Věrnost republice slíbí prezident již po pětadvacáté. Podívejte se na inaugurace Masaryka, Háchy, Gottwalda či Havla

Funkce prezidenta republiky se ve čtvrtek ujme dvanáctý člověk od vzniku Československa. Prezidentská inaugurace to ovšem bude již pětadvacátá. Zpočátku to byla spíše formální drobnost – krátké zastavení na cestě Tomáše Garrigua Masaryka po návratu do Prahy – anebo tečka za volbou. Dnes, v době přímé volby hlavy státu, je to ale velká slavnost, které bývá vyhrazen takřka celý den.

21. 12. 1918: Inaugurace prezidenta Osvoboditele

Chtělo by se říct, že Praha bývala od nepaměti svědkyní korunovací králů. Ale zase tak dávno historie českých králů nesahala, a navíc poslední dva, kteří si nárok na tento titul činili, se korunovat nikdy nenechali. Poslední korunovaci zažila Praha v roce 1836, kdy na český trůn formálně nastoupil rakouský císař Ferdinand I., který v českých zemích vládl jako král Ferdinand V.

Přirovnávat inauguraci zvoleného prezidenta republiky ke korunovaci krále, který své právo vlády odvozuje od Boha, sice může působit trochu přehnaně, tím spíše, že korunovace není faktickým začátkem vlády, zatímco inaugurace ano, ale základní princip je totožný – je to slavnostní uvedení nové hlavy státu do funkce. A na takovéto uvedení do funkce čekala Praha přes osm desetiletí, dokud nevznikl samostatný československý stát a z exilu se nevrátil Tomáš Garrigue Masaryk.

obrázek
Zdroj: ČT24

Prezident Osvoboditel, jak se mu říkalo, dokázal za čtyři roky exilové práce zcela převrátit české veřejné mínění a z původně vcelku okrajového proudu zastánců samostatnosti učinit dominantní politickou sílu, která dokázala navíc svou myšlenku uskutečnit. A tak 21. prosince 1918 stál Masaryk v Thunovském paláci před shromážděnými zákonodárci a nastupoval do prezidentského úřadu.

Samotná první Masarykova inaugurace vlastně nebyla tak slavnostní, jako bývají inaugurace dnes. U poslanců byla jen zastávka na cestě z nádraží na Hrad, ale celý den nesmírně slavnostní byl. Masaryk byl zvolen prezidentem Československa již 14. listopadu. Tehdy se poprvé sešlo Revoluční národní shromáždění a na návrh prozatímního premiéra Karla Kramáře aklamativně prohlásilo Masaryka hlavou státu. Vlastně tak jen naplnili to, na čem se představitelé odboje zahraničního i domácího domluvili ještě před vznikem státu – což ostatně nebyl princip v prvorepublikovém zákonodárství neobvyklý.

Jak ona inaugurační sobota 21. prosince vypadala? Do Československa Masaryk dorazil již předchozí den, ale jízda jeho vlaku skončila tehdy v Českých Budějovicích, kde přenocoval. Ráno cesta pokračovala se zastávkami ve Veselí nad Lužnicí a Táboře, až v jednu odpoledne dospěl vlak do Prahy. Na Wilsonově nádraží zastavil ve čtvrt na dvě. Nádraží bylo plné, i když na nového prezidenta čekala jen hrstka z těch, kteří o to stáli. K pohlédnutí na to, jak poprvé (od zvolení) vstupuje na pražskou půdu, se rozdávaly vstupenky, které zdaleka neobdržel kdekdo. Kdo se nedostal na nádraží, mohl se pokusit prezidenta zahlédnout alespoň v ulicích.

Na nástupišti Masaryka vítali v prvé řadě jeho dcera Alice a Přemysl Šámal – budoucí šéf prezidentské kanceláře, který ale byl v revoluční době krátce pražským starostou. Dále Tomáše Garrigua Masaryka na nádraží přivítal předseda vlády Kramář se svými ministry, předseda Revolučního národního shromáždění František Tomášek a další významné osobnosti.

Auty pak Masaryk s Kramářem a dalšími lidmi odjeli v nevlídném, chladném a sněživém počasí s mnoha zastávkami k prostorám dnešní Poslanecké sněmovny, kam se kolona dostala ve čtvrt na pět – vlastně tedy s ohledem na roční období již za tmy.

I když po většinu existence první republiky zasedali poslanci v Rudolfinu, zpočátku se Revoluční národní shromáždění scházelo v Thunovském paláci v prostorách někdejšího Zemského sněmu. Později za první republiky sloužily zdejší prostory senátorům, po vzniku federace zde zasedala Česká národní rada a dnes Poslanecká sněmovna.

