Ve věku pětaosmdesáti let zemřel režisér Jan Schmidt, který byl jedním z představitelů takzvané Nové vlny československé kinematografie šedesátých let. Natočil filmy Osada Havranů, Volání rodu nebo televizní seriál Stříbrná paruka. Pro Českou televizi zpracoval i pohádkový příběh Nevěsta s nejkrásnějšíma očima s Milanem Kňažkem v hlavní roli.
„Byl to dobrý kamarád. Jeho smrt mě velmi zasáhla. Byli jsme kamarádi dlouhá léta, potkali jsme se poprvé v roce 1957 na FAMU, společně jsme bydleli na koleji a pak celý život žili vedle sebe,“ vzpomínal na Schmidta kameraman Ivan Šlapeta.
Jan Schmidt se narodil v roce 1934 a dětství prožil ve východočeském Náchodě. Jeho vrstevníkem a spolužákem byl režisér Miloš Forman, Schmidt se podílel jako druhý režisér na jeho oscarovém snímku Amadeus.
Z Náchoda se Schmidt znal také se spisovatelem Josefem Škvoreckým. K filmu ho přivedl spisovatel a vedoucí skautského oddílu Vratislav Blažek, který je podepsaný mimo jiné pod snímkem Starci na chmelu.
Schmidtova rodina byla po převratu v roce 1948 perzekvována. Přesto se Schmidt, který se zprvu pokoušel o studium medicíny, dostal v roce 1957 na pražskou FAMU do ročníku Otakara Vávry. Jeho spolužáky byli Jiří Menzel, Evald Schorm a Věra Chytilová. Právě oni vytvářeli filmovou Novou vlnu.
Schmidt rád spolupracoval s přítelem Juráčkem
Za svůj život natočil Schmidt celkem šestnáct celovečerních filmů. Už za studií vytvořil tandem se scenáristou Pavlem Juráčkem a svými prvními filmy se absurdním humorem vypořádávali s dědictvím padesátých let. Zatímco Černobílá Sylva (1961) ještě byla zábavnou satirou na socialistický realismus, za následující snímek Postava k podpírání (1963) se autoři setkali se silnou kritikou z vyšších míst a oba dočasně ztratili přístup k autorské tvorbě.
„Ne že by nám nebylo nic svaté, ale najednou se začaly zpochybňovat tehdejší hodnoty. Když jsem to tenkrát ukazoval profíkům, ti nám dali, že kálíme do vlastního hnízda,“ vzpomínal před deseti lety Schmidt v dokumentu Zlatá šedesátá.
Schmidt strávil následující roky na vojně, kde točil pro Československý armádní film, nicméně jeho pohled na armádní každodennost mu nakonec vynesl možnost natáčet vděčnější sportovní filmy.
Později spolu Juráček a Schmidt natočili nevšední postapokalyptickou science fiction Konec srpna v hotelu Ozon (1965). Po kontroverzním přijetí snímku Jan Schmidt musel přijmout kompromis a natočit v koprodukci se Sovětským svazem romanticko-dobrodružný snímek Kolonie Lanfieri (1968). Jehož realizace probíhala na Kavkaze, kde štáb zastihla srpnová invaze.
Období normalizace znemožnilo Schmidtovi další spolupráci s Pavlem Juráčkem a po několikaleté odmlce se režisér zaměřil na dobrodružné a kriminální snímky. Z nich diváky zaujala především pravěká trilogie na motivy románů Eduarda Štorcha (Osada havranů, Na veliké řece, Volání rodu).
„Když nás v 70. letech posílali do háje, tak Jirka Menzel říkal, že je to trest boží. To, co se s námi stalo, to muselo přijít. Je to trest boží. Protože uvažte, my jsme zažili nejkrásnější dobu české kinematografie. A my jsme v té době mohli točit své vlastní filmy. Co ještě chcete víc?“ zhodnotil Schmidt v dokumentu Zlatá šedesátá.
K autorské tvorbě se Jan Schmidt vrátil v devadesátých letech další reminiscencí na léta padesátá Vracenky (1991). Poté natočil ještě pohádku Jak si zasloužit princeznu (1994). Pokus zrealizovat vrcholný Juráčkův scénář Situace vlka v drsných podmínkách daleké Aljašky však ztroskotal uprostřed natáčení.
Režisér Schmidt zemřel v pátek 27. září po dlouhé nemoci.
