Ukázka: 1 + 1 nerovná se 2. ČT art počítá s Osamělostí prvočísel

Ona kulhá a je anorektička, on trpí pocitem viny kvůli své mentálně postižené sestře. Alice a Mattia si z dětství do dospělosti vlečou svá traumata a osamělost, právě pro své outsiderství cítí zvláštní spřízněnost. ;crop;Je ale těžké být šťastný. Debutový román Paola Giordana Osamělost prvočísel se po vydání v roce 2008 stal bestsellerem, vyšel i v českém překladu; o dva roky později příběh (bez)naděje na filmové plátno převedl italský režisér Saverio Costanzo. Jeho snímek uvede ČT art v úterý 15. 3. ve 21:10. Nechte se na něj nalákat knižní ukázkou.

Mattia se díval ven matnými skly v hale. Byl jasný den, závdavek jara na začátku března. Silný vítr, který v noci vyčistil vzduch, jako kdyby zametal i čas a nutil ho utíkat rychleji. Mattia počítal střechy domů, jež ze svého místa mohl vidět, a snažil se odhadnout, jak vzdálený je obzor.
Denis stál vedle něj a potají ho pozoroval, pokoušel se uhodnout, na co myslí. O tom, co se stalo v laboratoři, spolu nemluvili. Vůbec mluvili jen málo, ale trávili čas spolu, každý ponořený do svého vlastního víru, a drželi jeden druhého, pevně a bezpečně, a moc slov k tomu nepotřebovali.
„Ahoj,“ uslyšel Mattia, až příliš blízko sebe.
Ve skle uviděl obraz dvou dívek, které stály za ním a držely se za ruce. Obrátil se.
Denis se na něj tázavě podíval. Ty dvě vypadaly, jako by na něco čekaly.
„Ahoj,“ řekl Mattia tiše. Sklonil hlavu, aby se chránil před pichlavýma očima jedné z nich.
„Já jsem Viola a tohle je Alice,“ pokračovala právě ona. „Jsme ze druhé bé.“
Mattia přikývl. Denis měl pusu dokořán. Ani jeden z nich nic neřekl.
„Nó?“ ozvala se Viola. „Vy se nepředstavíte?“
Mattia potichu vyslovil své jméno, jako kdyby ho připomínal i sám sobě. Unyle podal ruku, tu bez obvazu, Viole a ona mu ji silně stiskla. Ta druhá dívka se ho sotva dotkla a usmála se s pohledem stočeným jiným směrem.
Po něm se představil Denis, stejně tak nemotorně.

„Chtěly jsme vás pozvat na oslavu mých narozenin, od příští soboty za týden,“ řekla Viola.
Denis znovu hledal Mattiův pohled, ale ten odpověděl s očima upřenýma na Aličin nesmělý poloúsměv. Říkal si, že má tak světlé a tenké rty, že její ústa vypadají jako vyřezaná ostrým skalpelem.
„A proč?“ zeptal se.
Viola na něj pohlédla úkosem a pak se obrátila na Alici s výrazem, který znamenal, já jsem ti říkala, že je to cvok.
„Jakýpak proč? Samozřejmě proto, že vás chceme pozvat.“
„Ne, děkuju,“ řekl Mattia. „Já nemůžu přijít.“
Denis s úlevou vyhrkl, já taky ne.
Viola mu nevěnovala pozornost a soustředila se na kluka s obvazem.
„Takže ne? Kdoví, jaké máš na sobotní večer závazky,“ popichovala ho. „Musíš hrát tady s kámošem videohry? Nebo máš v plánu si zase podřezat žíly?“
Viola ucítila záchvěv hrůzy a vzrušení, když vyslovila poslední slova. Alice jí stiskla ruku silněji, aby jí naznačila, že má ubrat.
Mattia si pomyslel, že zapomněl, kolik je těch střech, a že je do zvonění nestačí znovu spočítat.
„Nemám rád oslavy,“ vysvětloval.
Viola se pár vteřin snažila smát, vyrážela ze sebe řadu ostrých a řezavých chi, chi, chi.
„Ty seš fakt divnej,“ dobírala si ho. „Oslavy maj přece rádi všichni.“
Ukazováčkem si dvakrát zaťukala na pravý spánek.
Alice se pustila její ruky a bezděčně si tu svou položila na břicho.
„Já je rád nemám,“ opakoval Mattia přísným tónem.
Viola se na něj vyzývavě podívala a on její pohled opětoval, tvář měl bez výrazu. Alice udělala krok dozadu. Viola otevřela pusu, aby něco odsekla, ale právě v té chvíli se ozval zvonek. Mattia se obrátil a zamířil rozhodně ke schodišti, jako že pro něj debata skončila. Denis šel za ním, vtažený do jeho stopy. 

Vydal Odeon, 2009.