Australští mravenci jsou dokonalým zdrojem velmi účinného antibiotika, ukázala studie vědců ze Sydneyské univerzity. Ke stejnému účelu je stovky generací využívali i původní obyvatelé tohoto světadílu – Austrálci.
Vědci už řadu let věnují pozornost tomu, jak přírodní národy využívaly pro léčení zdroje, které jim nabízelo jejich okolí. Zejména velmi staré kultury totiž dokázaly během své tisícileté existence na jednom místě velmi dobře prozkoumat množství zdrojů. A po celé generace potom metodou pokus-omyl zjistit, které fungují. Tentokrát se biologové podívali na tu vůbec nejstarší nepřerušeně fungující civilizaci světa – australské Aboridžince. Jejich kultura má kořeny v minulosti vzdálené 65 tisíc let.
Výzkumníci zjistili, že med produkovaný australskými mravenci má velmi silné antibakteriální a antimykotické účinky – to stejné o něm jinými slovy říkaly i znalosti původních obyvatel tohoto světadílu. Mravenec Camponotus inflatus (české jméno nemá) se po tisíce let používal v australské tradiční medicíně zejména k léčení nachlazení a bolesti v krku; kromě toho ho Austrálci i jedli jako pochoutku – podobně jako my dnes mlsáme cucavé bonbony. Ve své dokumentární sérii si na nich pochutnal i David Attenborough:
Živá spižírna a lékárna současně
Tento druh se vyskytuje především v pouštních oblastech v Západní Austrálii a Severním teritoriu. Specializované dělnice se celý život přikrmují nektarem získaným od jiných mravenců a díky tomu jejich tělíčka produkují med. Toho pak vytvářejí tolik, že jim zvětšuje břicha do jantarově žlutých kuliček zbarvených po medu. Stávají se z nich nehybné živé zásobárny koncentrovaného zdroje energie a živin: zavěsí se nad svou kolonii a v této podobě stráví zbytek života. Když jejich mraveništi chybí zdroje, med vyvrhnou a nasytí hladové, na něž se pak „snáší med shůry“.
Mravenci žijící v rozpálených částech Austrálie ve velkých koloniích jsou náchylní k tomu, aby se v jejich koloniích přenášely nemoci, zejména houbového a bakteriálního původu. Vědci už delší dobu předpokládali, že jejich med může být jedním ze způsobů, jak se toto riziko snižuje. A nový výzkum to potvrdil. Kromě toho mají samozřejmě i jiné možnosti – jejich kolonie se řídí podobnými pravidly, jaká vymyslela lidská epidemiologie až ve dvacátém století.
Analýzou vlastností medu si teď australští vědci tento předpoklad ověřili. Zjistili, že je opravdu vysoce účinný proti bakteriím Staphylococcus aureus, běžně známým jako zlatý stafylokok. Mravenčí med je proti zlatému stafylokokovi stejně účinný jako novozélandský med manuka a dokonce ještě účinnější než australský eukalyptový med jarrah – oba produkují tamní včely medonosné.
„Bylo docela překvapivé, že účinnost tohoto mravenčího medu byla tak specifická proti některým patogenům, ale proti jiným ne,“ uvedla spoluautorka studie, doktorka Kenya Fernandesová z univerzity v Sydney. „Med byl velmi silný proti některým plísním, které považujeme za značně odolné a těžko zničitelné, jako je Aspergillus a Cryptococcus.“ Plísně Cryptococcus se vyskytují na stromech, takže se s ním mravenci, kteří tam putují za potravou, mohou snadno a dost často setkat. Aspergillus je zase typický pro pouštní prostředí – takže je velmi pravděpodobné, že si ve formě medu mravenci vytvořili velmi specificky zaměřenou zbraň proti největším hrozbám, jimž musí ve svém ekosystému čelit.
Analýza také odhalila, v čem tajemství léčivé síly mravenčího medu spočívá. Zajímavé je, že tou složkou je něco jiného než u včelího medu – jedná se o antimikrobiální peptid zcela unikátního složení, jenž zatím nebyl pozorovaný jinde než u právě těchto šestinohých tvorů.
Ve vědeckém výzkumu je velmi časté, že jeho autoři nedokáží odpovědět na všechny otázky, které zkoumali. V případě této studie zůstává záhadou, proč je med tak účinný proti zlatému stafylokokovi – to je typicky lidský patogen, který nemá s mravenci nic společného.
K čemu to je
Autoři upozorňují, že není možné tento med v přírodě sbírat jinak, než to dělají Aboridžinci. Jeho masivní využití tedy není možné. Ale vědci v něm mohou dalšími analýzami odhalovat nejrůznější sloučeniny, jako je například výše popsaný peptid. Ty by se potom daly syntetizovat v laboratořích, případně by se mohly použít, pokud by se odhalily v nějakých dostupnějších zdrojích.
Současně je tento výzkum velmi zajímavý i z kulturního a antropologického hlediska, protože dobře ilustruje znalosti a schopnosti dávných civilizací.