V tomto prastarém srdci české zákonodárné moci se stal Masaryk poprvé prezidentem, a to docela jednoduše. Dost možná to byla nejméně okázalá věc, kterou učinil od chvíle, kdy jeho vlak přijel do Prahy. Stačilo, že před shromážděnými poslanci prohlásil: „Slibuji.“

Ještě předtím měli projevy předseda Národního shromáždění Tomášek, za Slováky promluvil poslanec Juro Janoška a ministr železnic Isidor Zahradník přečetl vzkaz italského premiéra Vittoria Emanuela Orlanda.

František Tomášek: „Pan president vykoná slib ve smyslu zatimní ústavy. Přečtu znění slibu: Slibujete jako president Republiky československé na svou čest a svědomí, že budete dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů.“Tomáš Garrigue Masaryk: „Slibuji.
prezidentský slib v roce 1918

Podle stenozáznamu skončila schůze pět minut po páté hodině, trvala tedy necelou hodinu. Když končila, byl již TGM československým prezidentem, ale protože byl zvolen prozatímním zákonodárným sborem a podle prozatímní ústavy, měl zatím jistotu jen na dva roky.

27. 5. 1920: Masaryk podruhé

Podruhé se volil prezident republiky v roce 1920. Volba následovala jen měsíc po parlamentních volbách, v nichž zvítězila sociálně demokratická strana dělnická, což umožnilo Vlastimilu Tusarovi zůstat u moci s koalicí své strany s agrárníky a Československou stranou socialistickou (později národně socialistickou). Ambici vytvořit levicovou koalici s německými sociálními demokraty se Tusarovi nepodařilo naplnit, protože Němci se na vládě podílet nechtěli, a naopak tvořili docela důraznou opozici.

To se projevilo i při volbě prezidenta, kde měl tentokrát Masaryk již protikandidáta, a to Augusta Naegleho z Německé národní strany (DNP), kterého podpořilo 60 zákonodárců z 411. Podobný byl počet prázdných lístků, což v součtu jen mírně přesahuje celkový počet poslanců a senátorů z německojazyčných, případně maďarských stran.

Masaryk ve společnosti Karla Kramáře, Vlastimila Tusara a dalších
Zdroj: ČTK

Inaugurace se tehdy uskutečnila bezprostředně po zvolení. Výsledek volby vyhlásil předseda sněmovny František Tomášek krátce před jednou s tím, že spolu s předsedou Senátu a premiérem odejdou Masaryka požádat, aby přišel do sněmovny složit slib.

Tehdy již poslanci sídlili v Rudolfinu a tam se uskutečnila i společná schůze obou parlamentních komor, kdy se volil prezident. Rudolfinum bylo postaveno k účelu, kterému slouží i dnes, tedy v prvé řadě jako koncertní sál, ale mezi lety 1919 a 1939 ho obsadili zákonodárci s tím, že ho prohlásili za své dočasné zázemí, než seženou vhodnější prostory, ale za dvě dekády neučinili vlastně žádný vážný pokus o přestěhování.

Tomáš Garrigue Masaryk přišel složit slib po čtvrt na dvě odpoledne. I když prostředí bylo jiné, náplň inaugurace byla prakticky shodná s tou z roku 1918. Předseda sněmovny Tomášek přečetl slib a Masaryk jej složil.

František Tomášek: „Přečtu formuli slibu, pan president pronese slovo ‚slibuji' a podá mi ruku. Formule slibu zní: Slibuji před Národním shromážděním na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních i jiných zákonů.“Tomáš Garrigue Masaryk: „Slibuji.
prezidentský slib v roce 1920

Včetně Tomáškova kratšího projevu trvala celá akce jedenáct minut, zákonodárci ukončili společnou schůzi zpěvem národní hymny. Po inauguraci odjel TGM kočárem na Pražský hrad, což byla také příležitost, kdy mohla veřejnost znovuzvoleného prezidenta pozdravit.

Atmosféra prvorepublikové volby (a inaugurace) prezidenta republiky: Tomáše Garrigua Masaryka a Antonína Švehlu před Rudolfinem sleduje menší dav
Zdroj: ČTK

27. 5. 1927: Inaugurace TGM na politickém vrcholu

Podle prvorepublikové ústavy byl prezident volen na sedm let. Tím se lišil od zákonodárců, kteří byli (poslanci i senátoři zároveň) voleni pouze na pět let. Tudíž už se nemělo pravidelně stávat, že by byl prezident volen měsíc po parlamentních volbách. Ty se tedy uskutečnily v roce 1925 a prezidentské o dva roky později.

Masaryk mohl kandidovat na hlavu státu opakovaně až do konce života, v ústavě měl zaručenou výjimku. Přesto byl ke třetí kandidatuře zdráhavý, chtěl, aby jej v úřadu nahradil Edvard Beneš, ale nakonec se dal přemluvit. Měl jediného a vcelku slabého protikandidáta – Václava Šturce, kterého nominovali komunisté.

