Letorosty samomluv jsou mou poslední knihou, už nerozumím současnému umění, říká Pavel Kohout

Nahrávám video

Spisovatel Pavel Kohout vydává knihu Letorosty samomluv, dramatické i anekdotické monology o každém roce svého života. Říká, že je to jeho kniha poslední. Autor románů Katyně, Z deníku kontrarevolucionáře nebo Kde je zakopán pes oslaví příští měsíc čtyřiadevadesáté narozeniny. O nové knize mluvil Pavel Kohout exkluzivně pro Českou televizi s Martinem Rachmannem.

Za každý rok vašeho života jedna kapitola, jen letošek má kapitoly dvě, a ke každému roku jeden drobný příběh velkých dějin. Proč jste si takové omezení nastavil i u těch roků, které jsou výrazně bohatší na historické události?

Chtěl jsem, aby každý z těch devadesáti čtyř roků dostal spravedlivě svůj díl. Když jsem to ale psal, tak jsem náhle zjistil, že kromě toho zásadního textu to ještě potřebuje podtext, vysvětlení, co se v té době stalo s autorem. Takže hořejšek každé té kapitoly je vlastně monolog týkající se roku a ten spodek je zbytek týkající se autora samého.

Co jste o sobě prozradil nového?

Myslím, že dost, protože byly věci, o kterých jsem nikdy v životě nepsal.

O kterém roce vašeho života se vám psalo nejobtížněji a proč?

Byl to rok 1970. Jednak to byl začátek té hnusné české abnormalizace, která pak za sedm let vrcholila tím, že přes 10 tisíc českých umělců podepsalo antichartu, a jednak to byl osudový rok pro mě a pro mou ženu Jelenu, takže jsme se dohodli, že se o něm nikdy nikomu nezmíníme, a to rozhodnutí jsme změnili právě teď.

Většina příběhů v této knize souvisí s nějakým válečným konfliktem, ta předposlední kapitola dokonce souvisí s tím nejaktuálnějším, tedy ruskou invazí na Ukrajinu. S jakými emocemi sledujete to válečné zpravodajství?

Přesně před osmdesáti lety za heydrichiády mi bylo třináct a půl roku. Můj otec byl blízký přítel Vladimíra Petřeka, kněze, který ukrýval parašutisty ve svém kostele, a moji rodiče pomáhali při zásobování. Když potom začalo stanné právo, tak mě rodiče uklidňovali tím, že se střílí až od čtrnácti. Potom jsme dva roky čekali na gestapo –⁠ až do konce války. Gestapo ale nepřišlo, protože, jak jsme se dozvěděli později, statečný Petřek se nechal umučit a zastřelit, aniž prozradil kohokoliv ze svých pomahačů. Putinova válka je pro mě ta Hitlerova válka, která ještě pořád ve mně žije, i když v obráceném gardu.

Je to ten strach, který se vám vrací a vrací ty vzpomínky na druhou světovou válku?

Dovedu si živě představit, jaká hrůza to je.

Jednotlivé kapitoly mají stejný počet znaků, dva tisíce. Proč ta autocenzura?

Byla to spíš nutnost stručnosti. Já jsem chtěl, aby ta knížka byla útlá, a proto jsem to psal podobným způsobem, jako předtím stovky svých fejetonů. Je to tak, že napíšu všechno, co mě napadne –⁠ a v tomto případě to bylo vždy čtyři až pět tisíc znaků –⁠ a pak jsem to škrtal, až z toho bylo zhruba dva tisíce znaků. V tom mi pomáhala kouzelná řeč, ve které jsem to psal, totiž čeština.

Kniha vyšla před pár dny. Už máte nějaké reakce? Zajímali vás vždycky reakce vašich čtenářů?

Zajímali mě především jako divadelního autora, který je zvyklý na potlesk. Ty reakce na prózu jsou daleko skoupější, než si dokážu představit, ale nějaké nakonec přicházejí.

Říkáte, že Letorosty samomluv je vaše poslední kniha. Co zůstane nedokončené?

Těsně před touto knihou jsem začal psát jinou, kterou jsem považoval za svou nejdůležitější a mimořádnou, protože to byla science fiction. Byla o příští světové válce, která se konala ve třicátých letech tohoto století, to znamená za deset let. Její hrdina byl puberťák z Moravy, který nikdy neopustil svůj rodný okres a který jako čerstvě povolaný a vycvičený voják přijde do rozbombardované Prahy, kde chybí Hradčany.

Když jsem to psal, tak se ve mně všechno vzpříčilo a já jsem pochopil, že to psát nechci a nebudu. Takže to, co zbylo, těch asi šedesát stran, jsem přivěsil ke své nedávné knížce Přítoky románů, která vyšla vloni, a jinak jsem to odložil jako nedokončenou.

Budou Letorosty samomluv tedy definitivně vaší poslední knihou?

Já jsem povahou životní optimista. Dokonce jsem byl ve svém dětství až k zoufání optimistou. Pak se k tomu přidaly pochybnosti. Ale hlavně můj život byl tak – v uvozovkách – dobrodružný, že jsem se stal optimistickým fatalistou. To znamená, že jsem se nejdřív snažil vždycky všechno, co mi hrozilo, odvrátit, a když to nešlo, když se živly ukázaly být silnějšími, tak jsem věřil, že to přežiju a že o tom napíšu, což se mi několikrát zdařilo. Nejvíc mi na srdci leží v tomto směru zakopaný pes.

