Analýza výrobků z mrožích klů naznačila, jak to bylo se středověkým zánikem lidského osídlení v Grónsku. Podle historiků místní komunita doplatila na přílišnou závislost na exportu jediného druhu zboží. Když mroží kly došly a Evropa si už nemohla tak luxusní zboží dovolit, obyvatelstvo Grónska muselo jít hledat obživu jinam.
Islandské ságy zpívají o Erikovi Rudém, který musel na konci 10. století opustit svou vlast. Byl vyhnán kvůli podezření z vraždy a během svého exilu se dostal na jihozápad Grónska, kde založil první osídlení.
Tato kolonie prosperovala natolik, že se v polovině 12. století rozrostla na dvě velká sídla, kde žily tisíce lidí. Tamní lidé měli dokonce vlastního biskupa. O pár set let později, na konci 15. století, už ale bylo opět všechno jinak. Norové z Grónska zmizeli, zbyly po nich jen opuštěné stavby a záhada, kam se poděli.
Vědci pracovali s několika teoriemi o zmizení lidí z Grónska. Nejoblíbenější je mezi nimi ta o klimatické změně na ostrově a neschopnosti osadníků přizpůsobit se novým podmínkám v zemědělství.
Jiní vědci se ale zaměřují na fakt, že izolovaný ostrov nemohl přežít bez obchodních styků s kontinentální Evropou. Zásadní roli v něm hrály kly mrožů, z nichž se vyráběly křížky, šachové figurky a další předměty pro bohatší Evropany. Až doposud ale stáli historici před hádankou, odkud mroží „slonovina“ v Grónsku pocházela.
V novém výzkumu vědci analyzovali vzorky středověké mroží slonoviny nalezené v Evropě – zajímaly je nálezy z velkých obchodních center, jako byly Trondheim, Bergen, Oslo, Dublin, Londýn, Šlesvik nebo Sigtuna.
Ukázalo se, že během poslední doby ledové se mroži rozdělili na dvě genetické linie – na východní a západní. Mroži z východní linie žili na většině území Arktidy, zato mroži západní linie se vyskytovali pouze v Grónsku a Kanadě. A právě z nich pochází drtivá většina klů a kostí, které historici našli v řezbářských dílnách ve výše uvedených městech. Nejstarší úlomky pocházejí z východní (evropské) linie, což znamená, že lidé si oblíbili tento materiál z východu, ale jak rostla poptávka po něm, obrátili se na západ.
Jediným zdrojem klů mohla být populace mrožů, kteří žili v Grónsku. „Naše výsledky ukazují, že kolem roku 1100 se Grónsko stalo hlavním dodavatelem slonoviny z mrožů do západní Evropy – v podstatě to byl téměř monopol,“ uvedl profesor James Barret z Cambridge, který je spoluautorem studie.
„Změna v obchodování se slonovinou proběhla ve stejné době, kdy došlo k největšímu rozkvětu Grónska,“ dodal vědec. Podle něj si právě tímto materiálem Grónsko pomohlo k vlastnímu biskupovi – mroží slonovinou totiž platilo poplatky církvi.
Grónsko mělo ideální podmínky pro vývoz tohoto luxusního artiklu určeného pro bohaté – Evropa zažívala mezi 11. a 13. stoletím zlaté časy ekonomické prosperity, takže bylo dost zdrojů i na drahé zboží z Grónska. „Poptávka po luxusu vyrobeném z mroží slonoviny mohla pomoci vzdáleným norským komunitám přežívat po staletí,“ uvažuje profesor Barrett.
Po roce 1400 ale slonovina od západní populace mrožů v Evropě v podstatě mizí – za jejím zmizením mohla být jak změna dobového vkusu, tak také to, že v Grónsku mohlo dojít k vyhubení mrožů. Pokud jsou mroži pod velkým tlakem, jsou schopní přesunout se jinam – a možná právě k tomu ve 14. století došlo. Existují ale i další faktory, které zřejmě hrály roli: například příchod takzvané malé doby ledové, která tehdy postihla svět, a také mor, který decimoval Evropu a zvrátil do té doby příznivý populační a ekonomický trend.
Grónsko bylo odkázané na jediný druh exportního materiálu, takže se ho mohly všechny tyto faktory silně dotknout.