Vážnou otázkou však nebylo, zda se v roce 1927 nestane prezidentem komunista, ale zda bude Masaryk opravdu hladce zvolen. Sám totiž dal najevo, že pokud nebude zvolen v prvním kole, kandidatury se vzdá. Šlo o to, kolik bude prázdných lístků. Předpokládalo se, že je vhodí Němci a Maďaři, ale také poslanci Hlinkovy slovenské ľudové strany a Masarykovi oponenti z českých stran. Zejména tedy konzervativní Národní demokraté, což byla sice vládní strana, ale jejich předseda Kramář se s Masarykem politicky dávno zcela rozešel, a také poslanci kolem Jiřího Stříbrného, který měl v posledních letech konflikty s Masarykem samotným i jeho blízkými spolupracovníky.

Tomáš Garrigue Masaryk a Antonín Švehla po prezidentské volbě a slibu v roce 1927
Zdroj: ČTK

Nakonec získal Masaryk dostatečnou podporu k tomu, aby se potřetí stal prezidentem. Přestože obdržel jen 274 hlasů z 432, což bylo nejméně ze všech prvorepublikových prezidentských voleb, lze rok 1927 považovat za největší Masarykovo vítězství. Dosáhl ho v době, kdy již politiky zdaleka nedělila jen národnostní otázka a kdy zdaleka ne každý Masaryka jednoznačně „musel“ a kdy již měl za sebou některé kontroverzní situace.

Inaugurace byla opět jen docela stručná a ze strany znovuzvoleného prezidenta vyžadovala jediné slovo. Masaryk se krátce po jedné hodině odpoledne dostavil do Rudolfina. Oproti předchozím dvěma inauguracím neskládal již slib do rukou Františka Tomáška, předsedou dolní komory byl v té době Jan Malypetr. Inaugurace také neměla úplně slavnostní průběh, protože ji narušovaly výkřiky poslance Ivana Kurťaka z rusínské autonomistické strany Autonomní zemědělský sojuz. I tentokrát uzavřela inauguraci prezidentova jízda z parlamentu na Hrad.

Jan Malypetr: „Pane presidente, slibujete před Národním shromážděním na svou čest a svědomí, že budete dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů?“Tomáš Garrigue Masaryk s rukou na ústavě: „Slibuji.
prezidentský slib v roce 1927

24. 5. 1934: Počtvrté a naposledy. TGM zůstal prezidentem, i když na funkci už neměl

Inaugurace prezidenta republiky z roku 1934 byla přelomová. A to nejen tím, že je první, ze které je dochován filmový záznam. Poprvé to byla také událost, která svým rozsahem předčila dosud vcelku strohý slib v parlamentu. Inaugurovaným prezidentem byl opět Tomáš Garrigue Masaryk. Za uplynulých sedm let se nepodařilo nalézt politika, který by jej dokázal nahradit. Sám Masaryk propagoval jako svého nástupce Edvarda Beneše, ten si ale udělal za posledních patnáct let mnoho politických nepřátel.

Masaryk byl v roce 1934 zvolen vcelku hladce. Komunistů, kteří nominovali Klementa Gottwalda, i nacionalistů a dalších Masarykových odpůrců tentokrát bylo vcelku málo a Masaryk dostal 327 z 418 hlasů. Inaugurace ale byla již problematická. Podepsala se na ní skutečnost, že prezident utrpěl měsíc před volbami mrtvici.

Bylo to tím složitější, že se zákonodárci tentokrát sešli ve Vladislavském sále Pražského hradu a od zvoleného prezidenta se chtělo, aby slib tentokrát přečetl sám. Masaryk ale ve svém stavu velmi špatně viděl a navíc špatně mluvil, což mu slova „slibuji na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů“ ztížilo.

Čtyřiaosmdesátiletý prezident tehdy po svém znovuzvolení přišel do Vladislavského sálu doprovázen nejenom Janem Malypetrem, který byl tehdy již předsedou vlády, a tajemníky parlamentních komor, ale také představiteli prezidentské kanceláře v čele s Přemyslem Šámalem. Slib tentokrát Masaryk složil do rukou Františka Staňka, který předsedal sněmovně v letech 1932 až 1935.

Čtvrtá inaugurace T. G. Masaryka v roce 1934 (zdroj: NFA)

18. 12. 1935: Druhý prezident nastupuje

Tomáš Garrigue Masaryk byl po svém čtvrtém zvolení prezidentem už jen rok. Kvůli slábnoucímu zdraví odstoupil 14. prosince 1935. Tak se stalo, že se nový prezident volil tentýž rok jako poslanci a senátoři, i když odstup mezi volbami byl delší než v roce 1920. Volba se uskutečnila 18. prosince, přičemž Masarykovi se podařilo prosadit u vládní většiny Edvarda Beneše jako svého nástupce. Byl zvolen velmi hladce, prázdné lístky odevzdali především zákonodárci německé Sudetoněmecké strany a těch zdaleka nebylo tolik, aby mohli Benešovu zvolení zabránit.

