Jedinečná muzika na hraně žánrů, které dominuje burácení piana a sugestivní hlas Filipa Topola. To jsou Psí vojáci, jedna z nejvýraznějších kapel, které vzešly z undergroundu, známá písněmi jako Žiletky, Chce se mi spát nebo Marilyn Monroe. Svůj první koncert odehráli právě před čtyřiceti lety, 3. listopadu 1979 na Pražských jazzových dnech. Mladí kluci vzbudili zájem publika i Státní bezpečnosti. Na první výslech musel Topol dřív, než dostal občanský průkaz.
Hráli muziku jak žiletky, tak museli do podzemí. Před 40 lety zazněl první koncert Psích vojáků
Kořeny slavné skupiny sahají už do dubna roku 1978, kdy se mladičký Filip Topol (narozen 1965) předvedl jako předskokan koncertu Plastic People of the Universe na chalupě Václava Havla na Hrádečku. Synovi dramatika Josefa Topola bylo necelých třináct let a zpíval vlastní písně na texty svého o tři roky staršího bratra Jáchyma. Přítomné prý nečekané vystoupení lehce šokovalo, dítě u kláves totiž hrálo a zpívalo naprosto suverénně.
V témže roce dal Topol se spolužáky ze základní školy, baskytaristou Janem Hazukou a bubeníkem Davidem Skálou, dohromady kapelu. Název Psí vojáci zvolili podle jednotky mladých válečníků indiánského kmene Čejenů z románu Thomase Bergera Malý velký muž.
Koncert, výslechy, underground
Koncertní premiéru pak Psí vojáci absolvovali v sobotu 3. listopadu 1979 v rámci IX. Pražských jazzových dnů. „Měl jsem šílenou trému, které jsem se úplně nezbavil ani při samotném koncertu,“ vzpomínal Topol pro časopis Rock & Pop. Už od pátečního odpoledne se tehdy do Prahy sjížděli fanoušci alternativní muziky. V sobotu se návštěvníci těšili třeba na Extempore s Mikolášem Chadimou, jenže všem vyrazily dech hlavně dvě mladé kapely, v dopoledním bloku Psí vojáci a v odpoledním Zikkurat.
Zatímco punkoví Zikkurati s Vilémem Čokem hráli hlavně převzaté písně, od Sex Pistols nebo The Stranglers, Psí vojáci v hale na Folimance předvedli vlastní skladby, konkrétně písně Psí vojáci, Na kosách a Cesta k věžím. Songy, už tehdy na pomezí duchovní hudby, zaklínání a válečného pokřiku, vzbudily zájem publika, novinářů i Státní bezpečnosti. Svůj první výslech absolvoval Filip Topol dřív, než dostal občanský průkaz.
„Pamatuji si, jak jsem v noci před termínem toho koncertu nemohl spát a pouštěl jsem si desku kapely Byrds, tam je jedna píseň, kterou přerušuje dav fanoušků a fanynek, jak křičí. A říkal jsem si, tak takhle to nějak bude. Představoval jsem si to velmi naivně,“ vyprávěl Topol v televizním pořadu Na Kloboučku v rozhovoru s Ondřejem Konrádem.
„My jsme nebyli v undergroundu, my jsme se tam nijak nehrnuli, tam jsme spadli až kvůli StB. Měsíc po jazzových dnech jsem dostal předvolání do Bartolomějské na první výslech. Musela tam se mnou jít maminka. Tak jsem věděl, že se ta představa začala hroutit. Stačily další čtyři výslechy a my jsme byli hluboko v undergroundu,“ pokračoval Topol.
Mladické sny o rockové slávě shořely během pár týdnů. „Jsem vděčný za to, že se to stalo,“ upozornil Topol. „Byla to neuvěřitelně krásná škola. V těch dobách fungovalo přátelství, které známe z mayovek nebo verneovek. Underground bylo ghetto, ve kterém lidé drželi spolu.“
V červnu 1980 vystoupili Psí vojáci v sále U Zábranských v Praze, což byl na dalších šest dlouhých let jejich poslední oficiálně povolený koncert. Kluci, kteří dostali zákaz dřív, než se na scéně rozkoukali, se však rozhodli nedělat kompromisy, morální ani hudební. O rok později ve sklepení pod skleníkem zámeckého parku ve Veltrusích poprvé zazněla padesátiminutová skladba Baroko v Čechách, zkomponovaná na text Jáchyma Topola.
