Poruchy příjmu potravy jsou u lidí čím dál častější. Nejběžnější jsou výkyvy ve věkové skupině 15 až 19 let, choroba přitom může ovlivnit celou rodinu. Odborníci se teď zaměřují právě na přenos duševního onemocnění mezi generacemi.
Takový příběh si prožil i pan Jiří, dlouhodobě se věnoval vytrvalostnímu běhu, kvůli úrazu ale musel předčasně přestat. S tím přišel strach z přibírání a ztráty kondice. Cvičil doma a stále omezoval jídlo.
„Byl jsem extrémně podvyživený, bohužel jsem se dostal do fáze, že jsem se budil s bolestmi celého těla a více méně jsem měl problémy fungovat přes den,“ popisuje. Rozvinula se u něj anorexie, v současnosti dochází do denního stacionáře pro poruchy příjmu potravy.
Seznámil se tu i s Petrou, u níž se po rozchodu s přítelem objevil problém označovaný jako záchvatovité přejídání. „Sníte třeba během dvou hodin strašné kvantum jídla, úplně nad tím ztratíte kontrolu. Byla jsem ze sebe strašně smutná, že jsem to zas nezvládla a přicházely obrovské pocity viny,“ vypráví Petra své zkušenosti.
Jiří i Petra zmiňují společného jmenovatele – neustálé myšlenky na jídlo. Nemocným podle lékařů trvá roky, než vyhledají pomoc odborníka. „O poruchách příjmu potravy i o anorexii se mluví jako o nemoci, která je velmi vážná, život ohrožující. Na člověku to ale nemusí být dlouho vidět,“ vysvětluje Hana Papežová, vedoucí Centra pro poruchy příjmu potravy z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
V České republice těchto diagnóz přibývá. Lékaři si to vysvětlují i jako důsledek izolace během pandemie, nemoc tak ovlivňuje i další členy rodiny. „Mají genetický podíl, když je nemocný někdo v rodině, třeba matka, tak je daleko větší riziko, že onemocní i dcera,“ přibližuje Papežová.
Právě na rodiny, kde se vyskytuje duševní onemocnění, se zaměřuje i nizozemský program ChildTalks, který aktuálně v Česku testují proškolení terapeuti.