V knize To byl můj život u jedné fotografie píšete: „Když se slaví 100 let od vzniku Československa, 50 let od osudového roku 1968 a 25 let České i Slovenské republiky, je nostalgie povolena.“ Jste nostalgický i teď, když se ke čtenářům dostává vaše poslední kniha?

Nejsem nostalgický, protože si myslím, že to byl – se vším, co v něm bylo – docela šťastný život a jsem za něj vděčný všem, kteří ho se mnou sdíleli. Je to ale asi knížka skutečně poslední. Rozum mi říká, že už nerozumím třeba současnému umění, a oči mi říkají, že už se nechtějí dlouho dívat do klávesnice počítače.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoNedostatek herců z řad menšin v Česku trápí filmaře. Lákají je proto příplatky

V Česku vzniká stále více seriálů pro globální publikum, které točí streamovací platformy jako Netflix nebo Amazon. Ty vyžadují diverzitu v obsazení, jenže sehnat různá etnika třeba do komparzu bývá v Česku problém. Agentury tak motivují možné kandidáty takzvaným etnickým příplatkem. „Myslím, že není úplně dobré tomu říkat etnický příplatek, to je nešťastné. Zavdává to podnět k diskuzím, zda se nejedná o diskriminační jednání, ale obecně vzato si myslím, že ne,“ komentuje to právník Petr Ostrouchov. Agentura Casting – Barrandov poznamenala, že nejde o český vynález, ale o globální průmyslový standard, který reaguje na místní demografii.
před 11 hhodinami

Kdože? Do názvů kapel se dostala dědova známá, tělocvikář i pes

Zpráva o tom, že ve věku devadesáti pěti let zemřela Gretna Van Fleetová, by si místo v agentuře AP nejspíš nevysloužila, kdyby se podobně jako nebohá dáma nejmenovala i americká kapela. Rockeři z Greta Van Fleet (oproti nebožce bez „n“) jméno ničím slavné seniorky prostě jen zaslechli a přišlo jim jako dobrý nápad pro název. Obdobným způsobem se jména skutečných osob ocitla na plakátech i dalších hudebních skupin.
před 14 hhodinami

Video„Lidé se nemění,“ říká Radůza k singlu o současné době

Ikonické postavy popkultury i nadčasové hodnoty víry, naděje a lásky mohou posluchači najít v novém singlu písničkářky Radůzy Jako bych žil v traileru. Má být osobní výpovědí o době, v níž žijeme. „Zaměřuju se na to, co mi připadá – mírně řečeno – zvláštní. Povrchnost, to, že zlo má krátkodobě mnohem větší efektivitu než dobro, které dlouho na něčem pracuje. Že se lidé stále honí za pozlátkem. Ale to tak bylo vždycky, lidé se nemění,“ uvedla Radůza ve Studiu 6 k nové písni. Kromě silného textu zaujme i videoklipem vytvořeným pomocí umělé inteligence.
před 14 hhodinami

„Zlato, jak to rozvinout?“ Polská nobelistka překvapila přiznáním, že se radí s AI

Do debat o využívání umělé inteligence (AI) v psané tvorbě nečekaně přispěla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Polská spisovatelka totiž prozradila, že se při psaní radí s generativním modelem umělé inteligence.
21. 5. 2026

Mandalorian a Grogu vrací po letech do kin Hvězdné války

Filmová sága Hvězdné války se po sedmi letech vrací na plátna kin. Tentokrát v podobě dobrodružství maskovaného lovce odměn Mandaloriana a jeho zeleného společníka Grogua, tedy bez rytířů Jedi a světelných mečů. Nový snímek oddělený od hlavní dějové linie série cílí především na mladší diváky.
21. 5. 2026

VideoFilmové premiéry: Návrat Shreka a Hvězdných válek i hororový Pasažér

Po pětadvaceti letech se do kin vrací Shrek. Animovaný pohádkový příběh o zeleném zlobrovi získal Oscara a odstartoval úspěšnou filmovou sérii. Přichází také další dobrodružství ze světa Hvězdných válek. Na seriál o vesmírném lovci odměn navazuje celovečerní snímek Mandalorian a Grogu. Příznivci napětí mohou do kina vyrazit na snímek Pasažér. V něm se bezstarostná jízda po americkém venkově pro mladý pár změní v horor poté, co uprostřed noci zastaví u autonehody. Od tohoto týdne je také volně ke zhlédnutí na internetu dokument o vzniku české videohry Phonopolis, kterou studio Amanita Design vytvořilo z papíru.
21. 5. 2026

V Knihovně Václava Havla gradují spory s vedením

Knihovna Václava Havla je v ohrožení – odcházejí klíčoví lidé i sponzoři. Důvodem jsou spory s vedením instituce, včetně ředitele Tomáše Sedláčka. Knihovna funguje 22 let, spravuje odkaz a dílo Václava Havla, publikuje a pořádá i akce pro veřejnost. Pro veřejnost je tu zatím stále otevřeno. V Knihovně totiž chtějí skončit všichni její pracovníci – sedmnáct lidí ze sedmnácti, včetně dramaturga Jáchyma Topola.
20. 5. 2026

S AI nemá smysl bojovat, míní Demi Mooreová. V Cannes se řeší, jak „kapitulovat“

Jedna z nejstarších a nejprestižnějších filmových přehlídek nemůže vynechat téma úzce spojené s budoucností kinematografie. I na festivalu v Cannes se řeší, jak umělá inteligence změní filmový průmysl. Od poměrně nedávných časů, kdy se AI stala členem štábu, se otázka, zda ji vůbec použít, posunula více k úvahám jak.
20. 5. 2026
Načítání...