Své zkušenosti s masovými střelbami mají ve Spojených státech. Jaké indicie signalizují, že by se člověk mohl k útoku chystat, přiblížila v rozhovoru pro ČT přiblížila bývalá agentka FBI Katherine Schweitová, která měla na starosti právě program zaměřený na aktivní střelce.
Budoucí střelec se dá poznat třeba podle změny oblékání, vysvětluje bývalá expertka FBI
Postup při útoku podle FBI (zdroj: ČT24)
Katherine Schweitová pracovala jako speciální agentka FBI, která se specializovala na případy střelby s masovými ztrátami na životech. Řešila tedy podobné případy, jako je střelba na Univerzitě Karlově 21. prosince. Velela programu Active Shooter (aktivní střelec), který FBI spustila po masakru na škole Sandy Hook. O svých zkušenostech napsala knihu Stop the Killing neboli Zastavte vraždění. V rozhovoru pro Českou televizi popsala, jak vypadá vražda studentů v Praze z jejího pohledu.
Změna normálního člověka ve vraha může trvat měsíce
Jak vypadají signály, že nějaký člověk může zaútočit? Co máme hledat?
Myslím, že nejdůležitější věc, kterou by si měl každý po této strašné tragédii zapamatovat, je, že tito lidé, kteří páchají zločiny, se na ně připravují. My chceme sledovat všechny tyto příznaky, protože jsou někdy nenápadné, ale někdy velmi přímé. Mohou být tak přímé, jako když nám někdo něco konkrétně řekne.
Pokud vám někdo řekne, že už skončil se svým šéfem, že má dost svých učitelů, tak je možné, že lidé, kteří se kolem něj pohybují, na to doplatí. Tohle jsou známky budoucího úniku. Slova, která považujeme za velmi vážné varovné signály, by měla být brána vážně a jako naléhavá záležitost. Když takové věty uslyšíte, měli byste něco říct nejen jejich autorovi, ale i ostatním lidem.
Kromě toho ale existuje i mnoho dalších znamení, na která si můžeme dávat pozor. Pokud se někdo chystá spáchat sebevraždu, tak často přestane brát léky, které užívá, nebo rozdá svůj majetek. A řada z aktivních střelců vlastně chce spáchat sebevraždu. Takže budou mluvit tak, jako by se chystali spáchat sebevraždu. Budou oslovovat jiné lidi a říkat jim věci, které zdánlivě nedávají smysl. Věci, které v sobě mají nějaké příznaky konce. Ale také dělají věci v rámci své přípravy, a ty je opravdu důležité sledovat. Například pokud vlastní nějaké střelné zbraně, budou si pravděpodobně kupovat další.
Pokud zbraně používají, budou je používat častěji. Budou si kupovat více střeliva. A často také změní svůj vzhled. Pokud mají dlouhé vlasy, ostříhají si je nebo se oholí. Změní i své oblečení a koupí si takové, o kterém si myslí, že by je nosil střelec – takže například bude černé, nebo to může být neprůstřelná vesta. Stávají se člověkem, o kterém si myslí, že se jím musí stát. A lidé kolem nich jsou ti, kteří tyto znaky s největší pravděpodobností vidí.
Jak dlouho takový proces trvá?
Víte, strávila jsem dvacet let v FBI. Náš výzkum ukazuje, že to může být otázka dnů, ale častěji je to spíše otázka týdnů a měsíců a někdy i let. Takže lidé, kteří se dopouštějí tohoto typu cíleného násilí, se pohybují po poněkud předvídatelných trajektoriích směrem k tomuto násilnému činu.
Začíná to tím, že cítí nějakou křivdu, ať už skutečnou, nebo domnělou. Pak dostanou nápad, že tuto křivdu vyřeší spácháním násilného činu. Jak to plánují a připravují, může to trvat měsíce nebo roky. Známe školáky, kteří střelbu ve škole plánovali někdy až dva roky – a ti o tom plánu se svými spolužáky mluvili. A přesto o tom nikdo ze třídy nepromluvil. Je to trošku děsivé, ale je to realita, která se může stát.
Kolik útočníků tedy o svém plánu někomu řekne?
