítky civilistů.
Šokujících případů je nespočet. Za všechny asi hovoří ten z 16. března, kdy byla shozena bomba na činoherní divadlo v přístavním městě. V protileteckém krytu se schovávalo přes tisíc civilistů. Odhadem jich nepřežilo více než tři sta. Masakru nezabránily ani dva nápisy jasně viditelné i z vesmíru, napsané rusky – Děti.
Maria Radionova patří k těm, kdo měl štěstí. Svým tělem ji zachránil neznámý muž. „Plakala jsem tam hodinu, dvě. Jen jsem stála poblíž divadla. Lidé utíkali pryč. A brzy začaly další nálety.“
Stejně otřesné zprávy následovaly po útoku na místní nemocnici a porodnici. Moskva útok na divadlo popírá. Podobně jako na obyčejné domy. Cíle svého bombardování případně označuje za stanoviště ukrajinské armády. „Ruské ozbrojené síly nebombardují města a všichni to dobře vědí,“ znělo prohlášení mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marije Zacharovové ze 17. března.
Mariupol v troskách
Mariupol už dnes připomíná osud Varšavy z roku 1944 nebo syrského Aleppa. Na devadesát procent budov je podle starosty zničeno. Zbývajících 170 tisíc lidí bez zásob jídla a pití potřebuje okamžitou evakuaci. Té ale nepřetržitou palbou brání ruské síly.
Komu se podařilo utéct, mluví o nespočtu mrtvých těl na ulicích i za hranicemi města „Když jsme přijeli autem a viděli malou ukrajinskou vlaječku, už nám nikdo nemohl ublížit. Ta hrůza byla za námi, byli jsme doma,“ říká Vika Pavlenková, uprchlice z Mariupolu.
Černihiv
Podobnou taktiku, kterou si Kreml vyzkoušel už v Sýrii nebo Čečensku, nasadil v posledních dnech i v Černihivu nedaleko běloruských hranic – obléhání a ostřelování. Před ruskými raketami chtěl odjet do bezpečí i ultramaratonský běžec a ukrajinský rekordman Maxim Us. Se svou ženou a desetiletým chlapcem trpícím autismem. Ve tmě čekali v průchodu na příležitost. Po dopadu dělostřeleckého granátu nedaleko domu ale prolomilo vchodové dveře několik šrapnelů.
„Bolí mě to. Skřeti (Rusové) zabili nevinné dítě!“ Maxim se teď snaží zachránit aspoň manželku. Ta potřebuje naléhavou operaci, jinak přijde o nohu. Vydat se na extrémně nebezpečnou cestu musí znovu. Přesto svítá alespoň malá naděje. Podle posledních zpráv by se měly ruské jednotky od města stahovat.
Charkov
Charkov se z trojice měst zatím brání ruským útokům nejúspěšněji. I tady ale dopadají ruské bomby na obytné domy, nemocnice nebo školy. Někde odklízejí místní trosky vlastníma rukama. „Toto byla civilní budova. Bývala to škola! Nepodařilo se jim dobýt město, tak se rozhodli ho zničit,“ říká trpce obyvatel Charkova Olexandr.
Místní věří, že město ubrání. Patří mezi ně i violoncellista Denys Karačevcev. Se svým nástrojem pravidelně usedá mezi trosky domů od 22. března a videa umisťuje na sociální sítě. Vybrané peníze chce věnovat na obnovu města a humanitární pomoc.
Vyšetřování možných válečných zločinů na Ukrajině zahájil na začátku března Mezinárodní trestní soud. Rusko čelí řadě obvinění. Kromě útoků na civilní cíle i z používání zakázané kazetová munice nebo z únosů Ukrajinců z obléhaných měst do Ruska. „Pokud se prokáže, že je to pravda, jde o jasný válečný zločin,“ řekla Marie Struthersová z Amnesty International, ředitelka pro východní Evropu.
Vedoucí katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a host Horizontu ČT24 Pavel Šturma zdůraznil, že takové zločiny jsou nepromlčitelné. „I když se zdá, že se hlavní představitelé Ruska před mezinárodní trestní soud budou dostávat velice obtížně, tak to neznamená, že by tam za několik let opravdu nebyli souzeni. Vyžaduje to čas, ale zkušenosti z jiných mezinárodních tribunálů ukazují, že mezinárodní trestní spravedlnost funguje. Někdy možná postupuje nenápadně, ale nakonec je poměrně efektivní,“ je si jist vysokoškolský pedagog.
