Na konci října to bude devětasedmdesát let, co nacisté v Mauthausenu zavraždili rodinu odbojáře Jaroslava Piskáčka. Gestapo je zadrželo, protože pomáhali parašutistům Gabčíkovi s Kubišem. Teď po rodině Piskáčkových byla pojmenovaná ulice v pražských Vysočanech.
Nacisté zavraždili odbojáře Piskáčka s celou rodinou. Teď jejich jméno nese pražská ulice
3 minuty
Po rodině Piskáčkových byla pojmenovaná ulice
Libuši Eichlerové bylo šest let, když jejího strýce, odbojáře Jaroslava Piskáčka s celou rodinou v červenci 1942 zatklo gestapo. „To jsou úmrtní listy rodiny Piskáčkových. Strejdy, tety Toničky a Mirka. V Mauthausenu byli zastřeleni do týla,“ přibližuje nad dokumenty Eichlerová.
Naposledy tetu, strýce a jejich tehdy patnáctiletého syna viděla na společné dovolené na Šumavě. „Byli hrozně fajn lidi, veselí, samá legrace,“ dodává.
Jaroslav Piskáček byl celoživotním sokolem. A také aktivním odbojářem. „On kolem sebe soustředil část sokolů a oni podporovali rodiny, které už měly zatčeného nějakého živitele,“ vysvětluje ředitel Muzea Brandýs nad Labem Vlastislav Janík.
Od ledna 1942 pak Piskáček podporoval členy výsadku Anthropoid. Podílel se na přesunu materiálu z místa seskoku u Nehvizd do vily odbojáře Václava Khodla, u kterého před likvidací Heydricha bydleli Jozef Gabčík a Jan Kubiš.
„Všechno to vyvrcholí 27. května, kdy dojde k útoku na zastupujícího říšského protektora a Jan Kubiš vlastně přečká tu noc z 27. na 28. května u Piskáčků,“ popisuje Janík. Piskáček sehnal i lékaře, který Kubišovi ošetřil zraněné oko. A jeho syn zase přesouval kolo, na kterém Kubiš od útoku odjel.
„Jak Jaroslav Piskáček, Jaroslav Smrž, tak i manželé Khodlovi jsou zatčeni, podrobeni tvrdým výslechům, pak odvezeni do malé pevnosti Terezín a nakonec do Mauthausenu, kde jsou zavražděni 24. října 1942,“ dodává ředitel muzea.
Po rodině teď nese jméno ulice
Po rodině Piskáčkových teď byla pojmenovaná ulice v pražských Vysočanech. „Bydleli nedaleko odsud, v domě Na Břehu 15, kde jsme jim odhalili pamětní desku,“ říká Karel Polata z Iniciativy A.
„Jsem ráda, že se na ně nezapomnělo. Moc si toho vážím,“ dodává příbuzná rodiny Libuše Eichlerová. Je přesvědčená o tom, že by se její strýc zachoval stejně i dnes, pokud by to bylo nutné.
