Bob Dylan, který 24. května slaví osmdesátiny, složil přes šest set písní, z nichž mnohé se staly doslova součástí kulturního dědictví. Co za některými z nich stojí? Výběr je vzhledem ke kvalitě Dylanových písní nevděčný, berme jej tedy spíše jako jakýsi pokus přiblížit všestrannost oslavencovy tvorby – tvorby, jež proměnila podobu populární hudby a rocku.
Od „Blowin' in the Wind“ po „Murder Most Foul“. Shrnutí Boba Dylana v devíti písních
Bob Dylan vše totiž projel pořádně naostřenou radlicí, aniž by přitom dbal na nějaká zavedená hudební či textová pravidla a klišé. Ostatně, nebýt jeho, zdali by kdy třeba The Beatles začali psát texty, které byly o něčem. A vzhledem k tomu, že v roce 2016 získal Nobelovu cenu za literaturu, nelze pomíjet právě textovou stránku jeho nahrávek.
Písně jsou řazeny chronologicky.
Blowin' in the Wind
Debutového alba Bob Dylan (1962) se v Americe původně prodalo pouhých dva a půl tisíce kopií, a pokud by se stejně vedlo i druhému albu Freewheelin´ Bob Dylan (1963), firma byla rozhodnuta ukázat neperspektivnímu písničkáři dveře. Což se nestalo a lví podíl na tom jistě měla především písnička Blowin' in the Wind, jež na této desce byla, a v podání tria Peter, Paul and Mary se stala obrovským hitem.
Z Dylana, který ji údajně napsal za pár minut, tak udělala nejen milionáře, ale také akceptovaného umělce. Zároveň začal být okamžitě označován za hlas či mluvčího své generace, role, která mu sympaticky lezla krkem.
Nicméně z písně s lehce plakátově rétorickým textem plným otázek (a žádných odpovědí) se stala doslova hymna hnutí za občanské svobody, zněla při demostracích proti válce ve Vietnamu, v podání Judity Čeřovské, Waldemara Matušky a Boba Frídla promlouvala i česky – a Dylan sám ji hraje dodnes. A nic na jejím fenomenálním úspěchu nemění fakt, že si při skládání zjevně pomohl melodií starého černošského spirituálu No More Auction Block.
Abychom byli spravedliví, nebyl v tomto přivlastňování ani první, ani poslední. Koneckonců, tantiémy netantiémy, píseň je to stále rezonující. Mimochodem, jako odpověď na všechny Dylanem vznesené otázky napsal v roce 1964 černošský zpěvák Sam Cooke další hymnu, tentokráte autentického boje černochů za rovnoprávnost: A Change Is Gonna Come. Změna přijde.
Girl from the North Country
Byť byl v počátcích označován proti své vůli za protestního zpěváka, což tehdy jistě přispívalo k jeho popularitě mezi radikalizující se mládeží a také napomáhalo prodejům, Dylan dokázal psát i písně velice osobní, milostné. Dodejme ovšem, že povětšinou trpké, spíše před- a porozchodové.
Jednou z nich je i melancholická píseň o dívce ze severního kraje, „kde vichr bičuje pomezí“, v níž prosí svého posluchače, aby pozdravoval dívku, kterou měl kdysi moc rád. Závěrem vzpomínání si klade otázku „jestli si na mě vůbec vzpomene / častokrát jsem se za to modlil / za temné noci / za jasného dne“, zní to však, jakoby již předem znal zápornou odpověď.
Dylanologové si dodnes lámou hlavu, o kterouže dívku ve skutečnosti šlo, nám to však může být jedno. Jasná je však hudební i textová inspirace starou irskou lidovkou Scarborough Fair, kterou známe z podání dua Simon & Garfunkel (1966), jako autor je ale i tentokrát uveden Dylan. Kromě první verze existuje i jakoby podroušený duet s Johnny Cashem, který Dylan vydal na albu Nashville Skyline (1969).
A Hard Rain's a-Gonna Fall
Mnohé Dylanovy texty by bylo možné tisknout jako poezii. Mezi jeho výrazně poetické texty patří také již třetí píseň z alba Freewheelin´ Bob Dylan, nečekejme ovšem nějaké cvrlikání, spíše apokalypsu.
„Kde jsi byl můj modrooký synáčku, kde jsi byl chlapče můj drahý? / Klopýtal jsem po úbočích dvanáctera mlžných hor / prošel jsem a proplazil šestero klikatých cest / pronikl jsem do srdce sedmera smutných hvozdů… a přijde hrozný liják… A cos tam viděl, cos tam viděl můj modrooký synáčku, cos tam viděl chlapče můj drahý? / Viděl jsem novorozeně obklíčené divokými vlky / viděl jsem démantovou dálnici a nikoho na ní / viděl jsem černou větev, ze které krev kapala,“ zpívá Dylan. A podobně depresivní, leč silně básnivé obrazy kupí po téměř sedm minut.
