Ani se Zlatý medvěd nemohl vydat jinam, než kam se vydal – na ostrov Lampedusa. Podpořit statisíce uprchlíků, pro které je to po útrapách první dotek s Evropou, i podpořit těch pár tisíc místních lidí, kteří zde v těžkých podmínkách žijí a akceptují, co jim voda přinese.
Hlavní cena mezinárodního filmového festivalu Berlinale byla udělena italskému dokumentu Oheň na moři (Fuocoammare) a všechna média i agentury svorně citovala slova předsedkyně mezinárodní poroty Meryl Streepové, že je to důležitý film, že „spojuje politické stanovisko s uměním, to je srdce Berlinale a o to tady jde“.
Politické gesto do Berlinale
Snímek byl od svého uvedení v prvních dnech festivalu favoritem filmových kritiků, ale režisér Gianfranco Rosi se po jeho premiéře přiznal ke strachu, že by jeho titul rozdělil publikum. Po vyhlášení hlavní ceny s sebou na podium vzal i lékaře, jednu z hlavních postav filmu: „Toto je člověk, který mě přesvědčil, že film musím natočit,“ poděkoval mu Rosi.
Na rozdíl od loňského vítěze festivalu, íránského filmu Taxi Teherán od vězněného režiséra Džafara Panahího (promítá se právě v českých kinech, přečtěte si na něj recenzi), je italský dokument i silným uměleckým dílem. Jeho ocenění znamená už podruhé za sebou silné politické gesto od Berlinale. A jeho natočení od filmařů další podporu proimigrantské politiky německé kancléřky Angely Merkelové, za níž Berlinale jednotně stojí.
Mnohdy to vypadalo, že filmaři letos přicházejí víc s velkými slovy než s velkými filmy. Ale v záplavě sci-fi báchorek, těžko vstřebatelné filmové poetiky nebo příběhů mimo realitu porota i u dalších snímků ocenila poctivé filmařské řemeslo a příběh.
Hned druhá hlavní cena, Velká cena poroty, míří také na evropské téma. Bosensko-francouská Smrt v Sarajevu (Smrt u Sarajevu, režie Danis Tanović) je alegorií současné Evropy s centrem v Bruselu. Luxusní hotel v Sarajevu se připravuje na 100. výročí atentátu na následníka trůnu a začátek 1. světové války v roce 1914. Očekává vrcholnou delegaci z Evropské unie, ale ve skutečnosti je před krachem, řízen podzemím a jeho zaměstnanci vyhlašují stávku.
Osmihodinová filipínsko-singapurská Ukolébavka pro smutné tajemství (A Lullaby to the Sorrowful Mystery) byla oceněna za otevírání nových perspektiv – a jistě tím nebylo myšleno, že se jedná o nejdelší film v historii soutěže. Významný filipínský vypravěč Lav Diaz představí v černobílé epopeji boj Filipínců proti španělským kolonizátorům na konci 19. století.
Žena v hlavní roli
Francouzsko-německý snímek Budoucnost (L'Avenir), třebaže oceněn za režii pro Miu Hansenovou-Loveovou, získal sympatie především díky hereckému výkonu Isabelle Huppertové. Hraje učitelku filozofie, jíž se proměnuje život, když děti odejdou z domova, manžel za milenkou a zemře jí matka. Nelze se ale ubránit pocitu, že hrdinka nebo tvůrci filmu si pletou svobodu se samotou a akademičnost s realitou.
Ženské hrdinky také dominují polskému filmu oceněnému za scénář Spojené státy lásky (Zjednoczone Stany Milosci, režie Tomasz Wasilewski) o zoufalství čtyř žen na polském sídlišti. Svým „vyšisovaným“ obrazem film vyvolá pocit „vyšisované“ socialistické společnosti před a po pádu Berlínské zdi. Kameru ale porota ocenila u čínského filmu Boční proud (Chang Jiang Tu, režie Yang Chao), v němž jako proud řeky plyne i kamera a celý příběh lodi s nákladem. Jde o druh pomalého filmu, kde žena je metaforou řeky a recituje se poezie.
Český úspěch píchl do vosího hnízda
Dobrou zprávou pro český film je cena čtenářů novin Der Tagesspiegel pro český film Petra Václava Nikdy nejsme sami. Ten je na rozdíl od předchozího Václavova filmu Cesta ven mnohem rozmanitější, s výbornými hereckými výkony Lenky Vlasákové, Karla Rodena nebo Zdeňka Godly.
Je to film, který bodá do vosího hnízda českého nacionalismu, rasismu a vzdychání za starými, pseudobezpečnými časy. Kdyby cena diváků v Berlíně podnítila české diváky jít do kin zjistit, co německé publikum oceňovalo (tu možnost mají od 7. dubna), bylo by to pro celý český film dobré znamení.
