Recenze: Neil Gaiman vede čtenáře do temných hlubin dětství

Román britského prozaika, scenáristy, autora komiksů a publicisty Neila Gaimana Oceán na konci cesty je knihou, po níž mohou sáhnout jak malí, tak velcí – každý si v ní možná sice najde něco jiného, zklamán však nebude nikdo.

Neil Gaiman je u nás znám především jako autor úspěšně zfilmované Koraliny, a stejně tak i jeho Oceán na konci cesty vlastně pracuje s průchodem do jiného světa – ovšem sáhneme-li po termínu alternativní realita, jen vše zdeklasujeme a zbavíme magicky poetického kouzla.

Protože pro obě hlavní postavy knihy, sedmiletého chlapce a jedenáctiletou Lettii Hempstockovou, je to svět víc než skutečný, a také smrtelně nebezpečný.

Žádné náhody neexistují

Gaiman sám má jistě knihy s fantaskní, ba pohádkovou tematikou rád, sám ve své studii o pohádkách z výboru textů Postřehy z poslední řady píše toto: „V době dospívání jsem si chtěl přečíst pohádku, která by se nestyděla za to, že je pohádka, a stejně tak by se nestyděla za to, že je určena dospělým…“ A o kousek dál zmiňuje, že na regálech žádnou takovou nenašel, rozhodl se tedy si ji napsat sám. A je jedno, že tehdy měl na mysli svou knihu Hvězdný prach.

Děj Oceánu na konci cesty je v podstatě jednoduchý: dospělý vypravěč se vrací do míst svého dětství, aby se účastnil rodinného pohřbu, ovšem již během prvních vět se dozvídáme, že cestou z pohřbu někde náhodně odbočil, a nakonec dojel až na místa, kde se mu začaly vracet dávno zapomenuté (anebo potlačené?) vzpomínky. Náhodou? Ale kdepak, v tomhle světě žádné náhody neexistují!

A pak se již rozvíjí smršť vzpomínek, které se před ním odvíjejí, obnažují jako slupky svlékané cibule, a jak děj houstne, houstne i všudypřítomné zlo. Dochází k boji – doslova – na život a na smrt. Podrobnosti i vyústění netřeba uvádět, spíše obecné zamyšlení.

Pro děti pohádka, pro dospělé něco z Junga

Aniž bychom sahali po analytické hantýrce, odvolávali se na C. G. Junga a podobně, je jisté, že Gaimanovi se podařilo hrábnout hluboko do podvědomí, či spíše, nevědomí – tam mají totiž všechny ty potvůrky a příšery, které jeho román zalidňují, domovské právo. Děti se jich mohou bát jako pohádkových strašidel a netvorů, pro dospělé pak mohou symbolizovat vše, co probublává z hlubin jejich duší, to vše, co jak kultura, tak náš moderní svět potlačuje.

A byť jsem sliboval, že Junga necháme spát, jeden jeho citát si přeci jen neodpustím: „Démonii přírody, nad níž lidský duch zdánlivě triumfoval, do sebe neprohlédnutu pohltil a stal se tak marionetou ďáblovou. K tomu mohlo dojít pouze proto, jelikož věříme, že jsme démony tím, že je vykládáme jako pověry, vyřídili. Přitom jsme přehlédli, že jsou v podstatě projekcemi, tedy produkty jistých faktorů v lidské duši. Ovšem pokud tyto produkty uznáme za nevlastní a ilusorní, jejich prameny vůbec neotřeseme, ani je nezbavíme účinu. Naopak – znemožníme-li démonům usídlovat se ve skalách, lesích, horách a řekách, využijí člověka jako daleko pohodlnějšího místa k obývání.“

A přesně to se také děje, ona démonie totiž nejenže kraluje na vlastní půdě, v místech, kam se oba hrdinové vydávají, ale proniká i do „našeho“ světa. A to dost razantně. A také nelítostně. Hladově.

Příšery v nás

Gaimanovy příšery jsou jakési hadry, mající sice tvar, ovšem prázdné – a obsah, tedy jejich „tělo“, do nich vkládáme my sami, naše fobie, předtuchy, obsese… Román přitom, navzdory Jungovu citátu a s ním spojeným úvahám, rozhodně není školometským cvičením z aplikované analytické psychologie.

