Skoro sedmdesát let se na tuzemská jeviště plavil Billy Budd, aby konečně zakotvil v pražském Národním divadle. Dlouhé čekání na českou premiéru stěžejního díla Benjamina Brittena z roku 1951 kompenzuje inscenace Daniela Špinara, která se bezesporu řadí k událostem letošní operní sezóny. Nejvíce těší pěveckým obsazením, jemuž vévodí Štefan Margita. Slyšitelné potíže měl s těžkou partiturou orchestr Státní opery, především jeho žesťová sekce.
Recenze: Ahoy! Konečně připlul Billy Budd, bohužel s falešnými žesti
Operní novinkou Národního divadla je Billy Budd (zdroj: ČT24)
Když se umělecký šéf Činohry Národního divadla před téměř třemi lety vůbec poprvé ujal režie opery, přichystal návštěvníkům Janáčkova Z mrtvého domu dlouho opěvovaný divadelní zážitek. Není proto divu, že je nyní ve zlaté kapličce znovu k vidění hudebně dramatické dílo pod jeho režijním vedením.
Po sibiřském trestaneckém lágru zvolil neméně kruté, klaustrofobní a maskulinní prostředí britské královské lodi Indomitable, což v překladu znamená Nepřemožitelná. Opera Billy Budd britského komponisty Benjamina Brittena se odehrává v době napoleonských válek v roce 1797, krátce po vzpourách na lodích Spithead a Nore.
Posádku Nepřemožitelné posílí mladičký rekrut Billy Budd, který si pro svůj ryzí charakter a chlapecký vzhled získá nejen přátelství, ale i srdce námořníků. Touhu vzbudí také ve zbrojmistrovi Johnu Claggartovi, který však svůj cit nemůže projevit, a proto Billyho křivě obviní z plánování vzpoury, jíž se důstojníci tolik obávají.
Billy Budd zbrojmistra v afektu zabije. Kapitán lodi Edward Fairfax Vere, který k chlapci taktéž chová něžné myšlenky, je přesvědčen o jeho nevině a čelí dilematu, jež s sebou nese spor mezi pozitivisticky chápaným právem, jehož naplnění vyžaduje válečná situace a vojenská disciplína vůbec, a mravní spravedlností.
Vysněný kapitán Margita
Špinarova inscenace se spíše než na filosofické otázky soustředí na psychologický motiv potlačení vášně k druhému muži a typicky brittenovská témata nevinnosti, zkaženosti, viny. Příběh se odehrává na rozhoupaně křivé, mořsky modrozelené scéně jakéhosi nemocničního zařízení, v jejímž středu je umístěno potápějící se nemocniční lůžko zestárlého kapitána Vera, který na sklonku života přemítá o událostech na Nepřemožitelné.
Štefan Margita jako kapitán Vere
Působivost retrospektivní perspektivy umocňuje výkon Štefana Margity, jehož Vere baví emoční impulsivností, ušlechtilostí i autoritativností a způsob, jakým divákovi zestárne před očima, popírá předsudky o operáckém herectví. Pěvecky Margita stále disponuje měkkým, ohebným a nosným hlasem, který zní nejlépe v lyričtějších pasážích, ale umí na něj také přitlačit.
Margita se na roli, kterou chtěl již dlouho ztvárnit, výborně připravil, vytknout by mu šly jedině přízvuk a výslovnost, obzvlášť ve srovnání s rodilým mluvčím v titulní roli. Američan Christopher Bolduc vybalancoval Billyho Budda na hranici naivity a hlouposti a je tak působivou, uvěřitelnou postavou, nikoliv prostoduchým blbečkem.
Bolduc, který jako Billy Budd vystoupil poprvé v životě, má krásný, přirozeně a bez manýr znějící hlas, v hlubších polohách se však hůře prosazoval přes orchestr. Drobné potíže měl v jednom místě i s rytmem. Svým výstupem na začátku čtvrtého jednání ovšem hluboce dojal překrásně prostým přednesem. Pěkný debut!