Tvrdívá se, že se jedná o reflexi kubánské krize, ta ovšem propukla až měsíc po napsání této písně. Spíše se tak potvrzuje, že básníci vidí věci a cítí kataklysmata, jež se teprve ohlašují, a nemusí to být pouze atomová katastrofa, jež byla tehdy, jako onen „hrozný liják“, skutečně na spadnutí. A Dylan sám se opět právem bránil proti tomuto prvoplánovému a omezujícímu ztotožňování.
It´s Alright Ma (I´m Only Bleeding)
Možná si někteří píseň vybaví ze samotného závěru drsně realistického filmu Easy Rider, kdy kamera zabírá z nadhledu hořící motorky dvou mladých mužů zavražděných jakýmisi vidláky, nezpíval ji však Dylan, ale Roger McGuinn z kapely The Byrds.
Píseň z pátého alba Bringing It All Back Home (1965) zní téměř jako mluvená báseň, ovšem na živém albu Before the Flood (1974) ze sebe naopak Dylan text plný narážek, plný zášti přímo vyplivuje: „Temnota v pravé poledne / vrhá stín i na stříbrnou lžíci / ručně vyrobenou čepel, dětský balon, / zatmívá slunce i měsíc zároveň / jestli se tomu snažíš přijít na kloub / tak brzy poznáš, že nemá smysl to zkoušet // Adresné výhrůžky posměšně klamou / sebevražedné poznámky se odtrhujou / od bláznova zlatého náustku, dutá trubka / hraje zmařená slova a varuje / že ten, kdo se zrovna nerodí, právě umírá…“
A Dylan zpívá, že „můj zrak naráží na přecpané hřbitovy / falešné bohy, zakopávám / o malichernost, která hraje tak drsně / chodím vzhůru nohama v poutech / ale to je v pořádku, holka, takový je prostě život“.
Highway 61 Revisited
Šesté stejnojmenné album, též z roku 1965 (!), již znamenalo naprostý odklon od folkového zvuku k tvrdě rockovému projevu, přičemž Dylanova tvorba z té doby byla skutečně převratná a definující a patří k tomu nejlepšímu, co kdy nahrál.
Patří k tomu i skladba Highway 61 Revisited, jež se od úvodního zavytí sirény valí nekompromisně vpřed – není divu, Dylan se obklopil samými mistry. Někde vespod můžeme slyšet i odkaz blues, stejně jako názvuky jazzu v klávesách, ovšem v tom, jak prolíná biblické motivy s mluvou zlodějíčků a šíbrů a vždy odkáže na „dálnici 61“, tam že jsou všechny ty podivné transakce a nepravosti možné, je zcela jedinečný:
„Bůh řekl Abrahamovi, zabij pro mě syna / Abe povídá, to si snad děláš srandu, člověče? […] a kde chceš, abych ho zabil?/ Bůh na to, tam na silnici 61 // Prsťák Mack povídá královi Ludvovi / mám čtyřicet červenomodrých tkaniček / a tisíc telefonů, co nezvoní / nevíš, kam bych ty krámy mohl vyhodit? / a král Ludva povídá, nech mě chvilku přemýšlet, synku / a pak řekl, jasně, to je snadné / prostě to všechno odvez na silnici 61.“
A přestože tato silnice číslo 61 nevznikla pouze v Dylanově imaginaci, vše, co se na ní podle textu děje a má dít, je pouhou fikcí. Mimochodem, existuje i zajímavá, ostře rocková verze Johnnyho Wintera z roku 1969 (a živá z roku 1976), s čítankovými bluesovými vyhrávkami.
Desolation Row
Přestože se vyrojily různé zaručené zvěsti o tom, kde se Ulička zoufalství, již najdeme též na albu Highway 61 Revisited, skutečně nachází, je vlastně jedno, zdali jejím předobrazem byla newyorská 8. avenue, Kerouacovy popisy Mexika nebo je spíše jakousi aktualizací Dantova Pekla.
Máme zde na ploše téměř dvanácti hypnotizujících minut znepokojivě temnou vizi, naznačující, že život je noční můrou, z níž je nemožné procitnout, obrazy, jež jakoby vypadly nejen z Eliotovy Pusté země, ale také z Ginsbergova Kvílení, cáry civilizace, jež je v rozkladu.
