České umělecké sklo je unikát a světový pojem. Výstava ukazuje, co dokážou mistři

Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze zve na novou výstavu, která představuje výběr toho nejlepšího z české sklářské tvorby. Expozice nazvaná Plejády skla 1946–2019 připomíná, že  české umělecké sklo je světový pojem a někteří tvůrci jako Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová či René Roubíček patří mezi mistry této disciplíny.

Expozice prezentuje tu část sklářské tvorby z druhé poloviny 20. a začátku 21. století, pro niž se vžil název autorské sklo. To může mít formu objektů, skulptur, plastik, vitráží, instalací, prací v rámci architektury a může existovat i v podobě site-specific instalací.

Název Plejády skla si autoři výstavy půjčili od názvu souhvězdí, z něhož lze pouhým okem pozorovat devět až jedenáct hvězd, celkem jich je ale kolem pěti set. Výstava potrvá nejméně rok a ještě letos ji doplní velké skleněné instalace zasahující do architektury nebo ty určené pro světové výstavy, upozornila ředitelka muzea Helena Koenigsmarková.

Video Události v kultuře
video

Dvě výstavy představují mistry českého skla

Architektura expozice se inspiruje hranami křišťálu i atmosférou uliček městské aglomerace. Návštěvník prochází kubistickými formami tohoto pomyslného města sestávajícího z osmi pyramid a postupně uvidí více než 120 děl a objektů. Ty nejstarší pocházejí z druhé poloviny 40. let minulého století, nejnovější vznikly relativně nedávno.

Autorské sklo, nazývané také studiové, individuální, tvorba solitérů nebo umění ve skle, je dílem umělců-sklářů, která není zamýšlena pro masovou ani manufakturně zpracovanou výrobu. Jde o experimentální projev, který překračuje pomyslnou hranici mezi užitou tvorbou a volným uměním.

Umělecká revoluce

Autoři expozice do sklářského vesmíru zařadili třeba díla Aleše Vašíčka, Václava Cíglera nebo Reného Roubíčka. Sklo se do poloviny minulého století používalo jen jako průmyslový materiál, manželé Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová ale způsobili revoluci, když k němu začali přistupovat jako k uměleckému materiálu.

„Využili toho, že je sklo transparentní. Udělali negativní reliéf uvnitř a vy pozorujete něco, co byste v jiném materiálu vidět nemohli, protože tam průsvitnost není,“ říká kurátorka Sylva Petrová.

Podle kurátorů Milana Hlaveše a Sylvy Petrové tato tvorba vznikla po druhé světové válce ve specifickém kontextu bývalého Československa jako východisko z rozporu mezi vysoce vzdělanými sklářskými výtvarníky a nemožností využít jejich schopnosti ve spolupráci s výrobou.

Výroba stagnovala, a tak se do produkce dostával jen zlomek návrhů výtvarníků, kteří nebyli jako designéři dostatečně využiti. Výjimku tvořily velké zahraniční státní výstavy, které odstartovalo XI. trienále v Miláně v roce 1957. Jejich vliv se však doma neprojevil. Skláři se proto dali na tvorbu autorsky zaměřenou, s níž ihned prorazili v zahraničí.

Tehdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche začal tuto tvorbu sbírat v době, kdy začala vznikat. Další generace v tom pokračovaly, a vznikla tak sbírka čítající kolem 6500 kusů.

Sklo nás spojuje!

Dlouhodobou expozici Plejády skla 1946–2019 v současnosti doplňuje menší výstava, která představuje Mezinárodní sklářské sympozium v Novém Boru. Na jediném místě a ve stejném čase se už více než tři desítky let v pravidelných tříletých intervalech schází špičkoví sklářští výtvarníci z celého světa i studenti uměleckých škol.

V Uměleckoprůmyslovém muzeu jsou nyní k vidění výsledky zatím posledního třináctého ročníku sympozia, které se uskutečnilo loni v říjnu. Výstava nazvaná Sklo nás spojuje! potrvá do 19. května.