To je moc zajímavá otázka. Protože vypovídá o tom, kolik lidí tento typ informací vypouští. To, co víme, je jen to, co se nám podařilo zjistit z vyšetřování. Ale v našem výzkumu v FBI s behaviorálními experty jsme zjistili, že v případě školáků jich asi 92 procent svůj plán prozradilo nějakému spolužákovi.
Mohlo by se zdát, že se to dozví jenom děti. Jenže u 70 procent případů se to dozví také učitelé, rodinní příslušníci a kamarádi. Takže lidé to vědí, ale ne vždycky vědí, co mají říct. Já naléhavě doporučuji – jestli znáte někoho, o koho máte obavy, oznamte to.
Často jsme jako agenti FBI dělali rozhovory s lidmi, mluvili jsme s nimi a oni říkali: Víte, myslel jsem si, že by mohl něco udělat. Něco říkal, znervózňoval mě, ale nechtěl jsem raději nic říkat.“ Spousta lidí to nechce řešit, nechtějí někoho dostat do problémů. Jenže on je přece rozdíl mezi tím, když dostanete někoho do problémů, a tím, když mu pomůžete.
Když někomu pomáháte, a mohou to být vaši rodinní příslušníci, tak je to důležité i pro vás. Víme totiž, že asi deset procent střelců před spácháním takového násilného činu zabije rodinného příslušníka; přesně to se stalo také v Praze.
Komu to ale říct? A jak?
Myslím, že by se to mělo říct nepřímo. Výzkum FBI ukazuje, že většina lidí se vrací k člověku, který jim něco takového řekne. A to je v pořádku, pokud to chcete udělat, ale není to jediná věc, kterou byste měli udělat. Každý, kdo se vrátí, od toho člověka uslyší: „Dělal jsem si jenom legraci, nemyslel jsem to vážně.“
Měli byste si promluvit s orgány činnými v trestním řízení.
Měli byste si promluvit s učiteli, se školními poradci, s výchovnými poradci, s rodiči, se starostou, s kýmkoli, o kom si myslíte, že by mohl pomoci. Klidně s fotbalovým trenérem, s kýmkoli, o kom si myslíte, že by mohl mít vliv a mohl by pomoci to lépe pochopit. Protože vy, jako nejbližší toho člověka, asi nejspíš popřete, že by mohl udělat něco tak hrozného.
A co bychom naopak dělat neměli?
Myslím si, že jsou věci, které musí udělat orgány činné v trestním řízení a vláda, ale pak jsou věci, které musí udělat civilisté a občané.
Co se týká prvního bodu, myslím si, že vláda a orgány činné v trestním řízení musí stále shromažďovat co nejvíce informací, aniž by dělaly rychlé soudy o tom, co jim tyto informace říkají. Cílem je, aby měly dost času na získávání dat.
Trvá poměrně dlouhou dobu, než se shromáždí všechny informace, a dokonce i někdo, kdo mohl mít nějaké informace, si to nemusí ani uvědomit. Takže je potřeba mít trochu trpělivosti, aby orgány činné v trestním řízení mohly shromáždit všechna fakta. Ale také je cenné podívat se do jiných zemí.
Pracovala jsem na zprávě o střelbě v Christchurch na Novém Zélandu, která se stala před pěti lety. A tam vláda stále ještě hledá odpovědi. Bude jim to trvat ještě nějaký čas, bude to trvat měsíce a možná dokonce i roky, než uvidíme, co by se dalo změnit v zákonech nebo pravidlech, aby to pomohlo.
Také si myslím, že se věnuje nedostatečná pozornost lidem, kteří se takových incidentů zúčastnili – například policistům, hasičům nebo záchranářům. Přitom jde o něco nezbytného, aby se mohli zotavit, pokud chceme, aby se všichni zotavili a našli nový normální stav.
