„S dovolením si na svém soukromém Twitteru budu dál psát, co chci.“ Tak se jmenuje analýza lingvistů z Ústavu pro jazyk český. Prošli v ní na tři tisíce tweetů patnácti českých novinářů. Zaměřili se třeba na Martina Veselovského z DVTV nebo šéfredaktora Respektu Erika Taberyho. Nejen oni hájí své tweety onou známou větou: názory nevyjadřují postoje redakce. Podle jazykovědců to tak ale úplně není. Soukromé se jim od veřejného příliš oddělit nedaří. Může být novinář na Twitteru jenom člověk? Téma pro nedělní vydání pořadu Newsroom ČT 24.
„Novinář/člověk,“ tak se na svém Twitteru popisuje bývalý editor Lidových novin a nyní člen redakce Televize Seznam Vojtěch Gibiš. Zároveň v popisku uvádí, že na jeho profilu najdeme „politické i osobní kydy“, ale také breaking news. Jeden z jeho posledních tweetů zní: „Nedaleko Dobříše na Příbramsku brzy ráno havaroval vrtulník pražské záchranky Kryštof 01, s kterým létá LS Policie. Nikdo se nezranil, stroj je značně poškozen. Nehoda se stala při přistání, vrtulník se zachytil o kovovou konstrukci branky.“
To je vesměs zpravodajské využití sociální sítě. Ovšem jazykovědci z Ústavu pro jazyk český upozorňují na trochu jiný způsob tweetování. Právě Gibiš totiž několikrát ve svých příspěvcích pojmenoval předsedu SPD Tomia Okamuru jako Pitomia. „Výborný trolling. Pitomio pije nevlastenecký ležák vyrobený ekonomickým migrantem! Co si o tom myslíte Vy? Napište mi do komentářů. A jestli se mnou souhlasíte, prosím SDÍLEJTE, ať se názory našeho hnutí dozví co nejvíce lidí,“ píše Gibiš.
Anebo komentoval politikovy výroky takto: „Nemůžu si pomoci, ale Pitomio je opravdu demagogický hlupák. Tvrdí, že 300 tisíc syrských uprchlíků v Evropě se mohlo už vrátit domů, protože je 90 % Sýrie osvobozeno od IS. Zapomněl dodat, že tam vládne vrah Asad, který zavraždil už min. 100 000 civilistů i chemickými zbraněmi.“
Gibišovi kritici namítali, že pokud sdílí podobné satirické komentáře jako v prvním případě, nikdo ho nebude brát vážně, až o Okamurovi napíše něco důležitého. Novinář jim ale odpověděl: „S dovolením si na svém soukromém Twitteru budu dál psát, co chci. Včetně toho, že Pitomio je hlupák.“
Má novinář pravdu? Může si na svém soukromém profilu zveřejňovat, co se mu zachce – třeba i hanlivou politickou satiru? Je to pak pro běžné uživatele vážně jen tweet Vojtěcha Gibiše, nebo si ho ztotožňují s celou redakcí Televize Seznam?
Profesní, nebo občanská identita?
„Tweety nevyjadřují názor redakce.“ Obdobnou větu má na svém twitterovém účtu nejeden český novinář, upozorňují autoři analýzy. Na sociální síti tak vystupují jako soukromé osoby, ne žurnalisté. Jenže ostatní uživatelé je znají a vnímají jako členy konkrétního mediálního domu či listu. Stejně jako v případě Gibiše.
Jazykovědci proto zkoumali několik kritérií. V jakém ohledu se novináři na Twitteru chovají jako novináři? V jakém zase jako běžní uživatelé? A jak se profesní a neprofesní identity a postupy v jejich profilech a tweetech mísí?
Odpověď vědců je jasná. Praxe ukázala, že se profesní i soukromé identity ve tweetech novinářů mísí. I soukromý příspěvek, zvlášť když je dotyčný napojen na desítky či stovky přátel, je podle nich vždy statusem veřejným.
„Novináři se na analyzovaných profilech chovají většinou jako novináři – šíří své mediální texty a sledují účty institucí. Jako k novinářům se k nim chovají i ostatní uživatelé. Mediální organizace se působení svých zaměstnanců na Twitteru (sociálních sítích obecně) snaží regulovat nebo alespoň monitorovat,“ zdůvodňují výzkumníci své závěry.
„Snaha novinářů jako stavu i jako jednotlivců vyjednat si soukromý charakter svého účtu, tak stěží může být úspěšná,“ dodávají k výzkumu.
Mají pravdu? Měli by novináři i na sociálních sítích zůstat zcela objektivní a nestranní? A co si o tom myslí oni sami? Tématu se věnuje Newsroom ČT24.
