Příběh azbestu je příběhem stovek tisíc mrtvých lidí a milionů zdravotně postižených, kteří strávili celé roky v nemocnicích. Současně je to příběh snahy o pokrok spojené se zamlčováním pravdy.
„Azbest může škodit dělníkům, kteří s ním pracují.“ Toto varování zná dnes už každý, přesto se z azbestu přes sto let v Evropě stavělo – a tento materiál se stále ještě odstraňuje ze spousty budov v Česku i v jiných zemích. Paradoxní je, že o nebezpečí azbestu se ví mnohem déle. Výše citované varování totiž napsal řecký geograf Strabón v jedenáctém díle své Geografiky – v prvním století před naším letopočtem.
Azbest je skvělý a smrtící současně. Skvělý je hlavně pro svou ohnivzdornost, které si povšimli už staří Řekové – právě z řeckého slova s významem „nehořlavý“ získal svůj název. Tato jeho vlastnost sice byla lidem známá stovky let, nedokázali ji ale příliš využít v masovějším měřítku.
„Důkaz“ posvátnosti i stavební materiál
Staří Řekové ho občas dávali do knotů do lamp, aby déle svítily, Římané zase vlákna tkali do látek – ty se pak čistily tak, že se jednoduše hodily do ohně – vše špatné shořelo, azbest zůstal. Na tento trik nezapomněl ani středověk – císař Karel Veliký údajně přesvědčil některé pohanské hosty o tom, že má nadpřirozenou moc, když do ohně hodil azbestový ubrus a vyjmul ho zpět bez újmy. Populární byly i azbestové křížky, které předstíraly, že jsou vyrobené přímo z toho kříže, na němž zemřel Ježíš – „důkazem“ jejich posvátnosti měla být také jejich nehořlavost.
To všechno ale byla jen občasná použití, většina středověkých lidí o azbestu nikdy neslyšela.
Ale s tím, jak začala v 19. století růst v západním světě v souvislosti s průmyslovou revolucí města, se ukázalo, že je zapotřebí nějaká technologická revoluce, jinak budou metropole prakticky neustále v plamenech. A odpovědí se stal azbest – do té doby spíše kuriozita než něco zásadního pro fungování civilizace.
Na pohled poměrně nenápadná hmota, světle zelené až šedé minerály uspořádané do typických vláken, se nachází téměř po celém světě, je snadno dostupná a lehko se ze země získává. Když si lidé uvědomili, jak dobře je dokáže ochránit před ohněm, velmi rychle se stala součástí bydlení ve vyspělých zemích.
Hodil se hlavně při stavbách vícepodlažních budov, a to rovnou ve více formách – od azbestových nástřiků, až po izolační desky. Je pevný, ohebný a bioperzistentní, takže je optimální ke zhotovování konstrukčních materiálů. Je odolný proti kyselinám i zásadám, nemá charakteristický zápach ani chuť a jeho teplota tání je podobná oceli. Díky tomu se začal využívat ve střešních krytinách, obkladech a izolacích, v betonových směsích i cementových trubkách a také asfaltu. Celkem se pro něj nalezlo asi tři tisíce druhů uplatnění a třeba ve Francii se mu dokonce přezdívalo bílé zlato.
Pomalý zabiják
Co víc si přát? Aby nebyl tak děsivě karcinogenní.
Azbest je totiž tvořený tenkými vlákny, která velice snadno pronikají do plic, samozřejmě i do těch lidských. A tam, díky výše popsané odolnosti, zůstávají, hromadí se – a škodí. Většinou ne hned, někdy to může trvat i celé desítky let, ale pak jsou zdravotní problémy většinou vážné, neléčitelné a smrtelné.
Hlavním rizikem je rakovina. Azbest se totiž zabodává do plicních sklípků a postupem času tam tak může vzniknout rakovinné bujení. Ani to ale není všechno: vdechování této hmoty způsobuje zjizvení plic, zvyšuje asi o třetinu pravděpodobnost vzniku rakoviny jícnu a způsobuje i celou řadu menších problémů.
A to vše se děje plíživě a nenápadně – lékaři a vědci poměrně dlouho nedokázali najít spojitost mezi nemocí a desítky let předcházejícím vystavením azbestu. Jako první se to povedlo Britce Lucy Deane Streatfeildové na konci 19. století.
Statečná Lucy
Tato žena byla ve své době velmi pokrokářská. Narodila se v Britské Indii, vzala si londýnského stavaře a celý život bojovala za volební práva žen, ochranu dělníků a zlepšení práv těch, kterým se jich nedostávalo. K jejím největším úspěchům patřil pochod padesáti tisíc žen do Hyde Parku, kde volaly po tom, aby měly stejné volební právo jako muži.
