Jiří H. Kubík v listopadu 1989 vytáhl z půdy českou vlajku po dědečkovi a vyrazil do ulic. Deset dní pak chodil na střechu tehdejšího hotelu Grand, kde shora dohlížel na dav demonstrujících.
„Chtěl jsem demonstranty nějakým způsobem povzbudit. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že je to začátek revoluce, to byla spontánní událost a nikdo netušil, jak to dopadne,“ popisuje Kubík, který lidi pod sebou zdravil vždy máváním vlajky. Tu má jeho rodina už nejméně osmdesát let, a proto se ji nyní vlajkonoš Jirka – jak ho znají v Pardubicích – rozhodl věnovat muzeu.
„Vlajku moje rodina poprvé vytáhla pravděpodobně už v květnu 1945 při osvobozování Československa. Po dvaceti letech, co ležela u nás v domku na půdě, ji vytáhnul můj táta při nějaké manifestaci proti okupaci v roce 1968. Pak ji zase schoval na půdu, kde přečkala dalších 21 let. Když jsem slyšel, co se stalo na Národní třídě, tak jsem si na ni vzpomněl. O víkendu jsem ji našel a v pondělí 20. listopadu 1989 jsem odpoledne sednul do vlaku a šel jsem s ní podpořit studenty do Prahy na Václavák. A od úterý jsem ji už vzal na střechu Grandu v Pardubicích,“ popisuje Kubík.
Na střechu tehdejšího hotelu, kde se nyní nachází obchodní centrum, se přitom musel dostávat tajně zadním vchodem, přes půdu a ocelové žebříky. „Nebyla to taková legrace, jako když se na to dnes člověk dívá na fotografiích. Pokoušeli se tam za mnou dostat i jiní lidé a já jsem nevěděl, jestli jsou to důstojníci Státní bezpečnosti, nebo jen nějací novináři, kteří si přišli udělat fotku. Cítil jsem velkou nejistotu a na druhou stranu radost, že komunismus se snad konečně začíná sesypávat. Radost se mísila se strachem a ještě s velkou zimou,“ vysvětluje vlajkonoš.
K obavám měl důvod. Sám patří k jedněm z nejmladších politických vězňů. Za jeho dlouhodobé protikomunistické postoje ho v roce 1983, když mu bylo 21 let, soudce poslal do pracovního tábora v Minkovicích. Zde byl jeho spoluvězněm i aktivista Pavel Wonka, který v roce 1988 za mřížemi dokonce zemřel. Ten rok komunisté Kubíka z věznice propustili. Tehdy se začal připravovat na emigraci. Než ale stačil odejít do zahraničí, propukla revoluce. A on chtěl být v centru dění i proto, aby v případě potřeby mohl poskytnout očité svědectví.
„Bylo vidět, jak dav dole narůstá a přicházejí tam další lidé, rodiče s dětmi na ramenou, důchodci, lidé všech vrstev. Já jsem o tom chtěl mít nahoře trochu přehled, kdyby se tam dole něco semlelo jako předtím na Národní třídě, tak abych pak jako svědek mohl podat zprávu Svobodné Evropě, nebo do západních médií. Cítil jsem, že je to správné v rámci mého dlouhodobého odporu proti komunismu,“ vysvětluje Kubík.
Moderátorem pardubických demonstrací byl herec tamního Městského divadla Vladimír Čech. Ten vlajkonoše vítal a vyzýval k pozdravu máváním vlajky. A Kubík prý nadšeně odpovídal. Kvůli tehdejším mrazivým teplotám ale prochladl. Na dva dny ho tak nahradil bratr-dvojče.
„Asi jsem dostal chřipku, měl jsem horečku. Šel jsem si domů lehnout a poslal jsem tam za sebe bratra, který měl s komunisty také nevyřízené účty za své protikomunistické postoje. A dělal to jako já – na pokyn moderátora, aby poslal davu pozdrav, zamával vlajkou. Lidi zatleskali, nebo se zasmáli, byli spokojení a byli rádi, že je vlajkonoš neopustil. A já jsem zatím doma kreslil protistátní plakáty, které jsme pak večer s bratrem a tátou jeli vylepovat právě na okna Grandu,“ popisuje tehdejší vlajkonoš.
V dalších dnech stál na střeše občas i společně s bratrem. Pokaždé ovšem s vlajkou. Tu nosí téměř každý rok v den výročních akcí před bývalý hotel. „Také letos ji tam samozřejmě vzít musím. Pak bych ji chtěl věnovat okresnímu muzeu. Snad nám ji budou případně každý rok vždycky půjčovat,“ uzavírá Kubík.