Co se týká ostatních lidí, kteří to zažili, ale i občanů země, kterou taková tragédie postihla, těm bych chtěla doporučit několik věcí. Nežijte ve strachu. Je až příliš snadné žít ve strachu a myslet si, že něco takového se bude v téhle zemi dít teď už pořád. Tohle se týká i Spojených států. Jako expertka na tohle téma vám mohu přísahat, že i tam jde o nesmírně vzácné události. Není to nic normálního, a to ani, co se týká majitelů zbraní – ti s nimi takovéto věci opravdu normálně nedělají. Většina majitelů zbraní jsou dobří občané, kteří se k nim chovají velmi zodpovědně.
Vy navíc máte spoustu zákonů, které ve Spojených státech nemáme a které podporují pečlivé skladování a výcvik se zbraněmi. Takže jim věřte a nepropadejte panice. A pak kromě toho respektujte, že každý člověk na tyhle události reaguje jinak – a také se z nich odlišně zotavuje.
Je to trauma, které si každý musí vyřešit sám. Znám oběti střelby tady ve Spojených státech na univerzitách. Jedna z mých kamarádek, která byla vážně zraněná při strašlivé střelbě na Virginia Tech University, celých devět měsíců ani nevyhledala poradnu. A teď mi nedávno řekla, že to pro ni fungovalo. Myslím, že je důležité respektovat, že to pro ni fungovalo. Ona teď má svou vlastní nadaci a podporuje vymáhání práva. Protože to byl způsob, jakým mohla najít nějaký smysl, jak se posunout dál. Takže všichni zúčastnění, ale i jejich okolí, musejí být trpěliví.
A tohle je to nejtěžší, protože budete mít dobré i špatné chvíle. Nebude to trvat jenom jeden den, může to trvat měsíce i roky – ale věřte mi, nakonec se z toho dostanete. To je jedna z těch pravděpodobně nejdůležitějších lekcí, kterou jsme se tady ve Spojených státech naučili.
Rozhovor s bývalou agentkou FBI Katherine Schweitovou – v angličtině (zdroj: ČT24)
Média by se neměla soustředit na vraha. Vytvářejí další
Jaká je role médií v této situaci: Několik novinových titulů u nás dnes například mělo na titulní fotografii obličej střelce. Jaké důsledky to může mít?
Když jsem byla mladá, pracovala jsem v médiích i v FBI. Krátce jsem pomáhala řídit naše média ve Washingtonu a jednou z věcí, které jsme se naučili, když jsem zahájila program FBI pro aktivní střelce, bylo to, že zpravodajství se soustředilo na střelce. Jenže se na něj rozhodně soustředit nemělo. Nikdy.
A tak jsme změnili nastavení v místních novinách i na celostátní úrovni v televizních zpravodajských médiích. Zaměřujeme se na oběti a pozůstalé a komunitu; o střelci informujeme jenom velmi málo, s výjimkou odpovědi na logické otázky „kdo je ten člověk a co o něm víme?“. Relevantní je i to, jak a proč tento zločin spáchal.
Ale poučili jsme se už ze střelby v Columbine, která se odehrála téměř před 25 lety. Byla to střelba na střední škole, která se věnovala střelci, celé to zpravodajství vlastně oslavovalo střelce. A když se veškeré zpravodajství věnuje střelci, ostatní ho potom napodobují. Lidé, kteří střelce oslavují a zbožňují, pak chodí i na to místo střelby. Aby spáchali sebevraždu na pozemku školy, stali se z nich lidoví hrdinové. Tohle se stává nejen ve Spojených státech. A tohle je věc, kterou si nemůžete dovolit.
Neexistuje žádný důvod, proč by se měla pouštět fotografie tohoto člověka. Neexistuje jediný důvod, proč stále dokola pouštět jméno tohoto jednotlivce. Během tohoto rozhovoru jste mě neslyšeli říct jméno střelce a ani ho neuslyšíte, protože ve Spojených státech se v médiích zaměřujeme na politiku nejmenování jednotlivce.
Ve Spojených státech jsou střelby s velkým množstvím lidských obětí relativně časté. Měla byste pro nás v Česku nějaká doporučení, aby tohle zůstalo tou jedinou masovou střelbou?
Myslím si, že nejdůležitější věcí v prevenci masové střelby je trochu lépe jim porozumět z hlediska médií. Protože například ve Spojených státech vidíte velké množství masového střílení, ale většina z nich jsou vraždy spojené se sebevraždou, anebo se jedná o střelbu mezi jednotlivci, kteří se pohádali se svými sousedy nebo rodinnými příslušníky.