Do funkce byl Beneš uveden opět ve Vladislavském sále, kde přednesl celý slib jako o rok a půl dříve Masaryk. Na III. nádvoří se pak Beneš pozdravil s vojáky, potom odjel do Lán navštívit také Masaryka.

První inaugurace E. Beneše v roce 1935 (zdroj: NFA)

14. 11. 1938: Po Benešově předčasném konci nastupuje soudce Hácha

První funkční období prezidenta Beneše mělo trvat do roku 1942. Nakonec ale skončilo po necelých třech letech, když vláda 30. září 1938 přijala mnichovskou dohodu a Beneš 5. října odstoupil z funkce a opustil Československo. Politické špičky země pak začaly hledat novou hlavu státu – pokud možno někoho apolitického, kdo by nebránil oslabování demokratických principů, které měly následovat.

Vybrán byl Emil Hácha. Dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu, o dvanáct let starší než Beneš, se právě chystal na odpočinek, když ho premiér Rudolf Beran začal prosazovat do prezidentské funkce. I když údajně nechtěl, nakonec kandidoval a byl zvolen 272 hlasy z 312.

Uvedení do funkce bylo – po dvou epizodách ve Vladislavském sále – opět docela prozaické, odehrálo se před zákonodárci v Rudolfinu. Stejně jako Masaryk v roce 1934 a Beneš v roce 1935 i Hácha odříkal v listopadu 1938 celý slib, jehož text se nijak nezměnil. Háchovu inauguraci doprovodila také slavnostní bohoslužba s modlitbou Te Deum, která zazněla u příležitosti nástupu hlavy státu poprvé.

Inaugurace E. Háchy v roce 1938 (zdroj: Krátký film Praha)

21. 7. 1940: Československo fakticky není, prezidenta ale opět má

Československá republika přestala existovat 15. března 1939, kdy Německo uchvátilo české země, zatímco Slovensko o den dříve vyhlásilo samostatnost a Podkarpatská Rus nejprve po okupaci Čech a Moravy rovněž vyhlásila samostatnost, ale nakonec ji po krátké válce dobylo Maďarsko.

Nositelem československé státnosti pak bylo Prozatímní státní zřízení reprezentované od roku 1940 exilovou vládou v Londýně. Jejím předsedou byl sice tehdejší šéf lidovců Jan Šrámek, ale fakticky její činnost řídil Edvard Beneš coby exilový prezident. V červenci 1940 exilovou vládu včetně prezidenta prozatímně uznal Londýn (plně ještě o rok později). O inauguraci se v těchto podmínkách nedá hovořit, tím spíše, že nárok na funkci dovozoval Beneš i z toho, že byl k abdikaci v roce 1938 donucen Němci, takže neodstoupil dobrovolně. Ale datum nástupu do funkce exilového prezidenta je zřejmé – 21. července 1940.

Po letech v exilu se Edvard Beneš vrátil do Československa, nejdříve do Košic, a když válka v Evropě definitivně skončila, dostal se válkou poničenou zemí do Prahy. O tom, že je Edvard Beneš prezidentem, nikdo nepochyboval, i když jediná jeho dosavadní volba se uskutečnila již před deseti lety. Byl to ale Beneš, kdo v dubnu 1945 jmenoval Fierlingerovu košickou vládu. Beneš pak ve funkci nejprve potvrdil sám sebe dekretem a následně tak učinilo Prozatímní národní shromáždění na své druhé schůzi 28. října. Podle jeho usnesení „president republiky dr. Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává (…) ve své funkci až do nové volby presidenta republiky“.

19. 6. 1946: Potvrzení Beneše

Podruhé byl Edvard Beneš zvolen prezidentem po jedenáctileté odmlce 19. června 1946. Volilo ho již Ústavodárné národní shromáždění vzniklé z voleb v roce 1946, které vstoupily do historie tím, že je nečekaně jasně vyhráli komunisté. Prezident se volil na druhé schůzi Národního shromáždění, kterou řídil jeho předseda Antonín Zápotocký. Národní shromáždění bylo jednokomorové a výsledek volby byl zřejmý – pro Beneše bylo 298 z 298 platných hlasů.

