„StB chodila vždycky po ránu,” vzpomíná samizdatový novinář Jaroslav Spurný

Byl jedním z těch, kteří před sametovou revolucí slovem bojovali za pravdu. Novinář Jaroslav Spurný psal a doma tiskl samizdaty. Jak vypadala tehdejší redakce Lidových novin, Sportu nebo Revolver Revue? O tom mluvil v rozhovoru s redaktorkou Terezou Řezníčkovou. Téma nedělního Newsroomu ČT24.

Samizdat byl cestou, jak získat informace mimo oficiální propagandu. Vy jste pracoval pro časopis Sport a také v Informačním servisu. Jak ta práce vypadala?

Nebyl to jen Sport, ale i třeba Revolver Revue nebo Lidové noviny. Práce tam nebyla nějak logisticky rozdělená. Tisklo se to ilegálně, takže i lidé, co psali, se podíleli třeba na tisku. Já jsem měl na starosti především tisknutí. Měl jsem doma výkonnou kopírku, což v době totality bylo něco neuvěřitelného, takže jsem dokázal vytisknout 500 kopií Lidových novin, případně 800 kopií Sportu nebo Revolver Revue. A také jsem do toho psal, ta práce byla hodně smíšená.

Celé to bylo trošku konspirativní, já jsem vlastně ani nevěděl, kde se odehrávají redakční porady, a kolegové z těchto porad zase nevěděli, kde se to tiskne, kdo to převáží – a tak to vznikalo. Myslím si, že tyto časopisy a noviny byly vlastně první, které přinesly skutečnou novinařinu do samizdatu. Do té doby to bylo přepisování zprávy Charty nebo Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

K tomu všemu patřilo samozřejmě určité nebezpečí ze strany StB. Máte vy konkrétně v tomto směru s režimem nějakou zkušenost?

Já jsem byl ve vězení, ale nebylo to v souvislosti se samizdatem. Nicméně, u toho tisknutí pokud ráno v sedm nikdo nezazvonil, člověk věděl, že má před sebou docela příjemný den, protože StB nepřijde. Ta chodila vždycky po ránu. Potom v druhé polovině 80. let nebyla Státní bezpečnost tak ostražitá. Hlídala hlavně pašování knih ze zahraničí a také se jí hodně nelíbilo vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, takže se snažili jít především po lidech, kteří do těchto médií dodávali zprávy. Ale obecně v samizdatu bylo každý den určité nebezpečí, že vás zatknou nebo odsoudí. Některým mým kolegům se to stalo.

Příští neděli oslavíme výročí sametové revoluce. Jak jste ten týden před tím prožíval?

Sedmnáctý listopad skončil masakrem a po tom masakru jsem nijak nevěřil, že se to obrátí. Nakonec se to ale obrátilo – druhý den vzniklo Nezávislé tiskové středisko, předchůdce dnešního Respektu. Tam se přesunuli ti novináři, které jsem znal ze samizdatu, a začali jsme psát. Bylo to neuvěřitelné. Dvacátého listopadu v pondělí jsme vydávali první číslo – to se ještě dělalo napůl samizdatově na kopírce na cyklostylu. Do profesionálních tiskáren jsme se pak dostali během týdne.

Tím, že jsme byli Nezávislé tiskové středisko Občanského fóra, scházely se u nás štáby špičkových zahraničních televizí a my jsme se tehdy novinařinu učili podle nich. Mě fascinovalo, jak se ptali, na co se ptali, jak byli efektivní, jak byli přímí – myslím si, že tahle škola prvního týdne dala mně a mým pozdějším kolegům úplně nejvíc.

Jak dlouho to trvalo, než jste se cítil opravdu novinářem?

To trvalo roky. My jsme samozřejmě měli výhodu, že v samizdatu se novinařina dělala skutečně pravdivě – že jsme kladli otázky, na které jsme dostávali odpovědi, a nic se necenzurovalo. To byla obrovská výhoda, to jsem pochopil i po revoluci. Přestože média, která za totality nebyla svobodná, už mohla psát pravdu, bylo cítit, že jsou ti novináři poznamenaní minulostí. V tomhle jsme měli obrovskou výhodu. Ale než jsme se naučili skutečnou novinařinu, to trvalo několik let.

Navíc, ten první půlrok po sametové revoluci panovalo ohromné nadšení, děly se ohromné věci – z vašich přátel se najednou stávali ministři, šéfové tajných služeb. Bylo to takové promíchané, ale všichni jsme měli jeden jediný zájem – chtěli jsme, aby zvítězila demokracie.

Jak byste zhodnotil uplynulých 30 let z hlediska novinařiny? Jak se nám ta doba povedla využít?

Česká žurnalistika je na velice dobré úrovni. Když to srovnám třeba s Maďarskem, kde dnes v podstatě neexistují nezávislá média, tak je tu hodně výborných novinářů a mě těší, že v té nejmladší generaci, mezi 20 až 30 lety, nacházím spoustu lidí, kteří jsou skvělí a kteří budou daleko lepší novináři, než jsme byli my, když jsme začínali v 90. letech. Mají dobré podmínky a já tak budoucnost české žurnalistiky nevidím černě, přestože je dnes situace docela komplikovaná.