Mladé lidstvo dokázalo překonat apokalyptickou erupci sopky před desítkami tisíc let díky tomu, že začalo využívat nové technologie, ukazují podle antropoložky z univerzity v Arizoně poslední poznatky.
Stalo se to v létě. Sopka, která dostala o 73 tisíc let později jméno Toba, začala chrlit obsah ze svého nitra do atmosféry zpočátku nenápadně. Pak ale přišla hlavní erupce: vulkán vyvrhl do vzduchu 32 kilometrů vysokou fontánu ohně, popel se mohl dostat dokonce až do výšky přes sto kilometrů. A tato erupce navíc nepřestávala.
Při biblické potopě světa mělo pršet 40 dní, Toba chrlila při „ohnivé apokalypse“ asi dva týdny. Za tu dobu ale do stratosféry vyvrhla přes 2800 kilometrů krychlových sopečného popela. Toto množství je jen těžko představitelné, ale zaplnilo by asi deset milionů nádrží velikosti Lipna. To byla ale jen část dopadů této erupce: přímým důsledkem byl také vznik kráteru o rozměrech asi tři tisíce kilometrů čtverečních, což je jenom o něco méně, než má celý Karlovarský kraj.
Erupce takového rozsahu musela nutně zabít všechno v okolí, ve větší vzdálenosti by kyselé deště poškodily zásoby vody a silné vrstvy popela by pod sebou pohřbily zvířata i rostliny. A událost mohla také s vysokou pravděpodobností způsobit zčernání oblohy, které by zablokovalo většinu slunečního záření, jež dopadá na Zemi a potenciálně by vedlo k několik let trvajícímu globálnímu ochlazení. Tato erupce patřila k největším za poslední miliony let a byla jediná tohoto druhu, která se odehrála během existence Homo sapiens.
Podle modelů by byl dopad globální, vzhledem k přítomnosti sopky poblíž rovníku by důsledky její erupce zřejmě postihly živé organismy po celém světě. Druh Homo sapiens to přesto přežil.
Popel a zmar
Pokud nějací lidé žili v bezprostřední blízkosti sopky Toba, musely jejich populace zcela zaniknout. Ale vědci se už dlouhé roky v rámci odborných debat přou, jaký byl dopad na lidi v jiných částech světa. Předpokládá se, popisuje na webu The Conversation antropoložka Jayde N. Hirniaková z Arizonské státní univerzity, že supererupce Toby způsobila globální ochlazení, které trvalo až šest let. Podle této hypotézy to způsobilo kolaps lidské populace: odhaduje se, že toto kataklyzma mohlo přežít jen asi deset tisíc jedinců druhu Homo sapiens.
Tento scénář podporují genetické důkazy nalezené v genomech dnes žijících lidí. „Naše DNA naznačuje, že se moderní lidé rozšířili do různých regionů před asi sto tisíci lety a krátce poté zažili to, co vědci nazývají genetickým zúžením – tedy událost, jako je přírodní katastrofa nebo vypuknutí nemoci, která vede k velkému poklesu počtu obyvatel. Tyto katastrofy drasticky snižují genetickou rozmanitost v dané skupině,“ vysvětluje na základě svého výzkumu badatelka.
Že ke snížení velikosti lidské populace došlo, je jasné, ale už méně jednoznačné je, jestli to bylo způsobené supererupcí sopky Toba, nebo jiným faktorem.
Cesta k poznání
Zjistit, co se před 74 tisíci lety stalo, není vůbec snadné zejména proto, že vědci mají k dispozici vlastně jen jediný přímý důkaz. A tím jsou horniny a popel vyvržené při samotné sopečné erupci. Tento materiál se nazývá tefra; experti ho umí analyzovat geologicky i chemicky.
Nejzajímavější je pro ně nejmenší substance, které se říká kryptotefra. Tento materiál je tak lehoučký, že se šíří nejdále, takže se podle něj dá odhadovat opravdový rozsah erupce, vysvětluje antropoložka z americké univerzity. Jenže popsané vlastnosti současně vedou k tomu, že hledat kryptotefru je podobné pátrání po pověstné jehle v kupce sena. A právě to dělá Hirniaková – pátrá po těchto mikroskopických, okem neviditelných indiciích pravěké sopečné erupce na místech, kde existovaly pravěké lidské populace. Když látku najde, dokáže pomocí chemické analýzy zjistit, jestli pochází z erupce vulkánu Toba.
Důkazy promlouvají
„Na základě obřího rozsahu a intenzity supererupce Toby se zdá téměř nevyhnutelné, že lidé po celém světě utrpěli obrovské ztráty,“ konstatuje antropoložka. „Většina archeologických nalezišť ale vypráví příběh o odolnosti,“ dodává vzápětí.
V místech, jako je Jižní Afrika, lidé podle ní totiž tuto katastrofickou událost nejen přežili, ale dokonce během ní a dle dalších vědců i prosperovali. „Na archeologickém nalezišti Pinnacle Point 5-6 dokazují nálezy kryptotefry z Toby, že lidé obývali toto místo před erupcí, během ní i po ní. Ve skutečnosti se lidská činnost krátce po erupci zvýšila a objevily se nové technologické inovace, což ukazuje přizpůsobivost,“ nastiňuje vědkyně. Podobné důkazy se zachovaly také na archeologickém nalezišti Shinfa-Metema 1 v nížinách Etiopie, kde se sopečný popel z vulkánu nacházel ve vrstvách, které také dokládají lidskou činnost.
Tam se lidé v minulosti přizpůsobili změnám v prostředí tím, že se drželi podél řek a lovili ryby v malých mělkých vodních nádržích, které se tam vyskytovaly během dlouhých suchých období. Zajímavé je, že v době supererupce Toby lidé v této oblasti také přijali technologii luku a šípů. Právě to jim mohlo umožnit přežít intenzivní suché podmínky a další potenciální dopady supererupce.
„V průběhu let archeologové dospěli k podobným závěrům v mnoha dalších lokalitách v Indonésii, Indii a Číně. Jak se důkazy hromadí, zdá se, že lidé byli schopni přežít a pokračovat v produktivní činnosti i po výbuchu vulkánu Toba. To naznačuje, že tato erupce nemusela být hlavní příčinou populačního úbytku, jak původně předpokládala hypotéza o této katastrofě,“ uzavírá vědkyně.
