Kameraman České televize Pavel Němeček byl na Ukrajině letos celkem čtyřikrát. Divákům zprostředkoval záběry přímo z bojové linie. Všechno ale zachytit nemohl, ať už z taktických důvodů, aby neodhalil strategické pozice ukrajinských vojsk, nebo kvůli omezením, která mají média jako taková. Kamerou totiž nelze přenést pachy války, říká. Když se ho pak na přednáškách lidé ptají, jaká je skutečná situace na Ukrajině, odpovídá jim: „Realita je ještě horší.“ Kromě zkušeností z války na Ukrajině vzpomíná Němeček v podcastu Background ČT24 také na to, jak ho v Libanonu zavřeli do vězení.
V červnu letošního roku byl Pavel Němeček s reportérem Václavem Černohorským natáčet v Charkovské oblasti. Když na budovu, kde spali, dopadla raketa, měl zapnutou kameru. „Byla úplná tma. Myslel jsem, že jsem mrtvý,“ vzpomíná na okamžiky těsně po explozi. Raketa dopadla necelé dva metry od něj.
Když viděl, jak si kolega Černohorský obléká druhou neprůstřelnou vestu, došlo mu, že je naživu. „Zkoušel jsem, jestli mám ruce a nohy,“ vzpomíná. Když z něj opadl prvotní šok, zvedl kameru ze země a zjišťoval, zda jsou v pořádku i ostatní. Ocitnout se pod palbou raket ale pro Němečka nebyl na Ukrajině ten nejnáročnější zážitek.
Pohled profesionála
„Nejhorší situace, co jsem viděl, byla při natáčení v Záporoží. Raketa dopadla na kolonu, která mířila na území okupované Ruskem. Všude byli mrtví, vedle aut, za volantem. Všude bylo neuvěřitelné množství krve,“ popisuje Němeček. Chvíli jen stál a nebyl schopný nic dělat, pak ale musel přepnout zpátky do pracovního režimu.
„Musíte uvažovat profesionálně, jak zachytit situaci, aby bylo možné ji odvysílat,“ říká. Při natáčení ve válečných oblastech se totiž musí dodržovat určitá pravidla. Novinář například nesmí ohrozit ukrajinské cíle. „Musím znát situaci a přemýšlet nad tím, co a kdy můžeme odvysílat, protože tím materiálem můžete i někoho zabít.“
Dvoučlenný štáb
S sebou na Ukrajinu si Němeček pokaždé bere hlavně spoustu energie, té mentální i té na fyzických nosičích. „Baterie, powerbanky, také dvě kamery a dron. Ten za měsíc můžete použít dvakrát, třikrát, pak už je to riziko,“ vypočítává. „A samozřejmě mobilní telefon, když potřebuju být nenápadný. Kamera je skvělá, ale mnohdy vypadá, jako když držíte zbraň,“ dodává. Chybět nesmí ani oblečení, ve kterém splyne s prostředím, nebo třeba maskovací síť na auto.
Němeček přiznává, že vedle velkých britských či amerických štábů může ten dvoučlenný český působit trochu chudě. „Štáb CNN přijede ve dvou pancéřovaných autech. Čítá asi devět lidí. Tvoří ho dva lidi z ochranky, produkční, kameraman, pomocníci, redaktor, prostě obrovský štáb, který jede na místo, kam my jedeme jedním autem ve dvou. Ale zvládáme to,“ vypráví se smíchem Němeček.
Drsné návraty
Po každém výjezdu na Ukrajinu následuje návrat zpátky do Česka. A ani ten není pro Němečka jednoduchý. „Po druhém návratu z Ukrajiny jsem byl vyslán točit prasklé potrubí. Přišlo mi to směšné, protože člověk se vrátí z války, kde padají rakety na domy, umírají lidi. Tady máte prasklé potrubí v Praze 10 a lidé to vnímají jako tragédii,“ říká Němeček s tím, že s tímto kontrastem se postupně musel srovnat. Vyrovnat se musel také s tím, jak se Česko podobá Ukrajině.
„Vidíte sídliště na Chodově a říkáte si: To je všechno stejné. Vadí vám pak i jakákoliv rána,“ objasňuje a dodává, že návrat do „normálu“ mu zabere zhruba čtrnáct dní. „Válka na Ukrajině je to nejsurovější, co jsem kdy zažil, ať už to byl Libanon, nebo Náhorní Karabach, kde jsem byl také na frontové linii,“ shrnuje. S Libanonem se přitom pojí jeden z nejdramatičtějších okamžiků jeho kariéry.
Cela v Bejrútu
V roce 2009, ještě coby fotograf pro ČTK a on-line server, vyrazil s kolegou na cestu do Izraele s cílem zachytit izraelsko-palestinský konflikt z arabské strany. Jejich cesta ale skončila v Libanonu. „U kolegy našli izraelskou SIM kartu. Okamžitě nás prohlásili za izraelské špiony, dali nám pytel na hlavu a odvezli nás do padesát kilometrů vzdáleného Bejrútu,“ vzpomíná Němeček.
Tam už na každého z nich čekala cela o rozměrech dvakrát dva metry, kde kromě deky na chladných dlaždicích nebylo nic. „Když chcete na záchod, musíte zaklepat, zase vám dají pytel na hlavu. V cele nikdy nezhasínají,“ popisuje podmínky bejrútského vězení.
V žaláři strávili deset dní. „Pak se to všechno vyjasnilo a pustili nás. Byla to zbytečná komplikace. Člověk si musí dávat pozor, co vlastně může a co nemůže, a mít nastudováno, jak to v té zemi funguje.“ Po této zkušenosti se Němeček přihlásil na kurz přežití pro novináře.
Vedle válečných konfliktů a běžných zpravodajských reportáží natáčí Němeček také reportáže pro pořad Objektiv, kde divákům zprostředkovává záběry z horkovzdušného balónu, nedávno byl také například na filmovém festivalu v Benátkách a v minulosti se s kamerou vydal i 18 metrů pod hladinu.
„Všechno je profesně zajímavé. Není to jen o tom, kde se střílí,“ usmívá se kameraman a dodává: „Teď mě čeká stáž v Turecku zase s Václavem Černohorským, se kterým už jsme si na Ukrajině sáhli na dno sil a umíme spolupracovat.“
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.