Inaugurace byla podobná té předchozí Benešově. Volilo se i slibovalo ve Vladislavském sále. Stejně jako před válkou přísahal prezident na ústavu (tu původní z roku 1920) a naposledy byla stejná i formule, kterou pronesl: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů.“

Edvard Beneš skládá slib na ústavu po svém znovuzvolení v roce 1946
Zdroj: ČTK

Po zvolení a složení slibu vykonal Beneš na Hradě vojenskou přehlídku a následovala triumfální jízda Prahou, kde jeho auto zdravili lidé, na Staroměstské náměstí, kde čekali další vojáci přichystaní k přehlídce.

14. 6. 1948: Gottwaldova inaugurace tečkou za nástupem komunismu

Beneš byl zvolen prezidentem republiky v červnu 1946, takže měl mandát do roku 1953. Nakonec ale odstoupil již 7. června 1948. Po mnichovské krizi neustál ani tu únorovou. Komunistický převrat se na jaře ještě snažil zbrzdit tím, že odmítal podepsat novou ústavu, ale i podlomené zdraví mu boj s komunisty znemožňovalo.

Po druhé Benešově abdikaci se komunisté rozhodli prezidentskou funkci zachovat, čímž se odlišili od dalších zemí sovětského bloku, které ji zrušily. V Československu sice zůstala, ale o tom, kdo ji obsadí, plně rozhodovalo komunistické vedení. V roce 1948 se jím stal předseda KSČ Klement Gottwald, který již o dvanáct let dříve kandidoval proti Masarykovi. Hlasovalo se aklamací a výsledek byl jednomyslný.

Bylo ale patrné, že se přece jenom ještě komunisté úplně neodstřihli od první republiky. Předseda Národního shromáždění Oldřich John se v úvodním projevu zmínil o Masarykovi a Benešovi. Poslanci se k volbě sešli opět ve Vladislavském sále a stejně jako při předchozích volbách následovalo uvedení do funkce ihned. Gottwald tentokrát již sliboval podle mírně upravené formule.

Slibuji na svou čest a svědomí, že budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů.
Klement Gottwald

Oficiální část inaugurace tím skončila, ve Vladislavském sále ještě zazněla hymna a nadšený potlesk, ale inaugurační den tím nekončil. Nově zvolený prezident – po zmínkách o Masarykovi a Benešovi – se i dál naoko hlásil k tradicím české státnosti, součástí čehož byla i bohoslužba v katedrále, kterou sloužil arcibiskup pražský Josef Beran.

Inaugurace K. Gottwalda v roce 1948 (zdroj: Krátký film Praha)

21. 3. 1953: Antonín Zápotocký na vrcholu

Sedmileté funkční období by předpokládalo, že Gottwald bude prezidentem do roku 1955. Zemřel ale v březnu 1953, a tak se volil další prezident již v tomto roce. Výsledek byl opět jednomyslný – prezidentem se stal Antonín Zápotocký. Jeho instalací se podařilo rozpojit funkce předsedy vlády a prvního tajemníka KSČ, kterým se stal Antonín Novotný.

Inaugurace následovala krátce po volbě ve Vladislavském sále, formule byla shodná jako u Gottwalda. Na rozdíl od něj Zápotocký nešel na bohoslužbu, podstoupil vojenskou přehlídku a potom z balkonu na III. nádvoří pozdravil veřejnost.

Inaugurace A. Zápotockého v roce 1953 (zdroj: Krátký film Praha)

19. 11. 1957: Antonín Novotný šéfem strany i prezidentem

V roce 1957 Zápotocký zemřel. Očekávání, že jej nahradí Viliam Široký, nebylo naplněno. Místo toho se opět sjednotila funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta, protože se hlavou státu stal Antonín Novotný.

Volba měla stejný průběh jako předchozí dvě, poslanci shromáždění ve Vladislavském sále aklamací jednomyslně zvolili navrženého kandidáta, který pak přišel složit slib a ujmout se funkce. Po přečtení slibu a podpisu mu pogratulovali i pozvaní zahraniční hosté. Na III. a I. nádvoří vykonal prezident vojenskou přehlídku a později promluvil k veřejnosti z balkonu, kde se přihlásil k odkazu svých prezidentských předchůdců Gottwalda a Zápotockého.

První inaugurace A. Novotného v roce 1957 (zdroj: Krátký film Praha)

12. 11. 1964: První řádná inaugurace od Masaryka

Prezidentská volba a inaugurace v roce 1964 byla výjimečná ve dvou ohledech. Především se poprvé od Masaryka uskutečnila se sedmiletým odstupem od předchozí. A také to byla první volba od schválení nové ústavy, která mimo jiné do budoucna zkracovala funkční období prezidenta republiky na pět let. Co se nezměnilo, byl jediný kandidát, který samozřejmě získal jednomyslnou podporu Národního shromáždění – Antonín Novotný.

