Filmový festival Berlinale je v polovině. Za sebou má několik hvězd a několik filmů, které sice neurazí, ale většinou nejsou ani ničím výjimečné. A stále ho provází silné téma silných žen. I díky slibu „50/50 by 2020“, jímž se Berlinale zavazuje k podpoře filmařek při výběru do oficiálního programu. V roce 2020 by tak v něm měli být vyrovnaně zastoupeni tvůrci obou pohlaví. Jak velký závazek pro festival to je, se teprve ukáže. Svou tvorbu ale už ukázaly některé ženy v letošní hlavní soutěži.
Glosa z Berlinale: Bůh je žena a násilí není pornografie
V polovině festivalu se do čela pelotonu diskutovaných filmů dostal makedonský snímek Bůh existuje, její jméno je Petrunia (Gospod postoi, imeto i' e Petrunija). Je to počin dokonale politicky i žensky korektní, naštěstí ne schematický a prvoplánový. Jeho režisérka Teona Strugar Mitevska v něm mixuje Balkán, machismus, rigiditu policie i církve a především sociální a genderový apel.
„Porušila pravidla,“ říká policista ve filmu. „Čím?“ „Je žena.“
Tento dialog ukazuje absurditu, do které se hrdinka, dvaatřicetiletá nezaměstnaná Petrunia, absolventka historie na univerzitě, nečekaně dostala. Po ponižujícím pracovním pohovoru narazí na místní náboženskou slavnost, kdy muži skáčou do studené řeky pro kříž pro štěstí. Ona sama impulzivně do vody skočí také a kříž najde. Nestane se oslavovanou vítězkou, ale pronásledovanou ženou. Film balancuje mezi satirickým humorem a vážným obsahem a bezpochyby se stane populárním v síti evropských filmových festivalů.
Svůj film v Berlíně promítla i Agnieszka Hollandová, která pro českého diváka bude vždy ostře sledovanou filmařkou díky svým vazbám na českou zem a tuzemský film. Na české téma bude i její další film. Šarlatán vzniká v česko-irsko-slovenské koprodukci. V hlavní roli se objeví Ivan Trojan jako lidový léčitel, jehož úspěchy byly zakrývány jak nacisty, tak komunisty.
Mr. Jones řeší hladomor, ale vlastně i brexit
Teď však Hollandová v hlavní soutěži na Berlinale představila novinku Pan Jones (Mr. Jones), v níž se vrací k hladomoru na Ukrajině v letech 1932 a 1933. Soustředí se na Garetha Jonese, britského novináře, který vyznává levici a sovětský model úspěchu a chce udělat rozhovor s jeho strůjcem – Stalinem. Brzy ale poznává, že realita je jiná. Tajně odcestuje na Ukrajinu, aby si ověřil náznaky, které v Moskvě zaregistroval, a zjistí, že skutečnost je ještě horší. Jen těžko ale přesvědčuje západní svět o ukrajinském hladomoru, brutalitě a zoufalství.
Film je dobře herecky obsazený hvězdami v čele s Britem Jamesem Nortonem, v současné době známým z populárních televizních seriálů Šťastné údolí nebo Grantchester. Příběh je možná zbytečně mluvný a dlouhý, ale i přesto se stává důraznou výpovědí o jedinci, který stojí proti všem.
Část zachycující krutosti na Ukrajině je filmována téměř černobíle. Hollandová po projekci přiznala, že nechtěla, aby tyto scény vyzněly jako pornografie násilí, ale nechtěla také, aby tvůrcům ve vystižení situace bránil stud a ohleduplnost.
Polská režisérka i tímto filmem ukazuje, že nebezpečné změny přicházejí pomalu a nenápadně. Sama Hollandová je v Berlíně jedna z mála, kdo na to hlasitě nejen ve filmech, ale i svými vyjádřeními upozorňuje. Varuje před tím, jak snadno je možné ovlivnit názory lidí a manipulovat s nimi. Vidí velké problémy v Evropě, i v souvislosti s brexitem.
„Co mě děsí nejvíc, je, že kampaň pro brexit byla financována velmi bohatými lidmi. Ti teď utíkají. I jinde v evropských zemích jsou to boháči, kteří mluví o výstupu z Evropské unie. Lidé by si měli uvědomit, že těmhle boháčům nejde o život obyčejného člověka. Naším úkolem je na to pořád upozorňovat,“ nechala se slyšet filmařka.
Groteska o vrahovi prostitutek
Její Mr. Jones vychází z prozření skutečného novináře Garetha Jonese. Na základě skutečných událostí vznikl také film Zlatá rukavice (Der goldene Handschuh), který se dostal do pozornosti především německých médií. Jednak ho natočil v Německu slavný režisér Fatih Akin, jednak zpracovává příběh sériového vraha prostitutek z Hamburku sedmdesátých let.
Výborně řemeslně zvládnutý film má být groteskou – s vulgárním násilím, dobovými pop songy (zazní i písně Karla Gotta) a kreaturami v přístavním baru –, moc úsměvu ani sympatií ale nevyvolá. Alespoň ne hned po zhlédnutí.