Předkové dnešních lidí patrně začali chodit po dvou končetinách při hledání potravy v korunách stromů – nikoliv kvůli tomu, že se tak adaptovali na trávení více času na zemi. Tvrdí to nová studie britských antropologů.
Předkové lidí se naučili chodit v korunách stromů, nikoliv na zemi, říká nová teorie
Dlouho se předpokládalo, že počátky bipedie, tedy pohybu po dvou končetinách, u našich předků před přibližně sedmi miliony let souvisejí se změnou prostředí. Tehdy husté lesy začaly ustupovat otevřenějším travnatým biotopům a předci lidí v takových podmínkách mohli trávit více času na zemi a mohli se tak lépe pohybovat po dvou nohách. Vědci, kteří zkoumají šimpanze v Tanzanii, teď ale tvrdí, že tato vlastnost může mít jiný původ.
„Myslím si, že jsme dlouho vyprávěli tento velmi logický příběh, který ale přinejmenším naše data příliš nepodporují,“ řekl antropolog Alex Piel z londýnské vysoké školy University College (UCL).
Jak žili naši předkové
Piel a jeho tým po dobu 15 měsíců studovali 13 šimpanzů, kteří žijí v údolí Issa v západní Tanzanii, tedy v prostředí podobném tomu, které obývali dávní předkové lidí. Zjistili, že tito primáti trávili více času na zemi a v pohybu v otevřených, travnatých a méně zalesněných prostranstvích než v hustých lesích.
Pozorovaní šimpanzi trávili na zemi podobné množství času jako lidoopové, kteří žijí v hustě zalesněných oblastech, včetně Gombe a Mahale.
Podle vědců to ukazuje, že tito primáti tráví na zemi podobné množství času nehledě na prostředí, ve kterém žijí. Z dat navíc vyplynulo, že po dvou nohách se pohybují nejvíc na stromech, nikoli na zemi, což zřejmě souvisí s hledáním potravy.
Chůze po dvou končetinách tak zřejmě má svůj původ v méně hustých lesích, kde jsou stromy rozmístěné dál od sebe, uvedla další autorka studie Rhianna Drummondová-Clarkeová. Podle ní mohla předkům lidí pomoci „bezpečně a efektivně se pohybovat po pružných větvích a dostat se k co největšímu množství plodů, když je najdou“.
Podle týmu studie sice nemůže prokázat, že předkové lidí vykazovali stejné vzorce bipedního chování, ale zpochybňuje běžné předpoklady o tom, jak se lidé dostali k chůzi po dvou nohách, a naznačuje, že stromy hrály v evolučním příběhu roli, i když se prostředí měnilo. Autoři studie se proto domnívají, že chůze po dvou nevznikla při pohybu na zemi. Méně času na stromech pak ale mohlo urychlit její další vývoj.
A co když to bylo ve vodě?
Vývoj vědeckého poznání je v tomto oboru velmi rychlý a nové nálezy mohou snadno dostat starší znalosti do nového kontextu – takže se objevují často hypotézy a teorie, které příliš dlouho neobstojí. Snadno se to může stát i této, podobně jako to již dříve potkalo slavnou „hypotézu vodní opice“.
Ta byla populární v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy ji zpopularizovala antropoložka Elaine Morganová v knize Aquatic Ape (vodní opice). Podle ní se předkové moderních lidí vyvinuli na pobřeží moře, když se ve vodě ukrývali před suchozemskými predátory a hledali tam potravu v dobách, kdy Afriku zasáhly klimatické změny a byl nedostatek zdrojů. Vzpřímená postava jim měla pomoci dostat se hlouběji do bezpečí vody – a nadnášení jim současně mělo tento evoluční krok usnadnit.
Morganová a další vědci tehdy našli pozoruhodné množství náznaků, které jejich úvahy potvrzovaly. Měly jimi být například holé tělo lidí, jež by mělo lépe reagovat na pohyb ve vodě, podobné adaptaci hrochů nebo velryb. Dalšími argumenty byly lidské slzy (jako reakce na ochranu oka při pohybu ve vodě), silná vrstva podkožního tuku pomáhající při izolaci – ale i láska k vodě a plavání, kterou sdílí většina lidských kultur.
Jenže další roky výzkumu odhalily, že všechny tyto „důkazy“, ať už znějí jakkoliv líbivě nebo logicky, ve skutečnosti neexistují a jsou buď náhodné, anebo mají jiné vysvětlení.