„Když jsem v nějakých šestnácti skládal Baroko v Čechách na bráchův text, byl jsem úplně vyřízený z komunismu… Chtěl jsem psát tak temnou hudbu, že si z ní všichni komouši podřežou hrdla,“ prohlásil po letech Topol.
Psí vojáci osobně
Je příznačné, že si mladí, ale umělecky nároční Psí vojáci působení v hudebním podzemí nevybrali, ale byli do něj zatlačeni režimem, který dával přednost povrchní a infantilní zábavě. „Zní až neuvěřitelně, že ve stejném roce, kdy Psí vojáci Baroko v Čechách nahráli, bourala československé hitparády píseň dvou dospělých mužů nazvaná Holky z naší školky, šlágr plný zdrobnělin. A mezitím si estébáci mladičkou kapelu za její Baroko v Čechách pěkně podali,“ uvažuje pro Český rozhlas publicista Petr Vizina.
Filip Topol začal psát vlastní, pochmurné a ostré verše. A když zhudebňoval cizí básně, sáhl třeba po německé středověké poezii v překladu Ivana Wernische. V textech tak zněla nadčasová, existenciální vyznání: „Jsem tady, nevím, na jak dlouho/musím umřít, nevím kdy/putuji a nevím kam.“ A náladě slov odpovídala i Topolova hudba.
Dlouhá léta mohli Psí vojáci hrát pouze na utajených, soukromých akcích. Teprve s postupným uvolňováním utažených šroubů v roce 1986 získala skupina zřizovatele, kterým se stal Obvodní dům Pionýrů a mládeže Praha 1. Stejného zřizovatele tehdy měly taky skupiny Vltava, Dybbuk nebo Ženy. Díky tomu mohli Psí vojáci začít hrát v odvážnějších klubech, například v domovském Junior klubu Na Chmelnici. Mohli však vystupovat jen pod zkratkou P.V.O. Ta přitom znamenala „Psí vojáci osobně“.
První desku se čtyřmi největšími „hity“ (Psycho killer, Žiletky, Marilyn Monroe, Sbohem a řetěz) vydali v roce 1989. První dlouhohrající album Nalej čistého vína, pokrytče pak Psím vojákům vyšlo v roce 1991. Mezi další desky patří Sestra (1994), Brutální lyrika (1995), Národ Psích vojáků (1996), Myši v poli a jiné příběhy (1999), U sousedů vyje pes (2000) nebo Těžko říct (2003). Filip Topol příležitostně vystupoval také sám jen s pianem.
Nejprve zakázaná kapela se tedy prohrála přes politické tání na konci osmé dekády až do devadesátých let, kdy mohla vysněná rocková jízda konečně vypuknout naplno. V té době už měla skupina věhlas živoucí legendy, členům kapely přitom bylo sotva třicet.
„Psí vojáci byli mladá generace, která vzešla z kruhů undergroundu a disentu. Součástí jejich jedinečnosti bylo to, že u mnohých kapel se sice během osmdesátých let nakumulovala energie, ale v devadesátých letech, kdy najednou bylo možné jít na veřejnost, ta energie vydržela jen někomu. Ale Topolovi a spol. to šťastně letělo přinejmenším do konce devadesátých let, včetně nového repertoáru a sebe proměňování,“ konstatoval hudební kritik Pavel Klusák v pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy.
Kromě zakládajících členů kapely, bubeníka Davida Skály a baskytaristy Jana Hazuky, se po boku Filipa Topola stali během let na čas Psími vojáky i další muzikanti jako Luděk Horký, Jiří Jelínek, Vít Krůta, Pavel Cigánek, Jaroslav Fensterer, Petr Venkrbec, Jiří Zavadil nebo Ivo Lorenc. Nikdo však nepochyboval, že lídrem a duší kapely je Topol.
