Americký astronaut Harrison Schmitt je jedním ze čtyř žijících mužů, kteří vstoupili na Měsíc. V jeho případě šlo o výstup v rámci programu Apollo, současně byl jediným vědeckým specialistou ze dvanácti astronautů dosáhnuvších povrchu Měsíce. Po odchodu z NASA se věnoval politické kariéře, koncem roku 1976 byl zvolen na šest let republikánským senátorem za Nové Mexiko. Při návštěvě České republiky poskytl rozhovor České televizi.
„Z programu Apollo těží i dnes tisíce vědců,“ říká Harrison Schmitt, jediný vědec, který byl na Měsíci
UK: Jediný vědec, který vkročil na měsíc (zdroj: ČT24)
„Všichni astronauti té éry, ať už dnes říkají cokoli, k tomu přišli vlastně souhrou okolností. Prostě jsme byli ve správný čas na správném místě.“ Tak jste popsal výběr astronautů, ale ten je přece velmi podrobný, proč tedy tato slova?
Bylo to důkladné, ale museli jste být v takové životní a kariérní pozici, abyste tímto procesem mohli projít. A když v roce 1964 NASA a Národní akademie věd požádaly o dobrovolníky z řad vědecké komunity, zvedl jsem ruku. Bylo tam dalších čtrnáct set lidí, kteří také zvedli ruku, a tak jsme museli projít tímto výběrovým procesem, který byl založen jak na fyzických, tak na akademických kvalitách.
Jednou jste řekl, že vám trvalo 10 sekund, než jste zvedl ruku a do NASA se přihlásil. Co vám trvalo tak dlouho?
No ano, já jsem neváhal a pochybuji, že někdo takový vůbec byl.
Harrison Schmitt na Měsíci
Jste dvanáctým člověkem, který na Měsíc vkročil, a předposledním, který ho opustil.
Ano, Neil Armstrong byl číslo jedna a já byl číslo dvanáct.
Ale ta poslední chvíle předtím, než jste udělal svůj první krok, neprobíhala ideálně. Co se stalo?
Velitel přistál jednou přistávací nohou na kameni a já jsem na ten kámen šlápl. A měsíční půda má v sobě takové skleněné kuličky, takže je kluzká. Prostě jsem uklouzl. Jedna noha mi na tom kameni trochu podklouzla, ale to bylo všechno. Později jsem spadl, ale tehdy jsem nespadl.
„Hele, kdo to tu chodí po mém měsíčním povrchu?!“ Považujete tohle za svá první slova na Měsíci?
To bych se musel vrátit a podívat se nejdřív na přepisy. Šlo nám o to, abychom se ujistili, že ten čas využíváme efektivně a že máme všechno tak, jak jsme si to naplánovali. Připraveni na rozmístění sady přístrojů k provádění pokusů na měsíčním povrchu, takzvaného ALSEP, a to byla především moje práce.
Ale také velitel musel například vyvrtat otvor, díru do povrchu pro sondy, které měřily tepelný tok v horninách. Ve skutečnosti vrtal dva otvory, a pak také měl získat jádro – provést vrt do vrstvy úlomků pokrývajících Měsíc, které říkáme regolit, měsíční regolit. A tohle všechno jsme prostě museli splnit a také jsme museli zprovoznit lunární vozítko z jeho úložného místa v přistávacím stupni Challengeru. Takže to bylo rušné období.
A měl jste připravené něco speciálního – jako ona slavná slova „Je to malý krok pro člověka…“?
Ne, o to všechno se postaral Neil Armstrong.
Jaké byly vaše pocity těsně po přistání – přece jenom najednou se tu před geologem otevřel zcela nový svět…
Podobalo se to mým pocitům, kdykoli jsem se jako geolog vydal do terénu do nové oblasti. Do Norska, Montany nebo někam podobně. A je to, víte, je to taková bonboniéra připravená k prozkoumání. A je vzrušující přemýšlet o všech věcech, které ještě neznáte, když jdete do takového nového prostředí.
Vaše nadšení je na záznamech z Apolla velmi dobře patrné, co si ale pamatujete nejvíc? Nebyla to chvíle, když jste vykřikl „je to oranžové!“?
