Největší zkušenosti s masovými střelbami ve školách mají ve Spojených státech. Právě tam je totiž nejvíc případů těchto tragédií. Vědec, který data o střelbách analyzuje, říká, že případ z Prahy velmi dobře odpovídá americkým statistikám, a mohou tedy platit i podobná doporučení, přestože v mnohém se situace v Česku a USA liší. Rozhovor s nezávislým výzkumníkem Davidem Riedmanem vedl vědecký redaktor ČT Daniel Stach.
Výzkumník David Riedman založil databázi K-12 School Schooting Database. Ta zahrnuje veškeré detailní informace o střelbách na školách od roku 1966 – obsahuje přes 2500 takových případů. Jsou v ní přesná data, která lze zobecňovat, analyzovat a dále studovat. Zároveň se na základě jejich rozboru dají přijímat opatření, která by mohla a měla dalším podobným tragédiím zabránit.
Je případ pražské střelby na filozofické fakultě nějak podobný těm, které znáte ze Spojených států amerických?
Ano, když se podíváme na události v Praze, byly velmi podobné střelbám, ke kterým došlo ve Spojených státech. Šlo o studenta dané školy, tedy někoho, kdo má přímou vazbu na tu budovu. Měl sebevražedné sklony a podle zpráv spáchal sebevraždu, respektive při útoku zemřel, což byl jeho úmysl.
Střelci ve školách nebo masoví vrazi nemají záložní místo, kde by chtěli zaútočit. Nepočítají s druhým dějstvím, nemají ani únikový plán. Mají v plánu během tohoto útoku zemřít. Stejně jako u většiny útoků v USA šlo o legálně držené zbraně a zdá se, že před útokem došlo k přehlédnutí varovných signálů. Takže pokud by lidé věděli, jak konat, komu nahlásit hrozící násilný čin nebo někoho, kdo jim dělá starosti, tak tady mohla být šance útok zastavit ještě předtím, než k němu došlo.
Vy jste zodpovědný za databázi, která pokrývá mnoho útoků masových střelců ve Spojených státech. Jaká data sbíráte?
Když v roce 2018 došlo ve Spojených státech k útoku v Parklandu na Floridě, zajímalo mě, jak zabránit další střelbě. Nebyly k dispozici téměř žádné veřejné údaje – a to nejen o tom, ke kolika střelbám došlo, ale také kdy, kde a proč. A tak jsem posledních šest let strávil dokumentováním více než 2600 případů střílení na amerických školách od roku 1966. Takže když se podíváte na šedesát let informací, dokážete z nich ohledně těchto útoků leccos zjistit. U každého z nich chci zjistit, kdo byl útočníkem, proč útočil a kde k útoku došlo. A nejde jen o město a stát – chci vědět, o jaký typ školy jde, kde přesně ve škole k útoku došlo a jaké byly detaily toho, co se stalo.
Jak sbíráte data, která jste teď popsal?
Americká federální vláda tyto informace neshromažďuje ani nezveřejňuje. Takže všechno je to z otevřených zdrojů. Skoro vše pochází ze zpravodajských výstupů a archivů novin.
Jaké společné body mají útoky, které jste už zanalyzoval?
Střelba ve školách není nahodilá. S útokem, který vaše země zažila, je to stejné. Útoky páchá někdo s přímým vztahem ke škole, téměř vždy je to současný nebo bývalý student. Tento člověk si vytvoří zášť, kterou směřuje ke škole a obviňuje ji. Tato osoba má téměř vždy akutní sebevražedné sklony a před útokem otevřeně varuje, protože střelbu vnímá jako svůj poslední čin, jako akt veřejné sebevraždy. A tak existují varovné signály a volání o pomoc, které vedou k okamžiku, kdy k násilí dojde.
Jak dlouho – a chápu, že tam budou velké rozdíly – to trvá od momentu, kdy se začne dotyčný trápit, až do momentu, který končí masakrem ve škole?
Ano, u různých lidí je to různé. U některých útoků jsou plány vypracovány týdny dopředu. Někdy měsíce, někdy i roky. Nedávno došlo k odhalení spiknutí v USA, kdy studenti plánovali útok na 25. výročí střelby na škole v Columbine. A jejich útok byl překažen více než rok před tímto výročím.
Jaké systémové změny navrhujete ve své zemi?
Pro prevenci střelby ve školách v jakékoli zemi je skutečně nutné, aby lidé uměli nejprve poznat varovné signály. Musí být schopni poznat, že je někdo v krizi. Že mluví o tom, že ublíží sobě, nebo ostatním. A pokud má tato osoba přístup také ke zbrani, mělo by to být jasné varování. Když lidé v okolí tohoto potenciálního střelce – rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci – vidí, že mluví o násilí a má prostředky k tomu, aby takové násilí vykonal, musí existovat systémy, jak tato hlášení podat. A třetí částí je pak to, že vláda musí mít právní prostředky pro případ, kdy je člověk v krizi, ale ještě nespáchal trestný čin. Musíte mít právní nástroje, které jim mohou zamezit v přístupu ke zbraním a nařídit, aby jim byla poskytnuta pomoc.
A ve Spojených státech jsme ve všech těchto třech oblastech selhali. I když si tady lidé všimnou varovných signálů, často neexistují žádná opatření, která by mohla zabránit tomu, aby někdo i přesto získal zbraň a tyto útoky provedl.
Co říkáte na kroky, které vedou k takzvanému „vytvrzení cílů“? Tím myslím například rámy se skenery nebo další technická řešení, která mají ztížit přístup například do školní budovy. Jsou efektivní?
Podle mého názoru nejsou bezpečnostní opatření ve škole efektní, protože střelec je současný nebo bývalý student, který o tom bude vědět a bude vědět, jak je obejít. Ale opakuji – a to je důležité – takový útok není nahodilý. Není to náhodný útok. Útočníci si myslí, že jim ta škola nebo lidé v ní nějakým způsobem ublížili. A to je jejich motivace. Nejde o zabití určitého počtu lidí někde, kde je to nejsnazší. Jde o provedení symbolického útoku. A jestli zemřou jen oni, nebo mnoho dalších lidí, to je pro ně nepodstatné. Jde jim o to, aby tato násilná veřejná sebevražda byla ukončením onoho cyklu krize, zapříčiněné záští.
V interview pro Freakonomics jste zmínil, že je nutné mít jednotnou knihu pravidel s tím, jak mají lidé ve školách reagovat na hrozbu útoku střelce. Z jaké země si můžeme vzít příklad?
Spojené státy jsou zemí, kde se střelby ve školách dějí déle než kdekoli jinde. Ale neudělaly příliš mnoho pro to, aby jim zabránily. Neexistuje žádný společný návod. V USA nejsou jednotné systémy pro identifikaci nebo intervenci, když je člověk v krizi. A tak je to oblast, které by se měl někdo ujmout, protože tu bohužel není jednotný postup.
Jak můžeme zpozorovat, že někdo prožívá bolest a je tu možnost, že by to mohlo skončit – v některých případech – tragédií, jako je ta, kterou jsme viděli v České republice?
Člověk, který se potenciálně chystá spáchat hromadné násilí, o něm bude mluvit ještě předtím, než k němu dojde. Pokud tedy slyšíte někoho, kdo mluví o násilí, sebepoškozování nebo obojím a také o fascinaci zbraněmi nebo přístupu k nim, jsou to všechno velké varovné signály, že násilí může hrozit.
