Lokalita Tall el Hammam v dnešním Jordánsku byla v době střední doby bronzové kvetoucím civilizačním centrem, které velikostí i počtem obyvatel až čtyřikrát převyšovalo známější nedaleké Jericho, nebo dokonce Jeruzalém. Podobně jako další sídla v okolí Jordánu ho ale čekal nemilý osud – okolo roku 1600 před naším letopočtem se po civilizaci na dlouhých šest set let slehla zem. Co přivodilo na dlouhá staletí zkázu této oblasti? Odpovědi hledal mezinárodní tým archeologů, geologů a dalších odborníků, jehož členem byl i Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Starověké velkoměsto Tall el Hammam zřejmě zničilo mimozemské těleso
Oblast Jordánského údolí má dlouhodobě vynikající podmínky pro zemědělství, proto se zde od starověku usazovaly civilizace, které toho využívaly. Dařilo se jim hromadit úrodu a následně vytvořit i opevněná lidská sídla. Civilizační vrchol zažila tato oblast ve vrcholné době bronzové, kdy zde existovala tři významná sídla: nejzámější z nich bylo biblické Jericho, největším město Tall el Hammam, tím třetím Tall Nimrin. Celkem v regionu žilo okolo 50 tisíc lidí.
- Jordánské údolí se nachází na tektonickém zlomu mezi africkou a arabskou litosférickou deskou. Spodní vrstvu tvoří karbonské sedimenty, na nich jsou vrstvy vyvřelin, dále pak vrstvy břidlic a zcela nahoře je takzvané aluvium, tedy nejrůznější náplavy. Ve vrchní části je řeka, která tvoří nasáklou vrstvu půdy, takzvaný aquifer, s řadou vedlejších pramenů, existovalo zde dokonce i velké jezero.
Archeologické práce v Tall el Hamman od roku 2005 postupně naznačovaly, že zkáza města, k níž došlo na konci střední doby bronzové, musela mít zvláštní příčinu. Hradby, které obklopovaly město, byly totiž v jedné části „ustřižené“ a podobný vzorec je patrný i u výškového paláce, jenž se nacházel uvnitř města.
Sušené cihly, jež byly hlavním stavebním materiálem, mají na povrchu znatelné stopy působení vysokých teplot. Mezi nimi badatelé nalezli také mnoho kostí, rozdrcených neobvyklým způsobem.
Tall el Hammam
Proto archeologové kontaktovali mezinárodní skupinu vědců, již se dlouhodobě zabývají analýzou míst, která v minulosti prošla teplotními a destruktivními změnami v důsledku mimozemského tělesa.
Tito experti pocházejí většinou z nejrůznějších institucí ve Spojených státech, na výzkumu se ale podílel také geofyzik Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, jenž se dlouhodobě věnuje studiu této problematiky s využitím analýz magnetických vlastností nalezených hornin.
Vyloučit nemožné, popsat fakta
Vědecká část výzkumu se z velké části věnovala tomu, jak příslušné materiály reagují na vysoké teploty, a měla sestavit škálu, která by umožnila zjistit, za jakých podmínek mohlo k podobným změnám materiálů dojít. Ukázalo se, že velkou část vzorků tavily vysoké teploty, okolo 18 procent dokonce zažilo teplotu nad 2000 stupňů Celsia.
Kromě toho se v příslušné vrstvě ve stavu taveniny vyskytovaly i materiály, které se v zemské kůře objevují jen velmi málo, například těžké kovy jako zlato, platina nebo iridium. Analýza ukázala, že zastoupení uvedených kovů odpovídá poměrům těchto prvků, jež se vyskytují v meteoritech či kometách.
Tall el Hammam
Další stopu nabídly „šokové křemeny“, tedy minerály se zvláštně deformovanou krystalickou mřížkou, jež vzniká v důsledku velké energie při silných nárazech či nukleárních explozích.
Všechny tyto poznatky vedly vědecký tým k myšlence, že mohlo jít o stopy dopadu velkého mimozemského tělesa – tedy události podobné pádu slavného tunguského meteoritu.
Srážka mimozemského tělesa se zemským povrchem by ale zanechala stopu v podobě impaktního kráteru, který na místě zcela chybí. Günther Kletetschka a jeho kolegové se však setkali s podobným vzorcem právě při výzkumu tunguské události.
Předpokládají, že došlo k jevu, jemuž se odborně říká „airburst“ – tedy k výbuchu porézního tělesa v zemské atmosféře, kdy je materiál ze země velmi rychle nasát, roztaven a zpět „prší“ v podobě drobných částeček. Tento mechanismus by také vysvětlil „odstřižení“ hradeb a paláce města a také poničení města jenom z jedné strany.
Stále bylo nutné vyloučit jednu možnost – a to, že horniny natavilo něco jiného, kupříkladu blesky. V této části výzkumu pomohla Kletetschkova zkušenost z laboratoří NASA v Novém Mexiku. Experti totiž museli analyzovat horniny z hlediska jejich magnetismu: ty horniny, které jsou nataveny úderem blesku, jsou silně magneticky nasycené. Ukázalo se ale, že vzorky natavených hornin byly magneticky nasycené jenom asi na jedno procento – a zásah blesku je tedy možné vyloučit.
Existují možné paralely s tunguskou událostí? „Podobné je, že se zde stejně jako v Tungusce vyskytují takzvané mikrosferule, tedy kuličky nataveného materiálu menší než desetina milimetru, které vznikají za vysokých teplot. S tunguskou událostí spojuje toto místo i absence kráteru za přítomnosti jiných, poměrně zřetelných stop po impaktu mimozemského tělesa. Připočteme-li k tomu svědectví ve starohebrejské literatuře, která mohla být ozvěnou delší orálně předávané tradice, zdá se být představa o explozi mimozemského tělesa poměrně dobře podložená,“ uzavírá Kletetschka.
