Celosvětově byla prohlášena za vymýcená pouze dvě onemocnění: 8. května 1980 to byly pravé neštovice a před deseti lety, 25. května 2011, mor skotu. Při tomto akutním a vysoce nakažlivém onemocnění skotu, případně dalších turovitých, jelenovitých a prasatovitých, hynulo až sto procent nakažených zvířat. Vymýcení moru skotu patří k nejvýznamnějším triumfům moderní veterinární vědy a mezinárodní spolupráce.
Onemocnění způsoboval virus z čeledi Paramyxoviridae, původem z Asie, odkud se rozšířil po celém světě. Člověka virus nenapadá, ale lidem, kteří jsou závislí na stádech hovězího dobytka, přinášel hladomory. Na území českých zemí byl zaznamenán poslední případ v roce 1885.
Podobně jako u pravých neštovic vedla cesta k eradikaci (eradikovat znamená zničit i s kořeny) moru skotu přes vakcinace. Od začátku 20. století byly patrné snahy vytvořit účinnou vakcínu proti moru skotu, v šedesátých letech se pak začala vakcína široce používat v Africe a díky tomu se podařilo mor skotu na tomto kontinentu téměř vymýtit.
Nicméně politická nestabilita, nedostatek prostředků a perzistence některých méně virulentních kmenů viru vedly v osmdesátých letech k opětovnému vzplanutí onemocnění. Vakcinace zůstala i nadále nejlepší cestou k tlumení této nákazy.
V roce 1990 vyvinul americký vědec Jeffrey Marriner novou termostabilní vakcínu. K udržení její účinnosti při terénních aplikacích již nebyla potřebná lednička jako u dříve používaných vakcín. To se ukázalo při zásazích v odlehlých a často i boji zmítaných oblastech Afriky, kde proti moru skotu působili i duchovní a vyškolení laičtí vakcinátoři, jako klíčové.
Mor skotu patří mezi historicky nejdříve známé a literárně nejobsáhleji zpracované zvířecí nákazy. Nejstarší literární záznam o moru skotu pochází z papyru nalezeného ve městě Kahun ve středním Egyptě, jehož původ byl odhadnut na třetí tisíciletí před naším letopočtem. Do Evropy byl zavlečen z Asie.
V dalších stoletích býval vždy mor skotu průvodním jevem asijských invazí do Evropy. Nákaza se šířila vždy od východu z oblasti Kaspického moře, nebo z ruských a maďarských stepí podél dunajského údolí na západ.
Během vlády Karla Velikého došlo v roce 809 k velkému propuknutí nákazy, během níž vyhynul na území jeho říše téměř všechen původní dobytek. Další zprávy o katastrofálním vzplanutí nákazy jsou z 10., 11., 13. a 14. století. V roce 1514 nákaza zachvátila v neobyčejně prudké formě Itálii, Německo a Francii. V 17. století během třicetileté války (1618–1648) došlo ke katastrofálnímu rozšíření moru skotu v Evropě, kdy opět téměř vyhynul veškerý domácí skot ve střední Evropě.
Kulminačního bodu dosáhly morové rány v 18. století, odhaduje se, že v Evropě padlo za oběť moru během století okolo 200 milionů kusů skotu. Následkem byly hladomory. Potřeba potírat mor skotu byla bezpochyby významným faktorem při zakládání prvních veterinárních škol v Evropě. Ve dvacátém století se nákaza na evropském kontinentě vyskytovala již jen sporadicky.
Svět se spojil – a fungovalo to
Potřeba soustředění sil k tlumení moru skotu byla podnětem ke svolání prvního mezinárodního veterinárního kongresu do Hamburku v červenci 1863. Další vzplanutí choroby v Evropě v roce 1920 vedlo k založení Mezinárodního úřadu pro nákazy v Paříži, pozdější Světové organizace pro zdraví zvířat (OIE).
V roce 1994 byl zahájen program na eradikaci moru skotu, který zaštítila právě OIE. Poslední vzplanutí moru skotu bylo zaznamenáno v Keni v roce 2001. V říjnu 2010 pak FAO prohlásila, že mor skotu byl ve světě zcela vymýcen, což 25. května 2011 potvrdila OIE.