Stala se první ženou, která získala pozici tovární inspektorky – v této roli měla hlídat, zda dělníci netrpí zbytečnými riziky. A jedno z nich rychle odhalila. Roku 1898 upozornila na to, že dělníci pracující s azbestem nepravděpodobně často umírají. Ve své zprávě uvedla, že „škodlivé účinky azbestového prachu také podnítily mikroskopické zkoumání minerálního prachu lékařským inspektorem, které jasně odhalilo zubatou a ostrou povahu částic, které mohou stoupat a zůstat viset ve vzduchu. Bylo zjištěno, že účinky jsou v jakémkoliv množství škodlivé, jak se dalo očekávat.“
Taková zpráva měla vyvolat okamžitou nápravu – nic takového se ale nestalo. Až do roku 1911 ji úřady ignorovaly, vzaly ji v potaz teprve ve chvíli, kdy ke stejným výsledkům dospěli i její mužští kolegové.
Byznys versus zdraví
Důkazů o nebezpečnosti této stavební hmoty přibývalo, zejména po druhé světové válce. V polovině padesátých let přišly jasné důkazy o rakovinotvornosti azbestu, jako první na to upozornili vědci ve Francii. A pak začala dlouhá bitva o zákaz látky, k čemuž vyzývali vědci, lékaři, aktivisté i spolky dělníků. Jenže v té době už byl azbest prakticky všude.
Hlavním bojištěm se stala právě Francie, která jako první roku 1978 přijala oficiální dokument, ve kterém přiznala smrtící vlastnosti azbestu.
Výrobci proti tomu postavili vlastní kampaně – nápadně podobné těm, které se vedly proti omezování tabákových výrobků, nebo jaké dnes používá ropná lobby při snaze neomezovat spotřebu fosilních paliv. To znamená výrobu vlastních zmanipulovaných studií, „greenwashingové“ kampaně, kde se snažili slibovat „zelenější a méně škodlivý azbest už v blízké budoucnosti“ a samozřejmě i vznik lobbistických skupin, které měly ovlivňovat přímo politiky – například vyvoláváním (oprávněných) obav ze zániku pracovních míst, kdyby se azbest přestal těžit, zpracovávat a používat.
Přes tyto snahy se nakonec v některých zemích podařilo azbest zakázat – zpočátku jen některé jeho druhy, ale postupně jich přibývalo. Jako první azbest zcela zakázalo Norsko, konkrétně roku 1981. Následoval jej zbytek Skandinávie a Švýcarsko, jinde to trvalo déle.
Mezi posledními státy v západním světě to byla Francie, kde se to podařilo až roku 1997. Pomohl tomu tehdy obrovský skandál, na který upozornili novináři. V jedné škole zemřelo za tři roky na rakovinu šest učitelů, kteří vyučovali v dílně, jež byla pokryta azbestem. Problém se najednou netýkal „jen“ nižších vrstev, ale celé společnosti a podpora absolutního zákazu pak už byla snadná. Navíc roku 1996 vyšla studie, která popsala, že kvůli azbestu umírá v zemi asi dva tisíce lidí ročně.
U nás na východě
Československo a další komunistické země takové problémy neměly. Azbest se u nás používal masivně, a to bez jakýchkoliv připomínek nebo výhrad. Zejména proto, že hlavním světovým dodavatelem se během sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století stal Sovětský svaz.
Zdravotní dopady azbestu u nás navíc nikdy nebyly tak vážné jako na západě, a to díky tomu, jaký typ azbestu se používal. Ze Sovětského svazu se k nám dostával takzvaný bílý azbest, který je výrazně méně nebezpečný než „modrý“, který se dovážel z Ameriky.
S regulací se u nás začalo až poté, co přišly první definitivní zákazy v zahraničí. První omezení používání azbestu přikázal tehdejší hlavní hygienik roku 1984, když látku uznal za karcinogen a zakázal její nejrizikovější použití, tedy ve formě nástřiku.
Definitivní konec nebezpečnému materiálu ale učinila až listopadová revoluce a snaha tehdejších vlád sjednotit naše normy s normami vyspělého světa. Trvalo to sice pak ještě několik let, ale už osm let po převratu nastal definitivní konec azbestu v Česku. Výroba azbestových materiálů u nás byla ukončena roku 1997 – v podstatě přesně dva tisíce let poté, co na hrozbu upozornil Strabón.