První osobní moment byl, když jsem pořizoval sérii panoramatických fotografií. Mým úkolem bylo na začátku každého výstupu na povrch, takzvané EVA, pořídit panoramatickou fotografii, která by ukázala změny povrchu v průběhu času, jak jsme pracovali. A během toho jsem měl možnost vidět Zemi nad 2100 metrů vysokou horou na jihu. A to pro mě osobně byla asi ta nejvíc vzrušující věc na začátku výstupu.
Objevení různých geologických jevů včetně oranžové půdy, vlastně oranžového sopečného popela, bylo velmi důležité. Předpokládalo se, že bychom něco takového mohli najít, ale najít to skutečně… víte, to bylo velmi vzrušující. A o mnoho let později zjistit, že nám to dává informace o nitru Měsíce a o jeho původu, to je ještě výjimečnější.
Eugene Cernan a Harrison Schmitt
Eugene Cernan vám nejdřív nevěřil, že? Musel se jít podívat na vlastní oči…
No, jo, já jsem ho prostě nechal mluvit. Nevím, proč měl pocit, že si dělám legraci, ale měl ho.
Od té doby uteklo skoro padesát let. Teď se konečně můžeme těšit na start testovacího letu rakety SLS – a snad i návrat na Měsíc. Jaké jsou z vašeho pohledu ty hlavní a nejužitečnější cíle programu Artemis?
Jsem jen pozorovatel zvenčí, jako všichni ostatní. Trochu s Artemis konzultuji některé technické detaily, ale hlavní věc je, že je to opět jako u Apolla. Je tu geopolitický a naléhavý požadavek pro Spojené státy a jejich spojence vrátit se na Měsíc. Nyní soupeříme především s Čínou, i když Rusko je stále hráčem, ale Čína má zjevně ambice ovládnout vesmír a my musíme být ochotni jí konkurovat. A Artemis je začátkem tohoto procesu.
Řekl jste, že NASA poskytujete konzultace. Kdyby vám teď v tuto chvíli zazvonil telefon a na druhé straně by se ozvalo: „Tady NASA, možná potřebujeme trochu pomoct“…?
Já bych pomohl, jak jen bych mohl.
Takže prvním letem pryč z Prahy na Floridu nebo do Houstonu?
Všude tam, kde potřebují nějakou pomoc.
To je skvělý přístup. V interview pro NBC jste řekl, že teprve až po návratu z Měsíce jste měl čas a prostor celou tuhle zkušenost sám v sobě reflektovat. Co je tedy z vašeho pohledu její hlavní aspekt?
Apollo bylo opravdu nejdůležitější v kontextu studené války s tehdejším Sovětským svazem, o tom žádná. Mělo významný vliv na odrazení tehdejšího Sovětského vedení. Imigranti to myslím jasně ukazují.
Z vědeckého hlediska manažeři i vědci v NASA i mimo ni věřili, že když můžete přistát na Měsíci, můžete ho prozkoumat. A to jsme samozřejmě udělali, prozkoumali jsme ho poměrně významně. Shromáždili jsme značné zásoby vzorků. To jsou dary, které nám stále dávají nové a nové informace.
Existují tisíce postgraduálních studentů a také stovky jejich profesorů, kteří tyto vzorky studují a dozvídají se stále více o Měsíci. A v průběhu toho se dozvídají nejen o rané historii Země, ale také o vzniku života na Zemi. Měsíc totiž zaznamenává prostředí, které existovalo ve vnitřní Sluneční soustavě v době, kdy se zde, na této planetě, začal formovat život, a to byla opravdu vzrušující doba.
Kdybyste měl tu možnost, letěl byste znovu a vyzkoušel tu „obří trampolínu“, jak jste Měsíci říkal?
Moc rád bych se tam znovu podíval. Moje žena trvá na tom, aby mohla jet také. A já bych si přál, aby se nám to povedlo, ale nemám žádné velké očekávání, že se to stane.
Podívejte se na celý rozhovor v angličtině:
Rozhovor s Harrisonem Schmittem v originálním znění (zdroj: ČT24)