Předčasná smrt
Svým zápasem s klaviaturou, osobitým zpěvem, až řevem, nebo procítěnou recitací na sebe strhával veškerou pozornost publika, ačkoliv to někdy vypadalo tak, že se za nástrojem spíš schovává. A někdy hrál tak zběsile, že se zdálo, že se snaží schovat do něj.
Identitu skupině dodávaly na jedné straně poetické, vtipné, velmi niterné a přitom brutální texty o životní únavě, samotě, smrti, ale také touze prožít všecko až na dřeň. „Pocity jak žiletky“ z druhé strany kongeniálně tvarovala muzika, která s naprostou přirozeností spojovala punk, rock, klasickou hudbu, blues, jazz nebo šanson.
Jejich koncerty strhávaly posluchače tak pronikavou energií, že pro zástupy mladých, hledajících lidí znamenaly nejen hudební zážitek, ale přelomovou zkušenost, svérázný iniciační rituál.
Šílené nasazení však mělo také odvrácenou tvář. V roce 1998 si skupina musela dát pauzu vynucenou Topolovými vážnými zdravotními problémy. Zpěvák, který proslul nejen hraním, až mu z prstů tekla krev, ale také těžkým pitím, podstoupil zákrok, při němž přišel o polovinu slinivky.
Krátce po třicítce stál kvůli alkoholu na prahu smrti. „Chlast mi moc dal a nezavrhuju ho, jenom už mám svoje vypito, patřilo to k určité etapě života, a ta je pryč,“ shrnul to později.
Zážitky z té doby promítl do jednoho ze sólových alb Střepy. „Tahle doba byla v mém životě jednou z nejhezčích. Myslím to vážně. Před operací jsem si uvědomil spoustu věcí a došlo k mému znovuvzkříšení. V nemocnici nastalo peklo, ale já to asi potřeboval,“ uvedl později Topol. Kromě Lukáše Pollerta a mnoha dalších lékařů mu prý tehdy život zachránil hudební génius Wolfgang Amadeus Mozart.
„Sílu mi dodávala přítelkyně, rodina, lékaři, ale z nocí na nemocničních chodbách a kuřárnách mě vysekal on,“ děkoval Mozartovi. V dalších letech se sám ponořil do studia klasické hudby. „Viděl jsem ty skuhrající lidi, kterým je všechno těsné, na všechno nadávají. Tak jsem se odstěhoval do 18. století,“ vyprávěl o své lásce k vážné hudbě.
Přes zdravotní problémy pokračoval v hraní. „Co bych asi tak mohl dělat, kdybych kapelu rozpustil? Vždyť nic jiného neumím a pořád mám v sobě čerta. Je to moje jediná možná cesta,“ uvedl v rozhovoru pro Respekt.
Přesto zaujal nejen jako muzikant, ale také jako spisovatel a herec. Kromě publikací s písňovými texty vyšly i novely Mně třináct, Karla Klenotníka cesta na Korsiku nebo Zápisky milencovy. Zahrál si hlavní roli ve snímku režiséra Zdeňka Tyce Žiletky (1994), objevil se i ve zfilmované verzi románu Sestra svého bratra Jáchyma (2008).
Kapela Psí vojáci s menšími pauzami působila až do roku 2011. Po roční přestávce se pak sešla znovu. Zdravotními komplikacemi stíhaný muzikant působil sice ztrhaně a unaveně, jeho smrt však přišla nečekaně. Poslední koncert s ním odehráli Psí vojáci 25. května 2013 v Amsterdamu. Necelý měsíc poté, 19. června 2013, Filip Topol v Praze zemřel.
O dva roky později vznikl o jeho životě dokumentární film Takovej barevnej vocas letící komety režiséra Václava Kučery. Na fasádě domu v Antonínské ulici v pražských Holešovicích, kde Topol bydlel, odhalili 12. června 2017, v den, kdy by oslavil 52. narozeniny, pamětní desku. Navrhl ji výtvarník Viktor Karlík. Památka na Psího vojáka Filipa Topola cituje z textu písně Prší II. Dává jednoduchou radu: Žij ten život!