Glosa z Berlinale: Spor o Netflix, čínská cenzura a velké příběhy

Soutěžní filmy na Berlinale jako by během festivalu ušly určitou cestu. Začalo to diváckými filmy, srozumitelnými příběhy, které nikoho neurazily, ale ani nenadchly. Po víkendu přišlo na řadu těžší umění, někdy nesrozumitelné, někdy náročné. Navíc soutěž provázely spory o Netflix ze strany německých kinařů, kteří se vzbouřili proti španělskému filmu Elisa a Marcela a požadovali jeho stažení ze soutěže s tím, že filmy od Netflixu nebudou po festivalu k vidění v normálních kinech.

Natalia de Molinaová (vlevo) a Greta Fernándezová, představitelky filmu Elisa a Marcela
Zdroj: ČTK/DPA Autor: Jens Kalaene

O ještě větší pozdvižení se postaral čínský film Sekunda (Yi Miao Zhong), který ze soutěže vyřazen byl. Oficiální zdůvodnění – z technických důvodů kvůli postprodukci. Je to už druhý čínský film zrušený kvůli technickým problémům, tím prvním byl krátce před zahájením film Lepší dny v soutěži dětských filmů Generace. Znalci čínského filmového průmyslu se domnívají, že je za tím zásah cenzury v Pekingu. Ta loni prošla restrukturalizací a panuje nejistota o tom, co přesně to znamená.

Každopádně to značí, že ani režisér, ani producent, ale vláda má rozhodující slovo, zda film bude povolen do zahraničí. Problém filmu Sekunda může být v tom, že se odehrává za kulturní revoluce v Číně, a to je stále politicky velmi citlivá doba. Natočil ho režisér Zhang Yimou, který za svůj debut Rudé pole v roce 1988 získal na Berlinale Zlatého medvěda.

Skutečné události proti kritikům

Několik soutěžních filmů našlo svůj příběh v realitě. A zdá se, že kouzelná věta „natočeno podle skutečné události“ doplněná závěrečnými dodatky, jak a co – nejlépe tragického – bylo s hrdiny dál, má zavřít ústa kritikům, když mají k filmům výhrady. Ty skutečné události jsou často opravdu fascinující a plnokrevné či bolestné, a to se ne vždy daří adekvátně přetlumočit do snímků, které je hodlají oslavovat.

To je příklad španělského filmu Elisa a Marcela (Elisa y Marcela, režie Isabel Coixetová) o dvou ženách, které v roce 1901 obalamutí faráře a v přísně katolickém Španělsku se vezmou. Jejich sňatek nikdy nebyl anulován a dvojice si vysloužila velkou pozitivní odezvu od tehdejších žen. Jenže film má slabý scénář a je ze začátku zbytečně dlouhý, navíc je korunován přebytečnými scénami lesbického sexu, protože tenhle typ scén tento film vůbec nepotřebuje.

Zdlouhavé úvodní pasáže má i Pan Jones (Mr. Jones), když se ale režisérka Agnieszka Hollandová dostane se svým hrdinou na Ukrajinu postiženou hladomorem v roce 1933, začne být její film působivý a politicky kritický, což je i záměr –  ukázat, jak manipulace s lidským míněním může vést ke špatným a nevratným událostem.

V jistém smyslu je to podobné také u filmu S božím požehnáním (Grace a Dieu) od francouzského režiséra a scenáristy Francoise Ozona, který svým apelem k potrestání katolických kněží, kteří zneužívali děti, nemůže být přece už z principu špatný.

Takzvaně náročnější filmy si zase natolik pohrávají s příběhem a vyprávěním, že člověk musí přistoupit na hru nebo alegorii, aby je mohl pochopit. V lepším případě aby z nich měl i potěšení. To je případ francouzského filmu Synonyma (Synonymes). Jde o příběh izraelského vojáka, který přijde do Paříže, vstoupí do jiné kultury a přestane mluvit hebrejsky. To je jen čirá kostra hustě obalená příběhy, minipříběhy a fantaziemi. Tato kinematografická cesta, založená i na osobních zkušenostech režiséra Navada Lapida, neni divácky vstřícná. Kdo to ale skousne, ocení nebojácnost filmu i filmaře.

Náročnou pozornost kvůli rozmanitým retrospektivám, někdy překombinovým, vyžaduje i čínský film Tak dlouho, můj synu (Di Jiu Tian Chang, režie Wang Xiaoshuai). Tady ale nejde o alegorii či jinou hru s divákem. Tříhodinová sága o životě jedné velké rodiny od 80. let, kterou spojují dramata osobní i politická, vychází ze soutěžních filmů na Berlinale jako jeden z velkých příběhů, které festivalové plátno nabízí. Mísí těžký osobní život na pozadí velkých politických událostí.

A mix osobního příběhu a genderové nespravedlnosti přináší nakonec jeden z nejlépe přijatých filmů, a to jak diváky, tak kritikou, makedonský Bůh existuje, její jméno je Petrunia (Gospod postoi, imeto i'e Petrunija, režie Teona Strugar Mitevska). Nezaměstnaná třicetiletá žena se nečekaně objeví v centru náboženské slavnosti určené mužům, ale místo potlesku za odvahu je zatracována. Film je pro Berlinale dokonale politicky i genderově korektní, navíc divácky i festivalově přitažlivý. Je otázka, co bude v sobotu přitažlivé pro porotu v čele s herečkou Juliette Binocheovou.