Jakou cestu ušli Češi od založení samostatného československého státu, zkoumá nová inscenace v brněnském divadle Reduta. Používá k tomu scénickou báseň, zpěvohru i loutkové divadlo.
Ve hře Hoří v sadě rodném květ se divadelníci pustili do inventury sta let českého státu. Síly spojilo pět současných autorů a pět režisérů a výsledkem je nekorektní kabaret o pěti částech.
Na pódiu se tak diváci setkají například se ztvárněním v Česku nedoceněného architekta Jana Kaplického, který je ústřední postavou operní frašky Martina Františáka. Poezie Ivana Diviše ve hře Jana Nebeského přinese na pódium lásku i spravedlivou zlobu a díl Jana Antonína Pitínského přiblíží paměti Alžběty Babrajové, která popisovala zrod Československa z pohledu toho nejmenšího člověka na drsném Ostravsku.
Představení upozorňuje na některé problémy české společnosti. „Vedlo nás to spíš ke kritičtějším šlehům. Protože se domníváme, že divadlo má nejen bavit, ale také má být inventurou, prádelnou na špinavé prádlo demokracie a české státnosti,“ vyzdvihla přístup divadelníků dramaturgyně Lucie Němečková.
Sto let české xenofobie
Proto například hra z pera Reného Levínského upozorňuje na českou xenofobii a nesnášenlivost. Vrací se v ní do roku 1899, kdy se studenti shromáždili pod okny bytu Tomáše G. Masaryka a volali na něj nadávky za to, že podpořil Leopolda Hilsnera.
„René Levínský využil různé soudobé materiály. Vzal nenávistné projevy z internetu nebo například projevy Viktora Orbána, zveršoval je a místo slova muslim tam dal slovo Žid. A rázem je to 100 let stará záležitost,“ vysvětlil režisér hry Jan Frič. V jedné chvíli tak vedle sebe stojí dobová vyjádření i vzkazy ze sociálních sítí.
„Dalším tématem je takové to čecháčkovství, průměrnost, která kolikrát ubije nadprůměrnost, naše nevážení si elit a skutečných osobností,“ dodává Němečková.
Premiéru má nekorektní kabaret pěti režisérů v pátek.
