To, že jsou lidé zdatní a vytrvalí běžci, způsobila mutace pouhého jednoho genu. Naši předci tak získali oproti ostatním velkým savcům výhodu, která jim nejenom umožnila zvládnout maratony, ale především snáze lovit ostatní zvířata. Zjistili to vědci z jedné z prestižních amerických univerzit. Ztráta daného genu nám přitom nepřinesla pouze výhody – zároveň jsme kvůli ní náchylnější k rakovině a dalším nemocem.
Přibližně před dvěma až třemi miliony let ztratili naši předci gen zvaný CMAH. To mimo jiné mohlo vést k tomu, že lidé patří k nejlepším vytrvalostním běžcům na Zemi.
Souvislost mezi mutací tohoto genu a schopností běhat dlouhé vzdálenosti odhalili vědci z University of California San Diego School of Medicine. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B.
„První jasný genetický rozdíl mezi lidmi a našimi nejbližšími žijícími příbuznými – šimpanzi –jsme objevili před více než dvaceti lety,“ řekl podle serveru Phys.org hlavní autor výzkumu profesor Ajit Varki s tím, že až nyní měli možnost na dané téma uskutečnit výzkum.
Vědci během studie porovnávali tělesné schopnosti dvou skupin myší. Zatímco první skupina hlodavců byla vyšlechtěná k nedostatku genu CMAH, druhá jej naopak měla.
Samotný výzkum vypadal tak, že vědci pro obě skupiny myší připravili běžecké pásy a kola. Během následujících patnácti dnů pak zkoumali rozdíly v jejich chování. Zjistili, že myši, kterým daný gen chyběl, byly odolnější vůči únavě a jejich těla lépe reagovala na dlouhodobou tělesnou námahu.
Lidé patří mezi nejvytrvalejší běžce v říši zvířat
Podobné zlepšení mohlo nastat také u našich předků, domnívají se autoři studie. Ztráta genu CMAH jim podle nich umožnila přizpůsobit se životu v horké africké savaně, na kterou se pralidé přibližně ve stejném období přestěhovali.
Lidem se tak například vyvinuly dlouhé a pružné nohy, zvětšila chodidla, zesílilo hýžďové svalstvo a v neposlední řadě se rozvinul velmi propracovaný systém potních žláz. Ten lidskému tělu umožnil vypořádat se s horkem mnohem účinněji, než jak to zvládnou těla ostatních větších savců.
Tyto změny přispěly k tomu, že naši předci začali zvládat běhat dlouhé vzdálenosti bez větší únavy a mohli se vydat na lov i uprostřed horkého dne. Zatímco ostatní masožravci odpočívali, pralidé pronásledovali svou kořist až do jejího vyčerpání, a vyvinuli tak techniku zvanou vytrvalostní lov.
- Jedná se o starou loveckou techniku, při které lovec využívá schopnosti běhu a stopování tak, že kořist uštve. Člověk-lovec má oproti velkým savcům, kteří jsou hlavní obětí této lovecké techniky, několik výhod. Běh na velmi dlouhé vzdálenosti je energeticky méně náročný po dvou nohách než po čtyřech. Člověk si navíc může s sebou nést vodu a tím doplňovat tekutiny. Výhoda je i v ochlazování, člověk se dokáže potit mnohem více než zvířata, která kvůli regulaci teploty musejí vyhledat stín. Tento způsob lovu tedy bývá uplatňován jen v oblastech s relativně vysokými teplotami.
- Zdroj: Wikipedie
Mutace genu CMAH, která změnila způsob, jakým lidské tělo využívá sialové kyseliny nebo skupinu molekul cukrů pokrývajících živočišné buňky, pro nás ale nebyla jenom pozitivní. Varki upozornil, že s sebou mohla přinést také zvýšení rizika vzniku některých druhů nádorových onemocnění a cukrovky. „Je to dvoustranná mince,“ uzavřel.
