Neposlušný a ve filmovém světě tímto hodně známý představitel současné íránské kinematografie Džafar Panahí nás bere ve svém Taxi Teherán na zdánlivě bezstarostnou, okružní cestu městem, společností a tak trochu i svým vlastním osudem. Výsledkem jeho rozhovorů s náhodnými pasažéry je portrét metropole a jejích obyvatel, komorní filmová esej o cenzuře, svobodě a zraňované lidské touze ji, spolu s vlastní důstojností, úplně neztratit.
Recenze: Zlobivé Taxi Teherán jede za lidskou svobodou
Íránská kinematografie má z hlediska kulturního dědictví na co navazovat. A také tak činí a perština tu z filmového plátna zní hlavně v melodramatech a hudebních, tanečních a detektivních spektáklech, které postupně začaly doplňovat snímky, odrážející (často v silně poeticky zabarvené dikci) místní všední život.
Toto žánrové portfolio také přispělo k tomu, že se tu vygeneroval oficiálně uznávaný segment tvorby, představující klasické komerční tituly, jejichž přesah za hranice země je minimální, neřkuli nulový. Kontrastně k nim se tu pak rozvíjí artová, nezřídka téměř ilegální a spíše komorně laděná tvorba, o které svět naopak dobře ví, neboť je vyhledávaná, respektovaná a vítězící i na těch nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalech a přehlídkách, kde oslovuje nejen odborné poroty, ale svébytnou atmosférou a poetikou i okouzlené diváky.
Jízda načerno
Takovým filmem je i nenápadné Taxi Teherán zlobivého, perzekuovaného, ale stále to nevzdávajícího Džafara Panahího (Bílý balónek, Zrcadlo, Kruh, Offside), jenž na loňském Berlinale vybojoval Zlatého medvěda, kterého za něj přijela převzít jeho neteř (jež si v tomhle malém velkém filmu také zahrála). A je velmi pravděpodobné a svým způsobem i legitimní, že pod tímto vítězstvím je podepsána nejen umělecká kvalita tohoto snímku, ale i snaha vyjádřit podporu a respekt k tvůrci, který ve své zemi nemá zrovna na růžích ustláno.
Taxi Teherán
Od roku 2010 má Panahí zaracha. Nesmí (neměl by, přestože tak občas opatrně činí) natáčet, cestovat, poskytovat rozhovory a překračovat hranice země, která dokáže nepohodlným udělat ze života peklo, z vlasti vězení a z nejlepších přátel nepřátele.
Cíl? Současná íránská realita
Taxi Teherán musel točit nenápadně a neokázale (stejně jako své předchozí „nelegální“ filmy) a tentokrát mu k tomu musel stačit jeden městský taxík s fixně nainstalovanými kamerami, za jehož volant usedl, aby postupně na ulici nabíral nejrůznější pasažéry s jejich minipříběhy a minidramaty, naslouchal jejich názorům a reagoval na jejich otázky.
A postupně tak touto téměř dokumentární metodou (ostatně jako dokumentarista ve filmu kdysi začínal), lehkou rukou, bez zjevné zatrpklosti či zášti, ale naopak s úsměvným nadhledem naskicoval, zcela nepochybně nikoli komplexní, ale rozhodně zajímavý, autentický a věcně kritický obraz současné íránské reality.
Taxi Teherán
Taxi Teherán je modelově autorský film, kde je Panahí podepsán pod režií, scénářem, kamerou, zvukem i produkcí. A také jako jediný herec, což není způsobeno jeho nenasytnou potřebou usápnout všechny profese filmového štábu pro sebe, ale daleko spíše jeho snahou ochránit další případné účastníky natáčení před problémy s íránskými úřady. A zcela nepochybně je to i zřetelné gesto, že se nehodlá nechat umlčet.
Tak si nastupte!
Podoba jeho snímku odpovídá podmínkám, v nichž musel být natočen a volně osciluje mezi dokumentární reportáží, sociologickým filmem, sociální reality show a hybridním žánrem zvaným dokudrama. Fragmentovitost, danou střídáním pasažérů, tu drží pohromadě uzavřená kabina taxíku, kde se drtivá většina rozhovorů odehrává, a celé je to silné ve své jednoduchosti, točené jakoby mimoděk, ale s jasným, nosným nápadem a záměrem, z nichž vyplývá narativní struktura i kritický akcent snímku.
Taxi Teherán se tak stává podobenstvím o lidech a společnosti, jejíž jsou součástí, intimním, komorním a pravdivým poselstvím s přesahem a autentickým feelingem. Jsou prostě rita, kdy je taxametr zbytečný. A tohle je jedno z nich. Nebojte se na něj mávnout, až pojede kolem vašeho kina.