Naučili jsme se, že je třeba se zaměřit na prevenci. Neexistuje jediná odpověď na to, proč se někdo stane střelcem. Neexistuje jediná odpověď na to, jestli se dá budova uzamknout, nebo ne, ale můžete udělat tolik příprav dopředu, abyste měli připravený plán pro případ nouze, abyste měli způsob, jak komunikovat po celé univerzitě nebo po celé budově, pokud dojde k mimořádné události.
A myslím, že zrovna tohle je něco, co často chybí. Neexistuje podstatě žádný systém veřejného rozhlasu nebo systém textových zpráv, který by vytvářel okamžitý způsob komunikace. Ale samozřejmě kromě prevence se musíte také připravit na případnou reakci a pochopit, jak se z ní vzpamatovat.
Nicméně většina toho, co můžete udělat, je prevence. Je třeba se na ni zaměřit a nevnímat to jako ojedinělý incident, ale spíše jako incident, který se může stát. Protože se opravdu může stát kdekoli, kde má někdo přístup ke zbrani. Mohla by to být klidně jediná zbraň ve vaší zemi, která by tohle mohla způsobit.
Místo toho, abyste říkali, že máme příliš zbraní, anebo naopak máme málo zbraní, anebo řešit, jestli jsou zamčené, podívejte se na problém komplexně. A řekněte, jaké jsou naše nejlepší způsoby komunikace pro prevenci. Jak můžeme komunikovat s veřejností, že pokud mají na někoho podezření, mohou to někomu oznámit. A jak mají lidé řešit své obavy, pokud pracují na místě (například ve škole), kde nemají správné zabezpečení.
To řešení je zkrátka komplexnější, to se tím snažím říct.
Česko se může poučit v USA
Ve své knize jste takové kroky popsala detailně. Ale jaké kroky bychom měli v České republice určitě podniknout, abychom byli na podobné situace lépe připravení?
Kdybych měla vybrat jednu věc, řekla bych, že to, co nechcete přehlédnout, je fakt, že zodpovědnost za to nepadá na orgány činné v trestním řízení a na vládu. Padá na lidi, kteří jsou v okolí těch, kdo mohou být ve velkém stresu. Lidé, kteří páchají tento typ trestných činů a další trestné činy, jsou křehcí a často sběrači křivd, kteří přijdou s nápadem to udělat. A lidé, kteří o tom vědí, jsou v jejich okolí. Takže nejdůležitější věc a to, o čem jsem psala, ale i to nejdůležitější, na čem se myslím všichni shodneme, je, že prevence opravdu začíná u osob v okolí.
Měli byste i pochopit, že člověk, který je ve stresu, problémový člověk, by neměl mít přístup ke zbraním. A vaší odpovědností je postarat se o lidi kolem sebe. Pokud je někdo problémový, je třeba s ním vést konfrontaci, rozhovor o tom, jak to udělat, aby neměl přístup ke zbraním, a pochopit, co se mu honí hlavou, a postarat se o sebe navzájem.
Co musíme určitě připravit na univerzitách a dalších institucích, aby lidé věděli, co mají dělat? Měli bychom třeba dávat ke vstupům nějaké technické bariéry nebo skenery?
Ve Spojených státech, kde došlo k většímu počtu střílení, se zlepšila i technická řešení. Ta mohou zahrnovat geofencing, telefony a umístění detektorů kovů na místech, jaká můžete vidět na letišti, ale i v některých budovách. Je to ale opravdu velmi nákladné. A v mnoha ohledech složité, protože nechcete, aby se studenti chodící do školy cítili, jako by chodili do vězení.
Jedna z věcí, kterou jsme se dozvěděli ve výzkumu, který jsem vedla společně s FBI, je, že většina střelců útočí na škole, kam chodí. Takže tam už mají přístup. Myslím, že je důležité pochopit, že stavění takových opatření má omezenou hodnotu, pokud se opravdu nerozhodnete pro takový typ zabezpečení, jaká známe například na letištích. Tedy velmi přísné zabezpečení, kde se všichni procházející lidé prohledávají.
