V den okupace Československa natáčela Magda Vášáryová v Piešťanech s Jurajem Jakubiskem film Vtáčkovia, siroty a blázni. Když do města před padesáti lety přijely tanky, byl to pro štáb šok, tím spíš, že čtyři dny nesměl opustit hotel. Všichni proto zvažovali nabídku italského režiséra Frederica Felliniho, aby emigrovali do Itálie, Vášáryová ji ale jako první odmítla. Po okupaci ji vyhodili z vysoké školy a snímek, který tehdy natáčela, se nesměl dvacet let promítat.
V den invaze jste měla těsně před svými dvacátými narozeninami. Předpokládám, že si moc dobře pamatujete na okamžik, kdy jste se o vpádu vojsk dozvěděla a kdy jste poprvé viděla tanky v ulicích.
Natáčela jsem film s Jurajem Jakubiskem a byla jsem v hotelu v Piešťanech. Probudila jsem se, když tanky přecházely přes kamenný piešťanský most. Nevěřila jsem vlastním očím. Všichni se tehdy okamžitě vzbudili, koukali jsme na to a nejdřív jsme nechápali, co se děje. Byl to otřesný zážitek, na který do konce svého života nezapomenu.
Myslela jste si, že je to jen něco dočasného, nebo už jste si tehdy říkala, že je to hodně vážná situace?
Už několik měsíců se mluvilo o tom, zda to Sověti dovolí, jak to bude dál vypadat. Byl to samozřejmě velký šok, ale nedá se říct, že bychom nevěděli, o co se jedná. Samozřejmě jsme nevěděli, že kromě Rumunska do Československa vstoupila celá Varšavská smlouva. Mysleli jsme si, že jsou to jen Sověti.
Odmítnutí Felliniho nabídky
Co se tehdy dělo v Piešťanech? Šli jste do ulic, mluvili jste s vojáky, s dalšími obyvateli?
Ne, okamžitě nás zamkli v hotelu. Všechno jsme viděli jen ze čtvrtého patra. Hned druhý den volal Jakubiskovi italský režisér Fellini a nabídl mu, že může okamžitě odejít do filmového studia Cinecitta v Římě. Seděli jsme všichni s Jakubiskem v jednom pokoji a přemýšleli, zda odejdeme, co budeme dělat.
Uvažovala jste v dalších týdnech, kdy už bylo jasné, že je situace vážná, o emigraci, jako to udělala řada umělců?
Můj strýc emigroval v roce 1948. Celá naše rodina nemohla vůbec cestovat a velmi jsme kvůli tomu trpěli. Byla jsem velmi nemocná, ale nepustili mě ani k moři. Neustále probíhaly prohlídky a estébácké výslechy. Věděla jsem, že nemůžu emigrovat, protože bych vystavila rodinu velkým problémům. Možná jsem o tom uvažovala prvních deset minut, ale potom jsem si uvědomila, co by to pro moji rodinu znamenalo. Jako jedna z prvních jsem proto emigraci rozhodně odmítla.
Studovala jste v té době v Bratislavě sociologii. Právě před budovou Komenského univerzity se odehrála scéna zachycená na ikonické fotografii, kde muž nastavuje holou hruď hlavni tanku. Odehrávaly se nejdramatičtější události v Bratislavě právě na tomto místě?
O tom nevím, ještě tři nebo čtyři dny jsme museli zůstat zavření v hotelu. Vůbec jsme se nedostali ven. Když jsem tím pádem přišla do Bratislavy, stály už tanky v ulicích a nejhorší věci jako smrt Danky Košanové už proběhly před tím.
Osobně jsem ale znala fotografa Ladislava Bielika, který ikonickou fotografii udělal. Volala jsme mu a mluvili jsme o tom. Pamatuju si, že se strhávaly názvy ulic a lidé diskutovali s vojáky. Já jsem ale pokračovala v natáčení. Ve filmu Vtáčkovia, siroty a blázni máme dokonce jednu scénu, kde do mě sovětský voják šťouchá samopalem. Bylo to velmi dramatické, mohl mě samozřejmě zastřelit. Film se potom i kvůli této scéně nesměl dvacet let promítat a mě vyhodili z vysoké školy.
„Nevěřila jsem na socialismus s lidskou tváří“
Jak Slováci s odstupem času vnímají události srpna 1968? Podle některých kritiků by si je měli připomínat více a intenzivněji.
Četla jsem některé analýzy posledních výzkumů a většina Slováků okupaci zásadně odsuzuje. Rozdíl mezi českým a slovenským vnímáním je spíš v období po okupaci, tedy v období normalizace. To Slováci, možná i kvůli federaci, nevnímají tak dramaticky. Samotnou okupaci ale odmítá velká většina Slováků.
Poprosím vás ještě o vzpomínky na dobu před invazí. Jak jste prožívala takzvané pražské jaro a jak vnímáte i jeho samotný název z pohledu Slovenska?
Kamarádila jsem se s českými režiséry Jaromilem Jirešem, Evaldem Šormem, Petrem Weiglem a ti mě jasně orientovali. Samozřejmě i moje rodina, která byla antikomunistická. Nikdy jsem nevěřila na socialismus s lidskou tváří. Už tehdy se mi to zdálo nemožné. Žádný komunistický socialismus nebyl reformovatelný. Bylo mi jasné, že v něm nemůže být naše budoucnost.
