Michal Prokop a Framus 5 se nakonec dočkali. Album Město ER nyní vyšlo v úplné podobě – tak, jak mělo vyjít před pětačtyřiceti lety. Konečně…
Recenze: Město ER odolává času
Jsou nahrávky, domácí i zahraniční, které rezonovaly dobou svého vzniku, byly opěvovány, při pozdějším poslechu však přeci jen jasně cítíme, kolik že času od jejich vzniku uběhlo – aniž by to ovšem zákonitě znamenalo, že tím pozbyly něco ze svých kvalit.
Jistě k nim patří i Město ER, nahrané a vydané v roce 1971 kapelou, jež si tehdy říkala Framus 5. Původní název kapely Framus Five zněl za nastupující normalizace nejspíš příliš podvratně. A podvratně zřejmě působila i výtvarná podoba obalu, tehdejší cenzoři ji tedy razantně zredukovali, a až současná reedice nabízí jak obal, tak booklet v původní, zamýšlené podobě.
Michal Prokop
Kapela měla tehdy za sebou debutové album z roku 1969, to však bylo zcela v zajetí tehdy populárního soulu, ale i rhythm and blues, s milými výlety do jazzu, zároveň ale – s jedinou výjimkou – nabízelo pouze převzaté skladby. Již zde se ovšem ukázalo, jak instrumentálně zdatní jsou její členové, hlavně ale však dalo vyniknout sytému hlasu Michala Prokopa, o němž tehdejší kritik napsal, že má hlas jako „rok nepřipuštěný černý býk“…
Město ER drží pohromadě
Město ER mělo být ovšem jiné, tedy autorské a zpívané česky. A pokud byla úvodem zmiňována doba, ano, i zde najdeme tehdy oblíbenou delší koncepční skladbu, skládající se z prokomponovaných „kapitol“, propojených instrumentálními mezihrami. Táhlo to k nim muzikanty, kteří cítili, že „mají na víc“, a běžný formát několikaminutových písniček jim nestačil. Výsledky bývaly různé, řada z nich však naštěstí přežila.
Téměř dvacetiminutová titulní skladba, jejíž text napsal básník Josef Kainar, pracuje s již zmíněným schématem, kapela bez problémů přechází od jazzu spíše bigbandového ke komornějšímu, zazní pasáže dravě rockové, ale slyšíme i patetické pasáže, stojící především na Prokopově hlasu, aranžér Petr Hannig (později píšící pro začínající Lucii Bílou, Vítězslava Vávru a další normalizační zázraky) využil svých symfonických zkušeností z akademie, vše přitom drží pohromadě. Každý z muzikantů dostane prostor k sólu, pochvalu jistě zaslouží varhaník Ivan Trnka.
Pokud jde o text, ten tehdy mohl projít snad jen díky Kainarovu jménu. A když už jsme se dotkli delších několikavětých skladeb, v souvislosti s Městem ER není proč nezmínit kompozici Valentyne Suite anglického Colossea, ostatně předvedlo ji v roce 1969 i na pražském jazzovém festivalu. V každém případě lze Město ER položit vedle podobně koncipovaných kompozic na domácích albech, mám na mysli Provisorium Deža Ursinyho (1973) a Odysseu skupiny Atlantis a sourozenců Ulrychových (1969, vydáno 1999).
Kapela bez kapely
Zbytek alba doplňuje pět kratších písní, připomenutí si rozhodně zaslouží Prokopova pěkně odpíchnutá Tys kámen, s hezkými kytarovými vyhrávkami Luboše Andršta a soulovým poštěkáváním dechů, za niž by se rozhodně nemusela stydět žádná ze slavných zahraničních kapel té doby. Vydařené je i blues Noc je můj den, opět s krásnou kytarou Luboše Andršta, již tehdy výtečného a hlavně cítícího interpreta blues, jak je slyšet z jeho nápaditého a dobře vystavěného sóla.
Špatná není ani rozklenutá Prokopova píseň Pláču, v níž opět přesvědčuje o síle svého hlasu, v závěrečné Andrštově sólové instrumentálce Perceptua kytarista ukázal, jakým směrem se budou později ubírat jeho skladatelské pokusy – již zde slyšíme výrazně introvertní hru, bez efektů, o to procítěnější.
V kontrastu se všemi zmiňovanými skladbami ovšem zarazí – tehdy i dnes – zařazení Hannigovy odrhovačky Kapela, s podobně dryáčnickým Krečmarovým textem, píseň totiž jako kdyby vypadla z repertoáru pozdějších Hannigových chráněnců. Jednalo se tehdy o úlitbu? Anebo to snad, probůh, kapela s touhle Kapelou myslela vážně? Či jako vtip? Nevím, rozhodně bych se však bez ní obešel…