Recenze: Čerň a stříbro - křehká novela o (ne)samozřejmosti smrti

Útlá novela Čerň a stříbro, třetí kniha italského spisovatele Paola Giordana (*1982), není dílem zásadním. Její ladění připomíná nesamozřejmost naší existence: na půdorysu krize jednoho mladého manželství, jež se ocitlo na své první křižovatce. Styl autora je střídmý, jemnokresba se nevyhýbá nostalgii ani lehkému patosu.

„Příběhy rakoviny jsou všechny stejné,“ pronáší v jednu chvíli osobní terapeut vypravěči knihy. Příběh, vyprávěný mladým třicátníkem, profesí univerzitním pedagogem, neusiluje o nový pohled na nemoc, spíše upomíná, do jaké míry nejsme nikdy zcela připraveni přijmout onu samozřejmost smrti. Nejde tu vlastně zcela pouze a jedině o rakovinu jako spíše o přítomnost smrti, jež rakovina používá jako svůj zákeřný nástroj.

Osidla nesamozřejmosti smrti

Čerň a stříbro
Zdroj: Odeon

Kapitoly novely, nesoucí názvy téměr povídkářského ladění, líčí optikou hlavního vypravěče (v první osobě a bez udání jména) příběh hospodyně Anny, označované úzkostlivě toliko iniciálou A.: smrt je tu od první do poslední strany přítomna. A mladý pár - tvořený vedle vypravěče ještě manželkou Norou a jejich synem Emmanuellem - je orientovaný zpočátku ryze na svůj vlastní svět, do osidel smrti, zmocňujících se Anny, je ale nakonec nechtěně vtažen více, než by si sám přál.

Přistoupit na samozřejmost smrti se mladému páru příliš nedaří. Mají své starosti: muž touží po vědecké kariéře, žena přivádí na svět své první dítě, a zatímco se oba učí vzájemnému soužití, hospodyně A. je vlídně i méně vlídně nabádá, že pro řád domácnosti i světa je nakonec její pohled nezbytný.

Dosavadní nesamozřejmosti se stanou samozřejmé: ve výchově, jídle i dalších domácích rituálech. Mezi samozřejmosti jejích prožívání smrt nepatří. Přesto ji budou muset zařadit mezi účastníky dramatu a přisoudit jí samozřejmě hlavní roli.

Lávka od lásky ke smrti

Autor klene časový oblouk příběhu, aniž by zapomínal na důležitost nápovědy. Onou nápovědou, jež přilétá přímo z ráje, je u Giordana pyšný pták rajka, takřečený posel smrti. Ponechávám na čtenáři, přijme-li tuto nápovědu vlídně nebo vlažně. Anna ho vážně bere a naučí se to nakonec i vypravěč, jenž tuší jeho přítomnost, jakkoliv se těmto znamením původně jeho vědecký mozek vzpíral.

Předlohou se autorovi stal skutečný osud, k čemuž se hned v úvodu přiznává, mottem citace francouzského filozofa Gillese Deleuze o základu milostného vztahu, jenž je založen na vytrženosti z dosavadních vazeb. Toto předivo se daří Giordanovi podávat bez velkých těžkostí a v podobě malého chlapce Emmanuella, jenž se stává průsečíkem vztahů v této novele, dosahuje místy velice kvalitní miniatury.

Paolo Giordano
Zdroj: Rolf Vennenbernd/ČTK/DPA

Kdo z nás dokáže být zcela netečný ve chvíli, kdy se setká se smrtí? Vzkazy, jež zanechává tato dáma na své cestě, budou patrně stále zdrojem údivu, zděšení, úzkosti - ale i literární uměleckou inspirací. Bude-li to ovšem tato dáma, kdo dokáže spojit nespojitelné - třeba v podobě pokusu o spojení tekuté černi a stříbra, o čemž vypravěč uvažuje - není zřejmé. Neměla by nakonec chybět u takového pokusu i láska? V podáni Paola Giordana může být křehkost zároveň tou lávkou od lásky ke smrti - a zpět.

Paolo Giordano: Čerň a stříbro (Il Nero e l'argento). Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2015. Přeložila Alice Flemrová.