Jenže to není v normálním prostředí příliš praktické. A myslím si, že v univerzitním prostředí to není příliš žádoucí. Není to ale tak, že byste nemohli dělat věci, jako je umístění kamer, které vám pomohou v případě nouze, nebo poskytovat varovné textové zprávy, nebo dokonce zajistit, aby byly přístupové dveře zamčené.
Ano, dveře by měly být zamčené. Dveře jsou velmi důležité a měly by být zamčené a lidé by měli mít přístupové systémy, kam se přihlašují nebo nějaký způsob, jak se tam hlásit pomocí zadání kódů. To jsou dobré bezpečnostní systémy, které v případě nouze zabrání vstupu zlých lidí. Ale důležitější kroky, které je třeba učinit, jsou bohužel měkčí a týkají se komunikace a připravenosti pro případ, že se něco pokazí.
Slyšeli jste, jak policisté přijíždějící na místo činu na Karlově univerzitě křičí na lidi, utíkejte, utíkejte, utíkejte. A to je vlastně politika FBI, politika vlády Spojených států, že byste měli utíkat. Měli byste v první řadě utéct z ohroženého místa – a ne se tam uzavřít. Pokud jste v blízkosti nebezpečí, schováte se. Ale pokud nejste, měli byste utéct z té oblasti, prostě proto, že vás nemohou zabít, pokud tam nejste.
Heslo „schovej se, utíkej, bojuj“ je tedy platné, jenom když je útočník blízko?
Uteč, schovej se, bojuj. To je vhodné, když jste v situaci, kdy se už střílí. Utíkáte, když slyšíte střelbu, schováváte se, když je blízko vás a nemyslíte si, že můžete bezpečně utéct. A jinak bojujete.
Zjistila jsem v původním výzkumu že 13 procent lidí, kteří stříleli, bylo bezpečně a úspěšně zastaveno neozbrojeným civilistou, který tam byl. Takže i když nejste ozbrojeni, střelci nečekají, že někdo zareaguje. A je jasné, že i ve vaší zemi mají lidé nějaký počet zbraní. Mají povědomí o zbraních. Chápou z hlediska bezpečnosti, jak můžete úspěšně zasáhnout. Viděla jsem vysokoškolské studenty, jak chytají pušky za hlaveň a seberou je střelcům. Viděla jsem i jiné lidi, jak se zastaví a hromadně zaútočí.
A když je váš život v ohrožení, tak to uděláte, protože chcete jít domů. Chcete, aby vás vaši rodiče a vaše děti viděli, až půjdete domů. A tak to uděláte. Budete bojovat o svůj život.
A jak často jsou tam ozbrojení civilisté a jak často přežijí boj?
Ve Spojených státech téměř nikdy. Jen jednou nebo dvakrát ročně se stane, že ozbrojení civilisté se brání a střílejí na střelce a zabijí nebo zraní ho tak, že zastaví boj. Náš výzkum v FBI, který má data za 25 let, ukazuje, že ve skutečnosti je pravděpodobnější, že zasáhnete, pokud nejste ozbrojeni.
Kolik lidí, kteří se postaví střelci beze zbraně, to přežije?
Těch 13 procent, o kterých jsem vám říkala, tak ti všichni přežili. Třináct procent všech přestřelek za 14 let. To byli lidé, kteří úspěšně bojovali a zasáhli. A všichni přežili. Myslete na všechny ty lidi, kteří nezemřeli díky tomu, že tihle civilisté zasáhli.
Na útok se dá připravit
Měli bychom zavést třeba na univerzitách pravidelné tréninky, jak se v takových situacích chovat?
Myslím, že byste měli zavést pravidelná cvičení ze dvou důvodů. První je, že se lidé bojí. A informace je síla. Když máte informace o tom, co byste mohli dělat, a budete díky cvičení vědět, jaké máte možnosti, budete pak reagovat dobře – a ne přirozeně. Jako lidé totiž máme přirozenou snahu utéct nebo bojovat. Je to fyziologické. Ale cvičení vám pomohou pochopit, že je v pořádku ukrýt se, nebo vstát a utéct a jak bezpečně a úspěšně utéct.
