Korespondence, adresy domů, kontakty, a dokonce i kopie dokladů – to všechno se dalo najít na serveru White Media. Ten shromažďoval osobní údaje novinářů, aktivistů a politiků. Po zveřejnění následovaly i výhružky. Teď ale web kvůli porušování ochrany osobních údajů skončil. Znamená to i konec výhružek českým novinářům? A kam až můžou vůbec takové nenávistné projevy dojít? Jaké mají zkušenosti tuzemští novináři? Tématu se věnuje nedělní vydání pořadu Newsroom ČT24.
Zveřejnění osobních údajů, pomluvy i výhružky smrtí. Kam až může dojít nenávist vůči novinářům?
Před třemi lety přišel komentátorovi deníku Právo Alexandru Mitrofanovi anonymní e-mail. Stálo v něm, že má ve lhůtě 168 hodin přestat psát nebo opustit republiku. Jinak bude autor zprávy „nucen uplatnit své střelecké schopnosti se zbraní SG 50, se kterou dovede na dva tisíce metrů prostřelit kotouč o průměru 40 mm“.
Mitrofanov se kvůli výhružné zprávě obrátil na policii. Na rozdíl od ostatních podobně laděných vzkazů od čtenářů, tento byl až příliš specifický. „Výjimečný byl tím, že mi tam vyhrožoval pisatel přímo zabitím s uvedením konkrétní zbraně, kterou to udělá. Stanovil mi ultimátum 168 hodin, snad podle České televize,“ komentoval pro Newsroom situaci v roce 2015 Mitrofanov.
Jednašedesátiletému Zdeňkou Blahovi se prý nelíbil Mitrofanův kritický text o prezidentovi Miloši Zemanovi. Jaký konkrétně to byl, ale neupřesnil. Hájil se tím, že prý jednal v afektu a nemyslel e-mail vážně. U výslechu navíc odmítl, že by byl přeborníkem ve střelbě. Tvrdil, že vlastní jen vzduchovku na potkany. Od soudu ale odešel s půlročním trestem s 18měsíční podmínkou.
Takové nenávistné reakce však nejsou žádnou raritou. Drsným vzkazům často čelí třeba i moderátorka pořadu 168 hodin Nora Fridrichová. Setkala se také s přímými výhružkami smrtí. V několika případech podávala Česká televize trestní oznámení. Například když Fridrichové a její kolegyni kdosi vyhrožoval useknutím hlavy mačetou.
Reportéři ČT mají s tímto pisatelem také zkušenosti. Na policii se obrátili poté, co napsal, že by redakce pořadu měla být vystřílena jako Charlie Hebdo. Řada takových hrozeb chodí z anonymních účtů, a dopátrat jejich autory je tak někdy v podstatě nemožné.
Výhružka smrtí jako veřejná kritika
Někdy policie případ uzavře tím, že šlo o veřejnou kritiku. Takovou zkušenost má týdeník Respekt. Marek Hoffman a další dva muži z Ostravy jednomu z jeho redaktorů nevyhrožovali e-mailem, ale na Facebooku. „Pokud někdo vyzývá k likvidaci redaktorky nebo redaktora Respektu, už to nepřecházíme, ale předáváme policii. Poprvé jsme tak učinili nedávno, když na Facebooku jeden pán opakovaně psal, že má být člen naší redakce zastřelen, protože mimo jiné psal o ruských vazbách na okolí prezidenta Miloše Zemana,“ napsal letos v dubnu šéfredaktor listu Erik Tabery v editorialu Respektu.
Policisté případ prověřili a rozhodli se jím dál nezabývat. Ve vyrozumění týdeníku napsali: „Policejní orgán došel k závěru, že nepřistoupí k zahájení úkonu trestního řízení, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu čl. I ÚS 367/03, na základě kterého lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, mediální hvězdy, žurnalisté aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.“
Objevily se ale reakce, že takové policejní rozhodnutí je zvlášť po vraždě slovenského investigativce Jána Kuciaka značně šokující. Také on totiž krátce před svou smrtí podal trestní oznámení kvůli výhružkám.
Konec seznamu nepohodlných
Tuzemské novináře může ale uklidnit alespoň nedávné rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ten v pondělí oznámil, že byl z jeho podnětu zablokován krajně pravicový extremistický server White Media. Úřad krok zdůvodňuje tím, že web zveřejňoval neoprávněně získané osobní údaje. Shromažďoval korespondence, adresy, kontakty nebo kopie dokladů novinářů, politiků a aktivistů.
Na dnes už neexistujících internetových stránkách stálo, že jde o skupinu radikálních autorů bojujících proti rakovině národa – neomarxismu. Mezi jeho metastáze zařadil multikulturalismus, antirasismus, pozitivní diskriminaci menšin, homosexualismus, antifašismus nebo gender-feminismus.
Často se tak web zaměřoval na novináře, kteří se věnovali třeba zahraniční politice a tématům Evropské unie nebo kritizovali různé extremistické demonstrace. „White Media byl specifický tím, že zveřejňoval osobní údaje lidí z jeho pohledu nepohodlných, kteří škodili společnosti – takzvaných sluníčkářů nebo zastánců multikulturální společnosti,“ říká brněnský politolog Miloš Gregor.
„Jestli mě něco překvapuje, tak je to fakt, že White Media fungovala tolik let, protože to jsou seznamy nepohodlných lidí, které se vytvářejí na základě nějaké ideologie. Myslím si, že tohle do svobodné, demokratické společnosti vůbec nepatří,“ vysvětluje redaktor Radia Wave Filip Titlbach, který na seznamu „nepohodlných“ novinářů podle White Media sám několik let byl. Jaké mají se serverem a extremisty zkušenosti další čeští novináři? A překročil někdy nějaký z agresorů hranici e-mailové schránky a sociálních sítí? Víc v nedělním Newsroomu.