Romantismus v Rusku a Německu spojují sny o svobodě. A výstava v Drážďanech

Výstava Sny o svobodě, jež je k vidění v drážďanském Albertinu, má příhodný název. Svoboda a touha po ní byla totiž leitmotivem celého romantismu a upřesňující podtitul „Romantika v Rusku a Německu“ určuje záběr impozantní přehlídky toho nejlepšího, co epocha romantismu nabízí.

Příprava výstavy trvala tři a půl roku, premiéru si odbyla v Moskvě, společně ji připravily totiž moskevská Treťjakovská galerie a drážďanské Albertinum. K vidění je více než sto čtyřicet exponátů, a to nejen ze sbírek pořádajících institucí. Vedle toho instalace nabízí i vybrané předměty a dokumenty romantismu, například válečný deník básníka Theodora Körnera či deník malíře Ludwiga Richtera z cesty do Francie, ale také Napoleonovy jezdecké boty, které údajně nosil při tažení do Ruska.

Pohled, jemuž nic nestojí v cestě

Romantismus vznikl na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako reakce na monopol filozofie osvícenectví, která byla zaměřená na rozum a postavena proti přírodě, a na klasicismus. Jeho základními tématy byly pocity, utrpení, individualita a individuální prožívání, stejně jako duše, a především duše ztrápená. A hlavně již zmíněná touha po svobodě.

Má to logiku, období romantismu je zároveň dobou revolucí přímo obtěžkanou – vše začalo již útokem na Bastilu, v Rusku došlo v roce 1825 k povstání děkabristů, v roce 1830 pak k polskému povstání proti caru Mikulášovi I., v Německu v tu samou dobu proběhla povstání v Drážďanech a Lipsku, a nakonec francouzská revoluce a celoevropské nepokoje v roce 1848… a také v roce 1849 v samotných Drážďanech bouře vyvolaná ruským anarchistou Bakuninem. Právě v tomto historickém případě máme ukázkové propojení ruského a německého romantismu a jejich tužeb.

V reakci na revoluční kvas totiž usilovaly konzervativní režimy v Německu i Rusku (ale nejen ony) o přiškrcení občanských práv. Německo, jak je známe dnes, tehdy neexistovalo, ale tvořily je stovky malých knížectví a podobných správních celků, někdy omezených na jediné město, všechny pak silně konzervativní. A o carském Rusku netřeba mluvit.

Nicméně, jak se dočteme v bohatě ilustrovaném a obsáhlém katalogu, „tato doba převratu nabízí umělcům umělecký kosmos s revolučním potenciálem, v němž dominují pocity. Jejich sny o svobodě spojují umělecký individualismus se společenskými utopiemi“.

Nesmíme si ovšem ukvapeně představovat, že by snad romantičtí malíři přímo znázorňovali například boje na barikádách; jejich touha po svobodě a přitakání revoluční proměně se realizovala spíše skrytějšími výrazovými prostředky. Jak se píše v katalogu: „Svoboda se vyjevuje v pohledu na daleký horizont, pohledu, jemuž nic nestojí v cestě, a v jeho prodloužení mimo hranice formátu obrazu.“

Volání přírody

Důležitým fenoménem byl obrat k přírodě, a to jak doslova, tak přeneseně. Romantičtí malíři, ale i literáti totiž přírodu důvěrně znali, měli v oblibě procházky a toulky, stačí si jen vzpomenout na českého „chodce“ Máchu. Zároveň v přírodě, již rádi zachycovali, hledali potvrzení svých duševních stavů. Jak řekl významný německý romantický malíř Carl Gustav Carus, „řeč přírody má učit umělce promlouvat a přednáškovým sálem, kde může tuto výuku přijímat, je pouze příroda sama“.

Romantici vyráželi tedy do přírody, malovali do té doby zapovídaná, nekodifikovaná témata, zaměřovali se na zpodobnění duševních procesů a hnutí mysli, i těch nejhlubších a nejtragičtějších. Vždy však niterných a osobních. Krajiny pak bývaly i personifikované, umělci do nich promítali své duševní stavy a emoce. I v tom spočívalo velké novum.

Přímo čítankovým příkladem je olej ruského umělce Maxima Vorobjova Dub rozčísnutý bleskem (Nepohoda), namalovaný po nečekané smrti umělcovy manželky a jasně vyjadřující stav jeho ztrápené duše. Anebo obraz Ernsta Ferdinanda Oehma Nitro lesa, působící přímo jako psychogram umělcovy duše, eventuelně olej Příboj u Rujány Carla Gustava Caruse, zachycující vlny tříštící se o pobřežní skaliska, s nepatrnou bárkou na samém horizontu, sklánějící se ve větru.

Jak se dal slyšet malíř Otto Runge: „Lidé vidí v přírodě své vlastnosti a utrpení.“

Česká krajina

Jádro výstavy tvoří díla Caspara Davida Friedricha, Carla Gustava Caruse, Alexeje Venecianova a Alexandra Ivanova, kteří patří do pomyslné první ligy německého a ruského romantismu, jsou ovšem doplněni mnoha dalšími, stejně tak dobrými malíři, bohužel ne tak známými.

Sám Friedrich se svým stojanem často vyrážel i do Česko-saského Švýcarska, Českého středohoří či Krkonoš, ostatně, v Drážďanech je vystavena jeho Česká krajina s Milešovkou nebo Dva muži při pozorování měsíce. Pikantní je přitom blízké sousedství dalších významných Friedrichových děl, která sice nejsou zařazena do vlastní expozice, v galerii jsou ale k vidění ve stálé sbírce: Hřbitov, Velká obora u Drážďan a Kříž v horách (Děčínský oltář).

Čech se dotýká i olej Adriana Ludwiga Richtera Přeplavba u Střekova, typickými romantickými oleji jsou Ostrov Valaam při západu slunce Antona Ivanova-Goluboje, Pohled na Drážďany za svitu měsíce v úplňku Johanna Christiana Clausena Dahla či Grotta di Matromania na Capri  Silvestra Ščedrina.

Spojení s literaturou

Díla jsou umístěna v architektonicky velice nápaditě pojaté expozici, autorem je světoznámý americký architekt Daniel Libeskind – zvolený nelineární půdorys labyrintu, v němž se dvě hlavní lomené linie různě prolínají s vedlejšími, nabízí díky úzkým mezerám mezi bloky panelů vedle jasného symbolického vidění i nečekané průhledy z jednoho prostoru do druhého. Přesně v idejích hledání prostupu jinam, hledání svobody.

Výstava funguje sama o sobě, celý dojem nicméně ještě umocňuje znalost literatury romantismu, a to jak německého, tak ruského – uveďme tedy alespoň pár jmen, s tím, že všichni uvedení autoři jsou k dispozici v dobrých českých překladech: Goethe a jeho Utrpení mladého Werthera, Ludwig Tieck, Clemens Brentano, E. T. A. Hoffmann, Achim von Arnim, Novalis, Adelbert von Chamisso, v Rusku pak například Vladimír Odojevskij či Ivan Turgeněv, samozřejmě Alexandr Puškin, Michail Lermontov či částečně i Nikolaj Gogol.

Drážďanské Sny o svobodě jsou otevřeny do 6. února.