Ve sporu o odvolání ministra kultury, které navrhl předseda vlády a prezident je zatím neprovedl, není namístě kompetenční žaloba, nýbrž rovnou ústavní žaloba na prezidenta republiky. Je o tom přesvědčen ústavní právník, vedoucí katedry politologie a sociologie na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Jan Kysela. Prezidentův názor, že mu ústava nedává žádnou lhůtu, považuje za mylný, protože dlouhé váhání sabotuje pozici premiéra. Rozhovor s Janem Kyselou vedla v Událostech, komentářích vedla Světlana Witowská.
Miloš Zeman prohlásil: Ústava nestanoví žádnou lhůtu, kdy má prezident reagovat na návrh výměny ministrů, tato lhůta dosud běží. Podle vašeho komentáře pro Aktuálně.cz to tak ale není. Nejde jen o různý výklad jednoho článku, který je možné vykládat různě, protože ústava nemůže myslet na všechny možné varianty a alternativy?
Dovolte mi začít tím, že považuju za mimořádně nešťastné, že v roce, kdy slavíme 30. výročí pádu režimu, který byl charakteristický svévolí, jsme znovu a znovu konfrontováni s vrcholnou svévolí nejvyššího ústavního činitele České republiky.
Pokud jde o otázku, kterou kladete, tak to je, myslím, dokonalá ukázka obecného problému, který jsem naznačil. To ustanovení je klíčové a zřejmé, nevyvolává žádné pochybnosti: pokud předseda vlády navrhne odvolání člena vlády, prezident republiky mu vyhoví. Lhůta tam není, protože není ani u jiných kompetencí prezidenta republiky. Existuje obecná shoda interpretační komunity – těch, kteří vykládají ústavu – podložená i konkrétním nálezem Ústavního soudu a zmínkami v judikatuře správních soudů, že tam, kde nejsou konkrétní lhůty, má prezident postupovat bez zbytečného odkladu.
Což je dokonale smysluplné, protože ve chvíli, kdy by to mělo být tak, že sice prezident republiky předsedovi vlády vyhoví, ale třeba za rok, za dva nebo za tři, tak to nebude předseda vlády, který rozhoduje o tom, kdo je členem jeho vlády. Bude to prezident republiky, který se tím pádem stane pánem vlády a předseda vlády se stane jakýmsi jeho náměstkem pro běžné provozní řízení vlády. Na téhle koncepci česká ústava postavena není.
Miloš Zeman ale není prvním prezidentem, který oddaloval jmenování nějakého člena vlády. Nemá jako hlava státu právo být mediátorem ve sporu, který se objeví v rámci vládní koalice anebo v rámci jedné strany?
Mediátorem být může, pokud o to někdo stojí. Že by sám nabízel služby, o které nikdo nestojí, tak to postaveno není. Role mediátora navíc je vztažena k jiné situaci, než je odvolání člena vlády. Pravidlo v článku 74 je jednoznačné a prezidentu republiky neposkytuje žádnou diskreci, takže to může být otázka nejvíce dnů, kdy má vyhovět. Setkali jsme se s obstrukcemi na straně Václava Klause v době, kdy byla před mnoha lety rekonstruována vláda Petra Nečase. Trvalo to několik dní, nakonec předseda vlády Petr Nečas jeden z návrhů na odvolání člena vlády stáhl, druhý dopadl nějakým zvláštním způsobem. Václav Klaus si určitě počínal nesprávně, bylo to vnímáno jako porušení ústavy.
Máme čerstvější zkušenost s Milošem Zemanem z doby před dvěma lety, kdy obstruoval při odvolávání ministra financí Andreje Babiše. Tehdy to trvalo devatenáct dní. Teď jsme už téměř na měsíci. Před dvěma lety byla připravována ústavní žaloba v Senátu z iniciativy sociální demokracie, neboť sociální demokracie držela vládu a považovala za neakceptovatelné, aby role jejího premiéra byla vytunelována. Stejně tak na Úřadu vlády byla připravována kompetenční žaloba, protože se předseda vlády Bohuslav Sobotka nehodlal smířit s tím, že bude připraven o svoji roli premiéra prezidentem republiky. Teď jsme v odlišné situaci, vypadá to, že předseda vlády kompetenční žalobu nechystá, a pokud jde o ústavní žalobu v Senátu, o té se zatím v souvislosti s touhle kauzou řeč nevede.
Co má tedy sociální demokracie dělat, když chce prosadit svého ministra do funkce? Má tam svého člověka, ale chce ho vyměnit.
V téhle chvíli už ten člověk patrně není úplně její, alespoň sociální demokracie se tak netváří. Pokud jde o kompetenční žalobu, ona je vlastně divná v téhle kauze, protože smyslem kompetenční žaloby je vyjasnit spor o rozsah kompetencí. Ale tady žádný spor není, kompetence předsedy vlády navrhnout a povinnost prezidenta republiky vyhovět je jasná. Takže co by mohl Ústavní soud vyjasňovat, je, jak dlouho to smí prezidentu republiky trvat.
To, co je adekvátní právní nástroj, když prezident republiky závažným a jasným způsobem porušuje závažné ústavní pravidlo – což toto je – je ústavní žaloba Senátu. Nicméně k té potřebujete tři pětiny senátorů a tři pětiny poslanců a je otázka, jestli máte k dispozici tři pětiny poslanců. Takže sociální demokracie může tlačit na předsedu vlády, může se pokusit skrze své senátory iniciovat zvláštní ústavní žalobu – nikoliv tu velkou žalobu pana senátora Lásky, ale zvláštní k tomuto konkrétnímu případu. Jinak má k dispozici už jenom politické kroky, to znamená musí zvážit, jestli jí stojí za to být v téhle vládě, čili nic.