Christopher Bolduc (uprostřed) jako Billy Budd
Izraelský basbaryton Gildon Saks v roli brutálního Johna Claggarta slavil úspěchy na velkých scénách, v Národním divadle upoutal především jevištním charismatem a dramatickou sevřeností výrazu. Jeho hlas zněl spolkle, zrnitě a ve dvou místech nezvládl nejbasovější noty.
Chvílemi v černém sadistickém oblečku s účesem se dvěma rohy působil přehnaně kakodémonicky. Claggartův cit k Billymu Buddovi není režijně dostatečně zdůrazněn, jeho motivace k destrukci je těžko pochopitelná a jako ztělesnění čirého zla zbrojmistr vyznívá ploše, až nelidsky. Ale to asi naschvál.
V menších rolích lze obdivovat krásné herecké i pěvecké výkony řady sólistů, výslovně je třeba zmínit alespoň polského tenoristu Jana Petryku a barytonistu Jiřího Brücklera, jehož jméno se v poslední době v souvislosti s chválou skloňuje vždy, když vkročí na pódium.
Věnovat se libretu
Významnou úlohu má v Brittenově opeře sbor, který připravil sbormistr Adolf Melichar. Hlasy sice nezněly vždy zcela jednotně a několikrát šlo zaslechnout i potíže s intonací, sbor však má nádhernou barvu, blaží vrcholnou kultivací projevu a celkově jej nelze neocenit.
Jen je škoda, že nebyl v nastudování sboru kladen větší důraz na výslovnost, protože Billy Budd okouzluje úžasným libretem, jež podle novely Hermana Melvilla a pod Brittenovým dohledem sepsali Edward Morgen Forster a Eric Crozier. Nebo snad bylo vědomým záměrem, aby se verše „endless sea“ slily v „endlesí“ a naopak slovo „mist“ zasyčelo hned několikrát („mis-s-s-t“)?
Chybující žestě
Zdálo se, že orchestru Státní opery chybí ke kvalitnímu výkonu několik zkoušek, čemuž se vzhledem k náročnosti partitury není co divit. Po nevýrazném prvním jednání sice hudba získala na atmosféře, ale Brittenova opera v sobě skrývá daleko intenzivnější napětí a emocionalitu, které při české premiéře zůstaly uším obecenstva bohužel skryty.
Přestože obětavý Brit Christopher Ward, aktuálně šéfdirigent Sárského státního divadla v Saarbrückenu, dokázal muzikanty v několika místech vyburcovat k dramatické hře, zabránit opakovaným chybám v rytmu se mu nepovedlo. Intonačně zoufalá místa několikrát předvedla žesťová sekce a ani flétnám se vždy nedařilo tak, jak by si posluchač přál.
Nepřesnosti bylo možné zaznamenat také ve svícení, light design se několikrát nesešel s hudbou a děním na pódiu. Jediné, co by bylo možné ohodnotit jako perfektní, byly výkony členů Losers Cirque Company v choreografii Radima Vizváryho. Nazí tanečníci s chvílemi až glumovskými pohyby doprovázeli Johna Claggartaa a svými pohyby věrně vyjadřovali i komentovali odpudivou podstatu zbrojmistrovy duše.
Gidon Saks jako John Claggart (v černém)
Dojem z Billyho Budda je bohužel rozpačitý. Chytré režijní koncepci Daniela Špinara není co vytnout, zpochybňovat nelze ani pěvecký um účinkujících či jejich herecké vedení. Orchestr sice nestrhne a občas chybuje, ale vyloženě špatně také nehraje. A přesto divák odchází z divadla s pocitem, že by umělci potřebovali více času na přípravu.
Jistě, to platí skoro o každém představení, ale tentokrát by byla veliká škoda, kdyby především po hudební stránce nebyla opera dopilována. Poseidon ví, kdy se po naplánovaných reprízách znovu naskytne příležitost ji v České republice slyšet. Možná bude třeba čekat dalších sedmdesát let.