„Prodávají pohlednice s oběšenci / natírají si cestovní pasy nahnědo / salon krásy je plný namořníků / do města přijel cirkus / přichází slepý komisař / přivedli ho do transu / jednou rukou je svázaný s provazochodcem / a druhou má v kalhotách / zásahová jednotka je neklidná / potřebuje někam vyrazit / a my s Dámou dnes večer vyhlížíme / z Uličky zoufalství.“
Stejně tak by mohly být výpůjčkou z Burroughsova Nahého oběda: „O půlnoci všichni agenti / a parta nadlidí / vyjdou ven a seberou všechny / kdo toho vědí víc než oni / pak je odvedou do továrny / kde jim přivážou infarktový stroj na ramena / a pak přinesou petrolej / ze zámků / pojišťováci, kteří / hlídají, aby nikdo neutekl / do Uličky zoufalství.“
Like a Rolling Stone
Skladba, již u nás s hezkým přetextováním Zdeňka Rytíře „jako solnej sloup“ hrával jak Jaroslav Hutka, tak Petr Kalandra, je charakteristická svým riffem varhan, označovaným za jeden z nejzářivějších momentů rocku. Podle řady publicistů Dylanova nejúžasnější píseň (ostatně jeden z nich, renomovaný americký kulturolog a velký znalec Dylana Greil Marcus, o ní v roce 2005 napsal celou knihu) toho ovšem nabízí daleko více.
Hutný zvuk kytary, varhan i vytažených bicích a jakoby nezúčastněný hlas, jímž to Dylan dává pěkně sežrat dívce, jež si – možná – myslela, že bude navždy princeznou: „Kdysi ses tak pěkně oblíkala / když ses měla nejlíp, házela jsi pobudům desetníky, viď? / lidi na tebe volali pozor panenko, natlučeš si […] Nikdy ses neotočila a neviděla, jak se mračí žongléři a klauni / když ti přicházeli předvést svoje kousky / nikdy jsi nepochopila, že to nedělá dobrotu,“. A následně každou sloku uzavře otázkou „Jaký to je / jaký to je / bejt na všechno sama / nemít domov, kam by ses mohla vracet / jako úplná nula / jako tulák?“
Vnímat tuto píseň – jak se někdy píše – jako jasný projev misogynie je prvoplánově zcestné, spíše ji můžeme vnímat jako smutné nasvícení všeho, co je falešné, co se skrývá pod pozlátkem.
All Along the Watchtower
Osmé album John Wesley Harding (1967) vzniklo během Dylanova stáhnutí se z veřejného a hlavně koncertního života, v útočišti woodstockého domova, a navzdory spíše někdy až countryové a dřevní hudební inspiraci v textech nacházíme ozvěny jak Starého zákona, tak amerického folkloru.
Opět jsou – jako v případě písně All Along the Watchtower – těžko proniknutelné, úplně však stačí nechat se vést Dylanovými verši: „Vocaď se musí dát nějak dostat, řekl vtipálek zlodějovi / Je tu strašně zmatku a ani trocha úlevy. / Kšeftmani chlastaj mý víno, oráči oraj mý pole / a nikdo z nich nemá ani šajn, jakou to má cenu,“ až ke kryptickému závěru: „Venku, v dálce pořádně vrčela divoká kočka / Blížili se dva jezdci a vítr začal výt.“
A přestože je Dylanova verze výtečná, proslavila se v geniálním přepracování Jimiho Hendrixe. Dodejme, že sám Dylan ho posléze přebral a od té doby tak jeden ze svých majstrštyků hrával i na koncertech.
Murder Most Foul
V ostrém střihu se dostáváme až do nežhavější současnosti, píseň o té nejsprostší vraždě, míněn je atentát na Johna F. Kennedyho, nahrál Dylan na album Rough And Rowdy Ways (2020), v pořadí – jakkoli to zní neuvěřitelně – již devětatřicáté studiové a vydané po osmi letech, kdy nahrával pouze cizí písně.
Roli jistě hrál mistrův pokročilý věk, ovšem Dylan zřejmě jakoby cítil, že je opět potřeba vyjádřit se ke stavu světa, k tomu, jak vnímá tehdy ještě trumpovskou Ameriku. A také můžeme celé album chápat obecněji jako jistou rekapitulaci, účtování – jeho texty jsou tak plné odkazů jak na populární kulturu, tak na literaturu, poezii, filozofii i náboženství, nejvíce ovšem v Murder Most Foul, kde bychom napočetli až osmdesát narážek.
Dylan sám sice zpochybnil, že by se jednalo o nostalgii po minulých časech, nicméně v textu zmiňuje The Beatles i Woodstock, Jih proti Severu i Everly Brothers, v litanickém závěru pak končí sžíravým veršem, v němž parafrázuje název americké hymny, místo o hvězdami posetým praporem však zpívá o vlajce potřísněné krví. A to vše na ploše sedmnácti minut, kdy ani na chvilku nenechá posluchače, navzdory pozvolna plynoucí písni a střídmé aranži, polevit v pozornosti.
Když ještě nevydanou nahrávku uložil na internet, doprovodil ji poděkováním svým fanouškům za dlouholetou podporu a rozloučil se slovy „Stay safe, stay observant and may God be with you!“ Ano, to úplně stačí.