Ale myslím, že se také chcete naučit lekce, které jsme se naučili ve Spojených státech, jak tyto drily provádět. A jak z nich udělat součást bezpečnostního školení. Na tohle téma jsem absolvovala spoustu školení. Ráda vám s tím poradím.
Žila jsem v oblasti, kde se často vyskytovala tornáda, a neustále jsme absolvovali školení o tornádech. Ale nedělali jsme to tak, že bychom lidi strašili. Myslím si, že je to ten typ školení, které se má stát součástí bezpečnostního školení, stejně jako požární cvičení.
Víte, naše školy ve Spojených státech, těch padesát milionů studentů ve Spojených státech, absolvuje požárních cvičení každý rok. Mají protipožární školení, jak bezpečně opustit budovu, pokud v ní hoří.
Ale ve Spojených státech jsme za posledních sedmdesát let neztratili žádné dítě kvůli požáru, ale přesto tyto tréninky pořádáme pro naše děti ve školách, protože to normalizuje výcvik a zbavuje je to strachu. Takže když ten výcvik poskytnete správným způsobem, nestane se z toho trauma. Nechcete traumatizovat nebo znovu traumatizovat studenty, zejména na škole, kde už trauma mají.
Dá se program Active shooter, za který jste byla zodpovědná, přenést do České republiky?
Určitě ano. Funguje to po celé naší zemi. Spolupracovala jsem s ministerstvem zahraničí Spojených států na vývoji školení pro bezpečnostní experty po celém světě. Pracovala jsem u našich lidí, pracoval jsem v jiných zemích a pokračujeme v tom, protože je to velmi snadno přenosné. Proč? Protože to není ani tak složité jako spíš informační. A informace je vždycky síla. Díky informacím se lidé cítí lépe. Pochopení faktů na rozdíl od fám a děsivých myšlenek ve vaší hlavě je velmi důležité. A v rámci školení je to velmi dobře přenositelné.
Jde hlavně o lidi. Jaké je poučení z USA, abychom právě lidem dokázali dlouhodobě pomoci co nejlépe?
Mluvím s oběťmi a pozůstalými a jejich příbuznými. Neustále, z mnoha různých důvodů. Je to podobně traumatická událost jako ztráta vojáka nebo někoho při autonehodě. Je to tak a myslím, že je důležité přijmout a pochopit, že je to přesně taková situace.
Je to tragédie a bude vám trvat nějaký čas, než se s tragickou ztrátou vyrovnáte. Respektujte, že lidé kolem vás se z toho budou vzpamatovávat svým vlastním způsobem a tempem. A jako u všech tragédií, máme své dobré i špatné chvíle a může se zdát, že jsme v pořádku. Je užitečné si prostě uvědomit, že, pokud jste poblíž někoho, kdo někoho ztratil, je skvělé mu pomoci.
Promluvit si o tom, když chce. Je skvělé být dobrým posluchačem a pochopit, že i když jste třeba ve své rodině nezažili smrt, jste také obětí, protože to ovlivnilo vaši komunitu nebo vaši společnost nebo vaši školu nebo vaši zemi. A tak je v pořádku, že se zotavujete v průběhu měsíců a let.
Co je to hlavní, co si teď mají všichni pamatovat?
Zaměřte se na své pozůstalé, své oběti a své rodiny. Nezáleží na tom, co a proč střelec udělal. Neživte se těmi informacemi a nesdílejte je na sociálních sítích a v médiích, protože když ty informace sdílíte, necháváte toho střelce žít a získat tak slávu, kterou chtěl. Místo toho sdílejte informace o těch, kteří zemřeli.
Naučte se vyprávět příběhy o tom, jak to ovlivnilo vaši komunitu a jak jste silnější než ten jeden, slabý člověk v tu chvíli, protože nikdy nebudete cítit uspokojení, že na to někdo doplatil. Budete muset žít jen v uzdravení a soustředit se na ty, kteří jsou naživu. Neztrácejte čas s tím, kdo tento zločin spáchal.