Evoluční biologové představili novou studii, která naznačuje, že vačnatci jsou vyvinutější než ostatní savci. Není to zaostalá evolučně překonaná větev, ale velmi zajímavě adaptovaná skupina savců, kteří se rychle přizpůsobovali měnícímu se světu.
Koalové, klokani, vombati, kuskusové nebo třeba vakokrti. Vačnatci jsou sice velmi zajímaví tvorové, ale vědci je považovali za primitivnější vývojovou větev než ostatní savce, takzvané placentály. Jenže nový výzkum to vyvrací.
Vačnatci se brali za mezistupeň ve vývoji mezi vejcorodými a placentálními savci. Rodí totiž velmi málo vyvinutá mláďata, která když přijdou na svět, jsou podobná embryím ostatních savců. Nejsou schopná žít v nehostinných podmínkách vnějšího světa, a tak „dozrávají“ v kapse – mateřském vaku, který je chrání před nebezpečím a současně dal skupině i jméno. Vak tak nahrazuje roli placenty, podle níž se jmenují ostatní savci.
Nový výzkum ale odhalil, že předek obou skupin byl spíše podobnější placentálům než vačnatcům. To znamená, že vačnatci svůj způsob rozmnožování změnili více než placentálové, a proto by měli stát na pomyslném evolučním stromě dál než ostatní.
Převrátit evoluci na hlavu
Studie vyšla v odborném žurnálu Current Biology. Její autoři analyzovali lebky v různých fázích vývoje u dvaadvaceti žijících druhů savců. Skenovali je pomocí takzvané výpočetní tomografie, která zachytí i ty nejdrobnější vývojové změny.
Na základě těchto údajů pak evoluční biologové odhadli, jak se mohl vyvíjet společný předek vačnatců a placentálů. Nakonec ho porovnali s oběma skupinami, aby zjistili, které z nich se více podobá. Ukázalo se z toho, že vačnatci se od svých předků změnili více než placentálové.
Profesorka Anjali Goswamiová, která výzkum vedla, je z výsledků překvapená i trochu zaskočená. „Pomocí tohoto velkého souboru srovnávacích dat vytvořeného z historických sbírek muzea se nám podařilo převrátit na hlavu všechno, co víme o evoluci savců,“ zdůraznila, „ukazuje se, že právě vačnatci jsou ti, kteří se od společných předků vyvinuli mnohem dál.“
Podle vědkyně do toho promlouvá i lidský antropocentrismus, tedy názor, že člověk je něčím výjimečný. „Jako příslušníci placentálních savců máme často předsudek, že právě k naší skupině směřuje evoluce, ale takhle evoluce nefunguje,“ upozornila Goswamiová.
Tři sourozenci z jedné rodiny
Všechny dnes žijící savce jde rozdělit do tří skupin:
- placentální savci,
- vačnatci,
- vejcorodí savci.
Rozlišují se podle způsobu rozmnožování. Nejúspěšnějším sourozencem jsou z hlediska evoluce placentálové, kteří rodí živá, dobře vyvinutá mláďata. Ti ovládli planetu a tvoří asi 95 procent všech žijících savců. Patří mezi ně i člověk.
Také vačnatci rodí živá mláďata, ale mají velmi krátkou dobu březosti, takže mláďata jsou po narození velmi málo vyvinutá, a proto se o ně musí starat rodič ve vaku. Místo aby dorůstala v děloze vyživovaná placentou, krmí se mlékem ve vaku. Mají i řadu dalších pozoruhodných znaků – například samice má dvě samostatné dělohy a dvě samostatné pochvy. Porod ale probíhá skrze třetí pochvu, která se vytvoří jen pro tento účel a pak zanikne.
Vejcorodí savci nerodí živá mláďata, ale snášejí vejce podobně jako ptáci. Dnes je to nejmenší ze všech tří skupin savců. Patří sem pouze pět žijících druhů ve dvou čeledích: ptakopyskové a ježury. Také oni mají oproti zbytku savců řadu zvláštností – samice kupříkladu sice mají mléčné žlázy, ale chybí jim bradavky, takže mláďata musí slízávat mléko z jejich srsti.
Předpokládá se, že všichni žijící savci pocházejí ze společného předka, kterým byl tvor, jenž snášel vejce a žil přibližně před 180 miliony let. Živorodí, což je skupina obsahující vačnatce a placentální savce, se zřejmě začali dělit na tyto dvě větve brzy poté, asi před 160 miliony let. A vačnatci se podle nového výzkumu vyvíjeli mnohem překotněji.
Podle Goswamiové to znamená, že způsob rozmnožování vačnatců není přechodnou formou mezi vejcorodými a placentálními savci. Je to jen zcela odlišný způsob vývoje.
Evoluční výhoda nedonošených mláďat?
Placentální savci se rodí s dobře vyvinutými čtyřmi končetinami a lebkou, která se s věkem zvířete zvětšuje. Doba březosti se liší v závislosti na velikosti těla, ale u slonů afrických může být až 22 měsíců. Řada z nich je schopná začít „fungovat“ pár okamžiků poté, co opustí matčino tělo – například některé druhy antilop.
Naproti tomu vačnatci se rodí v podstatě v embryonálním stavu, připomínají nedonošená mláďata placentálů. Například klokan vrhne mládě o velikosti fazole pouhý měsíc po početí. Pak ho samice nosí ukryté ve vaku, kde ho kojí nejméně půl roku. Zadní nohy ani lebka těchto mláďat ještě nejsou zcela zformované, ale přední končetiny a ústní kosti jsou o něco vyvinutější: mládě je potřebuje, aby se dostalo k mléčným bradavkám a přisálo se k nim.
Podle evolučních biologů je tato reprodukční strategie zřejmě výhodnější, pokud zvíře žije ve velmi nestabilním prostředí. Podle Goswamiové se to může hodit, když procházejí delšími období bez dostupných zdrojů. Když je plod součástí matčina těla, tak zahynou oba, ale pokud se mládě vyvíjí vně ve vaku, může ho matka upustit, sama přežít a zachovat si pro sebe část energie. Může tak zvýšit svoje šance na dalšího potomka v budoucnu.
Zatímco dnes se přibližně dvě třetiny žijících vačnatců vyskytují v Austrálii, předpokládá se, že nejstarší vačnatci pocházejí ze Severní Ameriky. Odtud se rozšířili přes Jižní Ameriku, a nakonec se přes Antarktidu dostali až do Austrálie.