Nezměnilo se ani místo – Vladislavský sál. Novotný v něm přednesl slib v novém znění, který souvisel i s oficiálním přejmenováním státu v roce 1960 na Československou socialistickou republiku.

Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu, v zájmu lidu, budu dbát blaha republiky, zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu.
Antonín Novotný

Ostatní zůstalo při starém – podpis, blahopřání, pozdrav z balkonu.

Druhá inaugurace A. Novotného v roce 1964 (zdroj: Krátký film Praha)

30. 3. 1968: Po Novotném Svoboda

Své druhé funkční období již Novotný nedokončil. Odstoupil, když počátkem roku 1968 ztratil politické zázemí ve straně, kde jej ve funkci prvního tajemníka ústředního výboru nahradil Alexander Dubček. Volba prezidenta se uskutečnila 30. března 1968 a poprvé od roku 1938 to byla tajná volba. Kandidoval pouze legionář, někdejší velitel 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu a poválečný ministr obrany Ludvík Svoboda, který byl zvolen zcela jasně, nikoli však jednomyslně, když se šest poslanců zdrželo.

Prezident byl opět volen ve Vladislavském sále a slib složil ihned poté. Znění bylo totožné jako před čtyřmi lety u Novotného. Zvolení nové hlavy státu oslavily dělové salvy a přelet stíhaček, na III. nádvoří vykonal Svoboda vojenskou přehlídku a pozdravil se s veřejností, promluvil také z balkonu.

První inaugurace L. Svobody v roce 1968 (zdroj: Krátký film Praha)

22. 3. 1973: Svoboda znovu zvolen

Svoboda byl prvním prezidentem, který byl ve funkci celé pětileté funkční období. Potom byl zvolen znovu. I když atmosféra pražského jara byla dávno tatam, i druhá volba Ludvíka Svobody byla tajná, nicméně kandidát byl jen jeden a výsledek jednomyslný. Od předchozích voleb se ta z roku 1973 lišila, protože mezitím vzniklo federativní uspořádání Československa a vznikly nové parlamentní komory – Sněmovna lidu a Sněmovna národů Federálního shromáždění – které volily prezidenta na společné schůzi. Ta se tradičně konala ve Vladislavském sále.

Svobodův zdravotní stav nebyl ovšem v té době již dobrý, dával snad i vzpomenout na Masaryka z roku 1934 – měl za sebou mozkovou příhodu. Ludvík Svoboda byl ale ušetřen delšího mluvení, protože text přísahy přečetl místopředseda Federálního shromáždění Ján Marko. Svoboda tentokrát sliboval nejen na ústavu, ale také na ústavní zákon o československé federaci. Text byl totožný jako dříve. Složen byl tím, že Svoboda řekl „slibuji“ a podepsal se.

Druhá inaugurace L. Svobody v roce 1973 (zdroj: Krátký film Praha)

29. 5. 1975: Husák znovu sjednotil funkce v čele strany a státu

Svoboda své druhé funkční období nedokončil. Interpretace jeho konce je nejednoznačná, některé zdroje uvádějí, že chtěl po infarktu v roce 1974 odstoupit, ale bránil tomu generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, jiné že se Svoboda naopak nechtěl funkce vzdát. Každopádně Federální shromáždění schválilo ústavní zákon, kterým mimořádně ukončilo prezidentské období již v roce 1975, a Svobodovým nástupcem se stal právě Husák.

Formálně se volba z roku 1975 nelišila od předchozích. Slib tentokrát přednesl zvolený prezident sám. Vzhledem k jeho národnosti zazněl historicky poprvé ve slovenštině. Po Husákově inauguraci nechyběla vojenská přehlídka a setkání s delegacemi pracujících.

První inaugurace G. Husáka v roce 1975 (zdroj: Krátký film Praha)

22. 5. 1980: Husák podruhé

Husák byl znovu zvolen prezidentem v roce 1980. Po přednesení slibu a podpisu a prvních gratulacích vykonal Husák vojenskou přehlídku a setkal se i s reprezentanty Sovětského svazu a také okupačních sovětských vojsk.

Druhá inaugurace G. Husáka v roce 1980 (zdroj: Krátký film Praha)

22. 5. 1985: Husák potřetí a naposledy

Husák se nechal zvolit prezidentem i potřetí, čímž se stal po Masarykovi druhým nejdéle úřadujícím československým prezidentem. Třetí inaugurace se příliš nelišila od předchozích, i když v jednom ano – Husák nebyl tentokrát mezi volenými a po volbě pro něj teprve předseda Federálního shromáždění Alois Indra a premiér Lubomír Štrougal šli. I když začínal již být na dvaasedmdesátiletém Husákovi patrný věk, slib pronesl celý sám.

