Chirurg a dlouholetý primář ivančické nemocnice, dnes dvaadevadesátiletý Richard Kania, léčil nejen vrcholové sportovce, ale také disidenty, kněží a řádové sestry. Mezi jeho pacienty patřili například i Emil Zátopek nebo Milan Kundera. V polovině 60. let se dostal na kliniku v Americe, kde pracoval tři roky. Do normalizačního Československa se ale na rozdíl od bratra – také lékaře – vrátil a nelituje.
Díky primáři Kaniovi dostali kvalitní péči i komunistům nepohodlní lidé. Léčil i Kunderu a Zátopka
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Richard Kania se narodil v lednu 1929. Jeho otec byl státním úředníkem, a rodina se tak často stěhovala. V průběhu druhé světové války žil Richard v Praze, kde byl svědkem dramatických událostí. Vzpomíná například na den, kdy došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Byli jsme v divadle. Představení přerušili a museli jsme jít domů,“ říká.
O několik dnů později přihlížel třináctiletý Richard se spolužáky zásahu proti československým parašutistům v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. „My jsme šli ráno do školy a přes Vltavu nás už nepustili, tam šaliny nejely. Tak jsme šli pěšky ke škole, která byla naproti kostelu, kde byli parašutisté ukrytí. Tam už bylo všechno obklíčené,“ říká.
Stavěl barikády a pomáhal v repatriačním středisku
I když Richard se svými sourozenci a spolužáky trávil většinu času sportem, kulisa války v čase dospívání byla neustále přítomná. „Pátého května se už kolem poledne začaly vyvěšovat československé vlajky a odpoledne jsme šli s dědečkem stavět barikády. My jsme pak jako skauti na Malé Straně pracovali v repatriačním středisku. Byl to velký zážitek, potkat lidi z celé Evropy. Byli tak slabí, že neunesli ani svá osobní zavazadla. Když jsme je vzali kolem paže, abychom je podrželi, tak jsme ty hůlky úplně objímali,“ popisuje konec války Richard Kania
Po skončení bojů pokračoval ve studiu na gymnáziu, už v Brně, kde také odmaturoval. Spolu se svým bratrem, dvojčetem, se přihlásil na medicínu. Oba ji vystudovali a už jako lékaři se v polovině šedesátých let přihlásili k náročné zkoušce, která je opravňovala k práci v nemocnicích po celých Spojených státech. Trvala osm hodin a obstála jen desetina. Richard Kania už v té době pracoval jako primář na chirurgii v nemocnici v Ivančicích.
7 minut
Paměťová stopa: Richard Kania
S bratrem odjeli pracovat do nemocnic v Americe
„Bratr byl na dětské klinice v Brně a jeho profesor mu donesl takový leták nebo literaturu o možnostech studia v Americe. Brácha ji donesl domů a začali jsme se učit. Anglicky jsme neuměli vůbec, my měli jen němčinu, tak jsme se začali učit a tu zkoušku jsme udělali,“ říká pamětník.
Pak jim začaly chodit nabídky stáže nebo práce. Richard si vybral kliniku v Ohiu, kde strávil spolu s rodinou tři roky, a zatímco jeho bratr v USA zůstal, on sám se do Československa vrátil. „Přišel mi tam nějaký pohled nebo dopis a na obálce bylo jenom napsáno: Pane primáři, už se nám brzy vraťte, Vaši pošťáci. Víte, to tam v tom cizím prostředí vyzní úplně jinak než tady. Česky se mluvilo jenom doma, a to ještě děti mezi sebou mluvily anglicky, protože to bylo pro ně lepší,“ vysvětluje důvody k návratu do vlasti.
Režimu nepodlézal. Nikdy nevstoupil do strany, netajil se ani tím, že je věřící. Po deseti letech zákazu vycestovat ze země se dočkal i možnosti návratů do Ameriky. Po každém takovém výletu následoval výslech u StB. „Ale to byli blbci, ti se dali lehko ošálit. Třeba se ptali, když bylo výročí (srpnové) okupace, co tam oni na to. A já jsem říkal, tak to se tam všichni sešli a děkovali Brežněvovi, že nebýt jeho, tak se tak nikdy neměli,“ směje se.
Bratři Kaniovi
Spolužák nebo bratranec
Na jeho nemocničním oddělení našlo útočiště mnoho tehdy politicky pronásledovaných lidí. Těch, kteří byli propuštění z vězení nebo byli na indexu, ale šlo také o kněží a řádové sestry. „Milan Kundera tady třeba byl, to byl tenkrát na indexu, to byl spolužák z gymnázia. Zátopkovi tady byli, spali taky jednou u nás doma. Nechali mě pracovat, já jsem tady neměl soupeře a lidi mě potřebovali,“ říká dlouholetý primář nemocnice v Ivančicích.
„Já jsem vedl sestry k tomu, aby viděly v každém někoho, kdo by se podobal jejich příbuznému, a aby se tak k němu chovaly,“ vysvětluje. I on na dotaz ředitele nemocnice, koho to na oddělení zase má, vždy prý říkal, že je to spolužák nebo bratranec.
Primářem byl Richard Kania v ivančické nemocnici dvaatřicet let a svého rozhodnutí vrátit se do normalizací postižené společnosti nelituje. „Víte, musíte se dívat dopředu, zpět už nic nezměníte,“ uzavírá.
