Devět zraněných ukrajinských vojáků nyní rehabilituje v Lázních Darkov na Karvinsku. Pobyt v tomto středisku zaplatili Češi z veřejné sbírky organizace Future for Ukraine. Ukrajinským otcům od rodin, kteří se do bojů přihlásili jako dobrovolníci, zdravotníci pomáhají s léčbou válečných zranění i s vyrovnáním se s psychologickými traumaty. Pro pořad 168 hodin s veterány natáčel Václav Crhonek.
Na léčbu ukrajinských veteránů v Česku se složili lidé ve sbírkách organizací Zapojme Ukrajinu a Future for Ukraine. „Vybrali jsme na platformě Donio.cz přibližně 2,3 milionu korun, byly tam ještě nějaké drobné, a ten nápad vlastně vznikl na základě potřeby ukrajinské strany, která není schopna rehabilitaci pokrýt ve vlastních řadách,“ říká vedoucí kampaně Petr Slabý.
Devět věkově rozdílných ukrajinských vojáků, kteří se spolu léčí v Lázních Darkov, údajně pojí touha osvobodit svou zemi a také to, že vojáky být nikdy nechtěli. Například bývalý prorektor kyjevské univerzity Anatolij Šafranskij se do armády přihlásil v devětapadesáti letech.
„Jak může pořádný chlap udělat něco jiného, když je válka a vy víte, že vaše děti jsou ve vojenských zálohách a můžou se stát, jak se říká, masem,“ přibližuje voják svoji motivaci přihlásit se do armády v pozdním věku.
Při bojích v Luhanské oblasti utrpěl poranění mozku stejně jako jeho o mnoho let mladší kolega Dmytro Triboj z 95. rozvědky, který se u Doněcka dostal na mušku ruskému odstřelovači. Tehdy na místě, na rozdíl od svého nejlepšího kamaráda, přežil.
Přestože před válkou pracoval Triboj jako logoped, nyní těžko hledá slova a sám moc mluvit nedokáže. Šok mu totiž způsobil vadu řeči a kulka ztrátu paměti. Kvůli tomu si nepamatuje ani kamarádovo jméno. „Válka. Válka. Musí být. Přátelé živí, mrtví. Válka jednou skončí,“ vyslovuje trpělivě jednotlivá slova.
Na východní frontě
Armádním profesionálem původně neměl v plánu být ani vrchní seržant první mechanizované čety Valerij Lijašenko. „Pracoval jsem ve strojírenství, v automobilce jako elektrotechnik, ale 24. února jsem šel do náborové kanceláře a přihlásil se k obraně země. Bojoval jsem rok,“ popisuje. Ruské miny Lijašenka poranily po celém těle.
Bezpečnostního technika a vrchního seržanta ozbrojených ukrajinských sil Tarase Hrysjuka připravily miny v Syversku o nohu. „Můj děda bojoval, všichni bojovali, můj otec také, a tak jsem byl na řadě. Nebýt zranění, bojoval bych dál,“ ujišťuje voják.
Souhlasí s ním také bývalý stavař a mladší seržant Sergij Bilukin, který jako jediný z roty přežil ruský útok u města Avdijivka. Jeho vyprávění připomíná slavný Remarqueův román Na západní frontě klid. „Byli jsme mladí, naivní, horliví dvacetiletí kluci. Jako první jsme se hlásili, pane plukovníku, pane veliteli, můžeme do války? A velitel se slzami v očích říká, kluci, mám z vás radost, jdeme,“ vzpomíná.
Posttraumatický stresový syndrom
Vojáci, kteří v lázních léčí svá fyzická zranění, se podobně jako protagonisté válečných románů potýkají i s výraznými následky na psychice. „Mezi běžné potíže vojáků s posttraumatickou poruchou patří potíže nálady a typicky samozřejmě deprese, případně poruchy nálady ve smyslu podrážděnosti, výbušnosti a tendence ke konfliktům,“ zmiňuje vojenský psycholog Daniel Štrobl.
Členům armády často traumata připomínají záblesky silných, intenzivních vzpomínek. Podle psychologa může tato skutečnost u vojáků často vyústit i v rozsáhlé poruchy spánku nebo příjmu potravy.
„V noci budím manželku, děsí ji to, je to nepříjemné. Spíme vedle sebe, ale ona kvůli tomu odchází spát k dětem. Je to posttraumatický syndrom, ale vyléčí se, přejde to. Jen to bude trvat,“ přibližuje seržant Lijašenko obdobné stavy, které ho provází poslední měsíce.
„Když mi amputovali nohu, když už jsem věděl, že noha je pryč, propadl jsem se do depresí,“ přibližuje těžkou situaci Hrysjuk. „A měl jsem strach o kamarády, někteří z nich zemřeli, další byli vážně zranění. Pak jsem uviděl ještě více zraněných chlapů bez nohou a rukou a trochu jsem se uklidnil. Ale bylo mi velmi těžce na duši,“ říká.