Třetí inaugurace G. Husáka v roce 1985 (zdroj: Krátký film Praha)

29. 12. 1989: Václav Havel

Husák odstoupil z prezidentské funkce, v návaznosti na sametovou revoluci, 10. prosince 1989 a o devatenáct dní později volilo – kooptacemi částečně obměněné – Federální shromáždění jeho nástupce. Jediným kandidátem byl Václav Havel a byl zvolen jednomyslně.

Inaugurace byla formálně stejná jako v minulosti. Protože Havel nebyl poslancem, přivedli ho předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček a premiér Marian Čalfa do Vladislavského sálu až po zvolení, potom přednesl ústavou předepsaný slib, který zněl však jinak než za Novotného, Svobody a Husáka.

Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice. Budu dbát blaha národů a národností v ní žijících. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu a zachovávat ústavu a ostatní zákony.
Václav Havel

Po slibu a podpisu zazněla státní hymna a na jejím pozadí salvy. Záhy poté vyšel nový prezident s první dámou na balkon na III. nádvoří, odkud promluvil ke shromážděným lidem. Součástí nástupu nového prezidenta byla i vojenská přehlídka, která vstoupila do historie i provedením nohavic kalhot hlavy státu, které působily poněkud krátké.

První inaugurace V. Havla v roce 1989 (zdroj: Archiv ČT)

5. 7. 1990: Poslední československá inaugurace

V roce 1989 byl Havel zvolen jen do doby, než se zformuje nový zákonodárný sbor, který vzešel ze svobodných voleb, a jedním z jeho prvních úkolů bylo znovu zvolit prezidenta. Výsledek již nebyl jednomyslný, ale Havel byl zvolen docela hladce.

Slib měl opět drobně pozměněnou podobu. Změna souvisela s tím, že se na jaře přes velké spory podařilo změnit název státu, který tedy již nebyl Československou socialistickou republikou. V červenci 1990 tedy již Václav Havel slíbil věrnost České a Slovenské Federativní Republice. Po svém znovuzvolení promluvil staronový prezident k veřejnosti z balkonu a vykonal vojenskou přehlídku. 

Volba a inaugurace z roku 1990 v historickém povědomí poněkud zapadá, následovala jen půl roku po předchozí volbě Václava Havla a hlavně krátce po prvních svobodných parlamentních volbách. I ona ale přispěla k následujícím událostem, které vyvrcholily rozpadem Československa. Slovenští nacionalisté se již tehdy pokoušeli najít k Havlovi protikandidáta, s tím sice neuspěli, ale již půl roku na to na něj dav v Bratislavě pískal – což byl problém, s jakým by se prezident slovenské národnosti nejspíše nepotýkal.

Výraz Alexandera Dubčeka upomíná, že měl ambici Václava Havla po půl roce na Hradě vystřídat, ale nakonec tu příležitost nedostal. Tragédie na D1 jej nakonec připravila i o možnost stát se o dva a půl roku později slovenským prezidentem
Zdroj: ČTK

2. 2. 1993: Havel prvním prezidentem České republiky

Poslední prezidentské volby v Československu se uskutečnily v roce 1992 a nikdo v nich nebyl zvolen. Když Václav Havel neuspěl v první volbě, rezignoval ještě před koncem svého mandátu (který byl od počátku zkrácen na dva roky) a v dalších volbách neuspěli ani další kandidáti. Prezidenta tedy opět volili až zákonodárci samostatné České republiky, a to již na standardní pětileté funkční období. Mimo jiné opustili dřívější praxi provázání volby a inaugurace, takže prezident nově sliboval jindy, než kdy byl zvolen. První volba českého prezidenta byla nejkomornější, protože ještě nebyl ustaven Senát, takže hlavu státu vybírali pouze poslanci. Volili v jednacím sále Poslanecké sněmovny, ale inaugurace se uskutečnila ve Vladislavském sále.

Protože byl Havel prezidentem nového státu, měl také jeho slib (částečně) novou podobu. Skládal ho do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, kterým byl tehdy Milan Uhde z ODS.

  • „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad v zájmu všeho lidu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Přednesený slib stvrdil prezident rukoudáním předsedovi sněmovny a podpisem, po inauguraci vykonal vojenskou přehlídku a z balkonu promluvil k občanům. Večer se v pražské katedrále konala slavnostní ekumenická bohoslužba, na kterou přijeli i prezidenti tří sousedních států a Maďarska a slovenský vicepremiér (prezidenta tehdy Slováci ještě neměli zvoleného).

Inaugurace V. Havla v roce 1993 (zdroj: Archiv ČT)

2. 2. 1998: Havel znovu zvolen uprostřed politické krize

Havel kandidoval na prezidenta i podruhé, jak mu to ústava umožňuje, ale v roce 1998 se volba konala v těžké politické situaci po pádu Klausovy vlády, jako jejíž kritik začal Havel vystupovat. Zvolen byl až ve druhém kole volby, v níž tentokrát již hlasovali i senátoři.