Čte se skvěle, i díky průzračnému jazyku, zároveň je velice asociativní. Nevím jak, ale i mně se, stejně jako hrdinovi příběhu – tomu dospělému vypravěči – náhle, jako po klepnutí kouzelným kladívkem, s až překvapující intenzitou vybavují zasuté vzpomínky z dětství. Pravda, žádní rejnovlci v nich nelétají, ale i tak…

Vše ještě umocňují úžasné ilustrace Elise Hurstové, vycházející ze starých dětských knih, někdy naprosto realistické, jindy v jednom reji, naznačujícím všechny ty hrůzy, kterými bylo chlapci a Lettii čelit, vše mistrně zvládnuté několika tahy. Celkovému dojmu pak napomáhá nápaditá grafická úprava, kdy se někdy text s ilustrací slévá na jediné stránce, prostupuje jí. Z Gaimanova Oceánu na konci cesty se tak stává něco, co je radost nejen číst, ale i držet v ruce a jen se dívat.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
včeraAktualizovánopřed 14 hhodinami

Australský festival nechtěl autorku s palestinskými kořeny, desítky dalších také odřekly

V Austrálii museli zrušit literární festival poté, co účast na něm odvolalo více než sto osmdesát hostů včetně bývalé novozélandské premiérky nebo nositele Pulitzerovy ceny. Vyjádřili tak solidaritu s australskou spisovatelkou s palestinskými kořeny Randou Abdel-Fattahovou, které pořadatelé zrušili pozvánku v návaznosti na útok na Bondi Beach. Festival se autorce nakonec omluvil.
16. 1. 2026

Alright, alright, alright. McConaughey má kvůli AI ochrannou známku na svůj obličej

Matthew McConaughey si nechal zaregistrovat záběry z filmu Omámení a zmatení se svou podobou a hlasem jako ochrannou známku. Hvězda snímku Interstellar či krimi seriálu Temný případ tak bojuje proti zneužití svého obličeje umělou inteligencí, píše Wall Street Journal. Podle všeho jako vůbec první herec.
16. 1. 2026

I v Ostravě zůstává Idiot obrazem společnosti

Jeviště Národního divadla moravskoslezského patří knížeti Myškinovi, hlavnímu hrdinovi románu Idiot od Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nová jevištní dramatizace vznikla přímo pro ostravskou scénu.
15. 1. 2026

Kulturní zpráva o Grónsku: Audiokniha Cit slečny Smilly pro sníh nebo seriál Vláda

Beletrie, audioknihy i seriál dávají českým čtenářům a divákům možnost, jak se seznámit s příběhy z Grónska. Včetně koloniální minulosti, která se odráží i v kultuře a o níž se v současné době znovu mluví v souvislosti se zájmem amerického prezidenta Donalda Trumpa tuto zemi získat.
15. 1. 2026

Zoe Saldanaová se stala díky Avataru nejvýdělečnější herečkou

Scarlett Johanssonová dokralovala, prvenství mezi nejvýdělečnějšími herečkami zaujala Zoe Saldanaová. A to díky třetímu pokračování série Avatar, která sama láme kasovní rekordy.
15. 1. 2026

Berlinale promítne i filmy v české koprodukci, včetně restaurované Panelstory

Mezinárodní filmový festival Berlinale uvede letos nejméně dva snímky, které vznikly v české koprodukci, vyplývá z programu přehlídky. V ní figuruje krátký animovaný film En, ten, týky! režisérky a animátorky Andrey Szelesové a snímek Roya íránské režisérky Mahnáz Mohammadíové. Ve světové premiéře se představí také digitálně restaurovaná podoba snímku Panelstory režisérky Věry Chytilové.
15. 1. 2026

Filmový svět letos láká na nové Avengers a Star Wars, ale i Odysseu od Nolana

Rok 2026 přinese na plátna kin návraty, superhrdiny, horory, sci-fi či adaptace literárních klasik. Fotogalerie chronologicky uvádí přehled zejména zahraničních filmů, které ve výhledech patří k těm nejvíce skloňovaným.
14. 1. 2026
Načítání...