Básník Jiří Kolář patří bezesporu k našim největším, jeho význam ovšem nespočívá pouze v básnické kvalitě jeho veršů, ruku v ruce s ní šla kvalita morální. O kolika – našich – básnících 20. století by se to dalo říct? I proto je důležité, že Kolářovy významné sbírky Prométheova játra, Mistr Sun o básnickém umění, Nový Epiktet a Černá lyra (všechny vznikaly v 50. letech) nyní vycházejí v editorsky pečlivě připraveném vydání.
Recenze: (Potřebná) lekce od Jiřího Koláře
Novinka čerpá z opravdu původních rukopisů. Tento detail je důležitý, předchozí vydání totiž byla založena na pozdějších verzích, sloupcových korekturách apod., čtenáři tak měli v ruce texty různě upravované, cenzurované. Díky editorské práci Jakuba Říhy a Petra Šrámka (navazující na průkopnické úsilí Vladimíra Karfíka) tak máme nyní Jiřího Koláře skutečného – a je to vskutku potřeba.
Proč? Inu, jak již bylo naznačeno, Kolář byl samozřejmě pan básník (a také výtvarník, o tom ale řeč nebude), stejný, možná ještě větší důraz ovšem kladl na morální otázky týkající se nejen „básnického řemesla“, ale i, obecněji, celé občanské existence. Nicméně Kolářovými občanskými postoji se nyní zabývat též nebudeme, berme to tedy jako fakt. A nebudeme se ani zabývat osudy jednotlivých sbírek, osudy neveselými, vycházely totiž dlouho po svém napsání.
„Jsi těžká jako hrom, poezie…“
Napsal-li Kolář již v první básni svého debutu Křestný list z roku 1941: „Jsi těžká jak hrom / poezie“, nebylo to jen nějaké patetické zvolání, ale konstatování, s jehož závažností se měl potýkat zbytek své literární dráhy. Někde v nitru Kolářovy poezie totiž stále cítíme ono pochybování, hledání toho, co poezie vlastně je, čím je a co po nás žádá. A básník si také odpovídá: „Když ti velí psát poezie / nesmíš ustoupit / i kdybys měl stát proti celému světu / když ti schází její rozkaz / nepiš i kdyby tě o to žádalo celé lidstvo.“
Jiří Kolář: Prometheova játra / Trilogie
Ovšem, píšeš-li, musíš si, jak konstatuje v Prométheových játrech, uvědomit následující: „Piš si / jednou vše cos napsal / tě zahltí / jestliže jsi nenapsal pravdu / poctivě / na co stačily tvé síly / a cos opravdu psát měl / aniž jsi slevil / neboť vláda slov / jako vláda věcí je bezmezná / protože je jen jedna cesta / osudu věcí a slov a osudu lidí…“
Jistě, s takovými požadavky na vlastní poctivost se nepíše snadno, ovšem, právě v tomto přemáhání, v této konfrontaci dochází k setkávání se s pravou poezií – ta, předpokládám, je totiž daleko širší než pouhé skládání slov, veršů, rýmů…
Kolář se ovšem nebál experimentovat, hledat nové, opouštět již dobytá území, zkrátka riskovat. V Novém Epiktetu čteme: „Moderní poezie je sestrou svobody a rizika / A všechny tři jsou dcery vzpoury / To přece nejsou partie pro lokaje vařbuchtu / četníka nebo opatrníka.“
A možná ještě jeden citát, tentokráte ze samizdatového svazku Odpovědi (1975): „Zdá se, že experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoliv jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit. Všechna moc umění, a literatury především, spočívá opravdu jen v posunutí něčeho do nového pole vnímání.“ A přesně toho se Jiří Kolář také držel. A je nyní na nás, jak s tímto odkazem naložíme.
Jiří Kolář: Prometheova játra / trilogie; vydalo nakladatelství Host, 2016.