Zatímco volba se konala tentokrát ve Španělském sále Pražského hradu, inaugurace se uskutečnila opět ve Vladislavském sále. Václav Havel složil slib do rukou Miloše Zemana, který byl tehdy předsedou sněmovny. Nicméně důsledky politické krize byly patrné i při inauguraci. Některá místa zůstala prázdná, nepřišli na ni komunisté a Sládkovi republikáni, ale ani někteří poslanci ODS, ČSSD a Unie svobody. K občanům se pak Havel obrátil s projevem z balkonu na III. nádvoří, vykonal vojenskou přehlídku a v katedrále se poklonil ostatkům svatého Václava.

Inaugurace V. Havla v roce 1998 (zdroj: Archiv ČT)

7. 3. 2003: Václav Klaus hlavou státu

Poněkud nečekaně a až ve třetí volbě byl zvolen Havlovým nástupcem bývalý premiér Václav Klaus. K samotné volbě se sešli poslanci a senátoři opět ve Španělském sále, k inauguraci ve Vladislavském sále.

Slib složil Klaus do rukou tehdejšího předsedy sněmovny Lubomíra Zaorálka (ČSSD), ale když pronesl příslušnou formuli (která se od vzniku České republiky už neměnila) a podal Zaorálkovi ruku, nastal problém. Pero, kterým se měl podepsat, nepsalo. Podařilo se to až s druhým. Inauguraci provázela novinka – prezidentův projev. Klaus byl také první prezident, který měl na inauguraci svého předchůdce – na čestném místě v první řadě seděl Havel.

První inaugurace V. Klause v roce 2003 (zdroj: Archiv ČT)

7. 3. 2008: Klausovo druhé období

V politickém prostředí, které mu bylo nakloněno příznivěji než o pět let dřív, byl Václav Klaus zvolen v roce 2008 i do druhého funkčního období. O prezidentovi naposledy rozhodovali jen zákonodárci, kteří se k tomu potřetí sešli ve Španělském sále.

Předsedou sněmovny, do jehož rukou pak Klaus složil slib, byl sociálnědemokratický poslanec Miloslav Vlček, kterého do vysoké ústavní funkce vynesl volební pat ze sněmovních voleb 2006. Před zákonodárci a dalšími hosty včetně Havla přednesl Klaus i tentokrát po složení slibu projev.

Ještě před inaugurací položil Klaus květiny k soše Tomáše Garrigua Masaryka na Hradčanském náměstí, neboť den inaugurace připadl na výročí narození prvního československého prezidenta. Po ceremonii ve Vladislavském sále a vojenské přehlídce se Klaus poklonil ostatkům svatého Václava.

Druhá inaugurace V. Klause v roce 2008 (zdroj: Archiv ČT)

8. 3. 2013: Prvním přímo zvoleným prezidentem Miloš Zeman

V roce 2013 se prezident poprvé volil přímo a v hlasování uspěl bývalý premiér Miloš Zeman. Změnilo se několik drobností, zejména nově skládal prezident slib do rukou předsedy Senátu. Tehdy jím byl Milan Štěch (ČSSD), přičemž společnou schůzi obou komor řídila předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (ODS). Ve Vladislavském sále již nebyl Havel, který zemřel o dva roky dříve, ale Klaus ano. Stejně jako on přednesl i Zeman po svém uvedení do funkce projev.

Podobně jako při první Klausově inauguraci objevil se i při té Zemanově technický problém. Deset let po selhání pera byl špatně napsán slib, chyběla v něm dvě písmena. Zeman proto musel slib následně podepsat ještě jednou.

Po inauguraci vykonal vojenskou přehlídku, v katedrále uctil ostatky svatého Václava a také položil věnec k Masarykově soše.

První inaugurace M. Zemana v roce 2013 (zdroj: Archiv ČT)

8. 3. 2018: Zeman udržel funkci

V druhé přímé volbě byl opět zvolen Zeman. Inaugurace se uskutečnila tradičně ve Vladislavském sále na společné schůzi parlamentních komor, řídil ji předseda sněmovny Radek Vondráček (ANO) a slib složil Zeman opět do Štěchových rukou. Pozornost vzbudilo, že Zeman při předčítání slibu nepoložil ruku na ústavu, což je sice tradice, ale předepsáno to není.

Staronový prezident po složení slibu opět přednesl projev, při kterém někteří politici z tehdejší opozice odešli, označili jej za příliš útočný a netolerantní. Bezprostředně po inauguraci odešel znovuzvolený prezident do katedrály ke svatováclavské lebce.

Druhá inaugurace M. Zemana v roce 2018 (zdroj: Archiv ČT)