Hrdí válečníci, kteří od nepaměti projížděli na svých věrných mustanzích prérií, dokud nepotkali bílého muže, jenž jejich život zničil. Tak vypadá evropský obraz indiánských kultur Severní Ameriky. Rodová paměť původních obyvatel Nového světa je jiná, ale aktuální studie, jež vyšla v žurnálu Science, ukazuje, že pravděpodobně i ta se od pravdy liší.
Vědecká studie vyvrací evropské i domorodé představy o původu indiánských koní
Kůň je tvor, který měl a má zásadní postavení v mnoha domorodých kulturách amerického jihozápadu a Velkých plání. Ale věda toho ví jen málo o tom, jak a kdy se tito savci stali součástí života původních obyvatel Ameriky.
První písemné důkazy pocházejí až z dob kolonizátorů, starší pověsti a příběhy indiánských kmenů jsou zase velmi rozporuplné. Skupina vědců proto provedla rozsáhlou mezioborovou studii, která prozkoumala většinu dostupných archeologických pozůstatků koní. Ty analyzovali z hlediska genomu, izotopů a také radiokarbonového datování a patologie.
Výsledky ukazují, že koně jsou v Americe kratší dobu, než věří některé původní kultury, ale objevili se tam dřív, než se do Severní Ameriky dostali evropští kolonizátoři.
Lovná zvěř i zdroj mléka
Koně se vyvinuli v Americe někdy před čtyřmi miliony lety. Následně se rozšířili do Evropy a Asie. Když se pak do Nového světa dostali první lidé, kteří překročili na konci poslední doby ledové Beringovu úžinu (před asi 14 tisíci lety), koně tam už byli všude. Ale moc dlouho příchod člověka nevydrželi.
Archeologické důkazy ukazují, že první obyvatelé Amerik tato zvířata lovili a používali jejich kosti jako nástroje, ale nikdy je nedomestikovali a už vůbec na nich nejezdili. Ve Starém světě lidé zpočátku také nevyužívali koně k jízdě, nýbrž zpočátku po domestikaci hlavně pro mléko.
Kolem roku pět tisíc před naším letopočtem koně z obou Amerik mizí. Proč? To není jasné, možná za to mohlo oteplování, možná lidé, nejspíš oba faktory společně. Tamní kultury s těmito ušlechtilými savci tehdy ztratily kontakt a nezískaly ho, dokud se v Americe poprvé neobjevili Španělé.
Právě tento závěr dokládá nová studie: jak moderní, tak i vymřelí severoameričtí koně mají silnou genetickou příbuznost s těmi, kteří žili na Pyrenejském poloostrově. Ale nenašla se jediná stopa, že by je nějak ovlivnili koně vikingů. Ti si sice brali svá jízdní zvířata prokazatelně i do Grónska, ale nenašel se žádný důkaz, že by kdy nějaký vikinský kůň vstoupil na americkou půdu.
Později byly geny amerických koní silně ovlivněné přílivem DNA koní z Velké Británie, což souviselo s anglickou kolonizací severní části kontinentu.
Koňská revoluce přišla dříve
První koně určení k jízdě se podle tohoto výzkumu rychle rozšířili z jihu do severních Skalistých hor a centrálních plání až v první polovině 17. století, pravděpodobně prostřednictvím domorodých výměnných sítí – to všechno ještě před příchodem evropských pozorovatelů v 18. století. V době, kdy indiáni museli své zvyky opustit, tedy na konci 18. století, u nich byla „koňácká tradice“ sice klíčová, ale velice mladá, trvala tehdy sotva několik generací, popsala studie.
Až doposud se vědci přikláněli k tomu, že kmeny na Velkých pláních a ve Skalistých horách přijaly koně během půlstoletí poté, co se roku 1680 vzbouřili Puebloví indiáni proti Španělům v Novém Mexiku. Po povstání prodaly tyto kmeny tisíce koní, kteří patřili vyhnaným Španělům, svým sousedům. Ve třicátých letech osmnáctého století se už rozšířili masově a způsobili v životě indiánů revoluci.
Jenže nový výzkum klade původ severoamerických koní do vzdálenější minulosti. Například datace pozůstatků koní z nalezišť ve Wyomingu a Nebrasce ukazují, že lidé daleko za španělskou hranicí chovali, krmili, pásli a starali se o koně – a pravděpodobně na nich jezdili – už někdy po roce 1550 a nejpozději v roce 1650 je důkladně začlenili do své společnosti. Pozoruhodné je, že španělské záznamy o tom mlčí, jinak ale o koních vždy informovaly, protože koně považovaly za důležitý vojenský faktor. Vědci pro to zatím nemají logické vysvětlení.
Nový, losí, magický, velký pes
Zajímavé také je, že to odporuje populární hypotéze etnohistoričky Yvette Running Horse Collin z kmene Oglalalů. Ta říká, že v Americe koně nikdy nevymřeli, protože legendy severoamerických indiánů říkaji, že s koňmi tito lidé žijí „od nepaměti“. Když se tedy indiáni setkali se španělskými oři, nebylo to poprvé, ale mělo to být vlastně znovusetkání.
Jiné kmeny mají velmi odlišné ústní tradice, které spíše naznačují, že pravdu má nový výzkum. Například v kmeni Póniú se slovo „kůň“ řekne „nový pes“. Také další domorodé jazyky odrážejí tuto neznalost koní. Černonožci jim říkali „losí psi“, Komančové zase „magičtí psi“ a Asiniboinové „velcí psi“.
Článek přesto ponechává otevřenou lákavou možnost, která reflektuje i možnost, že Oglalové mohou mít pravdu. DNA získaná z půdy v Arktidě totiž naznačuje, že koně mohli přežívat nejméně do doby před asi pěti tisíci lety v některých částech Severní Ameriky, kde je lidé lovili a vyráběli z jejich kostí nástroje.
Možná, že vzpomínka na tyto časy přežila celá tisíciletí a zachovala se v ústní tradici některých domorodých skupin, které pak po setkání se zvířaty Španělů tuto tradici znovuobjevili.
