Když se dostal před šedesáti lety do kosmu první člověk, nebyl to skok do neznáma; lidé se o cestu vzhůru snažili stovky let a Gagarinův let byl jen vyvrcholením těchto snah. Na oběžnou dráhu se ale dostal také s dopomocí desítek zvířat, která vesmírné cesty s lidskou posádkou testovala dříve - a zaplatila za to životy.
Když se začaly objevovat první myšlenky na cestu pomocí raket do vesmíru, podařilo se inženýrům v Německu, Sovětském svazu a Spojených státech během pouhých několika desítek let vyřešit většinu technických problémů, které s tím byly spojené. Rakety se tak dokázaly vznést už ve třicátých letech a už za druhé světové války se hojně využívaly i jako zbraně.
Dostat „nahoru“ člověka se ale ukázalo jako mnohem složitější problém - zejména proto, že nikdo nevěděl, co zřejmě nepřátelské prostředí vně pozemské atmosféry s organismem udělá. A když se objevila první letecká technika schopná prorazit zvukovou bariéru, ukázalo se, že obrovské zrychlení pro lidi také není úplně nejzdravější.
Nejslavnějším zvířecím kosmonautem, který lidským letům šlapal cestu, je fena Lajka, nebyla ale prvním zvířetem v kosmu. Primát totiž drží tvor, který ani nedostal jméno.
Bezejmenní hrdinové
Vůbec prvním zvířetem, které překonalo hranici vesmíru známou také jako Kármánova hranice, byly obyčejné mouchy. Jednalo se o octomilky známé také jako vinné mušky – a to už 20. února 1947.
Do kosmu je vynesla upravená původně německá raketa V-2 odpálená z americké střelnice White Sands v Novém Mexiku. Mušky s ní vyletěly až do výšky 109 kilometrů a na rozdíl od Lajky se jim podařilo bezpečně vrátit zpět na Zemi.
- Kármánova hranice je všeobecně přijímaná hranice mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem. Je určena výškou 100 km nad povrchem Země.
- Jejím autorem je Theodore von Kármán, inženýr a fyzik maďarsko-amerického původu, a v současné době je hodnota uznávána Mezinárodní leteckou federací (FAI).
Na hranici vesmíru se o dva roky později podíval makak rhesus Albert, také v původně vojenské raketě V-2. Kvůli problémům s padákem ale tento primát při zpáteční cestě zahynul – udusil se v návratové hlavici. Stejně dopadl i jeho nástupce, makak Albert II.
Tyto pokusy na teplokrevných zvířatech Američanům ukázaly, jak velká hrozba je spojená s lety lidí do vesmíru – a že nejtěžší a nejrizikovější nebude ani samotný let, ale návrat.
Že je člověk schopný přežít vysoké zrychlení, se totiž vědělo už přinejmenším od konce druhé světové války, když se roku 1947 americkému pilotovi podařilo jako prvnímu překonat rychlost zvuku. Chuck Yeager tehdy v experimentálním raketovém letounu Bell X-1 dosáhl rychlosti 1127 kilometrů v hodině, byl prvním letcem, který překročil zvukovou bariéru ve vodorovném a zejména plně řízeném letu.
Američtí experti po těchto experimentech zpozorněli a věnovali systémům, které měly astronauty udržet naživu, mnohem větší pozornost – pokud by totiž první člověk ve vesmíru zahynul, vrhlo by to na tyto snahy špatné světlo a vše by to značně zpomalilo.
Ve stejné době jako Američané testovali první lety zvířat do kosmu i sovětští vědci. I oni k tomu využili německou raketovou techniku – raketu R-1A, která byla sovětskou verzí rakety V-2. Hned první pokus vyšel, psi Cygan a Dežik se dostali do výšky 110 kilometrů a úspěšně se vrátili v kapsli zavěšené na padáku. Z dalších pokusných psů se stala držitelkou pomyslného rekordu v úspěšnosti fenka Odvažnaja, která absolvovala celkem pět výletů na hranici kosmu.
V rámci sovětských i amerických pokusů se takto do vesmíru dostala i další zvířata – například králík Marfušam, opičák Yorik nebo jedenáct laboratorních myší. Velkým úspěchem byla také americká mise z května 1952, při níž dvě myši Mildred a Albert a dvě opičky Patricia a Mike v hlavici rakety Aerobee dosáhly výšky přes pětapadesát kilometrů, po celý let byly filmovány videokamerou, přečkaly rychlost 3200 kilometrů v hodině a nakonec bezpečně přistály.
Smrt Lajky
Následovala Lajka. Legendární zvířecí kosmonautka do vesmíru vyletěla 3. listopadu 1957 na palubě sovětské družice Sputnik 2, během letu ale tato dvouletá toulavá fenka neplánovaně zahynula.
Když Sputnik 2 s Lajkou odstartoval z Bajkonuru, neregistrovali vědci podle ruské bioložky Adilje Kotovské, která před 60 lety pomáhala připravovat toulavé psy pro speciální výpravu do kosmu, žádné špatné znamení. Po devátém obletu Země ale začala teplota v kabině prudce stoupat, až překročila 40 stupňů, a to kvůli nedostatečné ochraně před slunečním zářením.
Lajka, která měla přežít osm až deset dnů a kterou chtěli Sověti utratit plánovaně, podlehla přehřátí a dehydrataci po několika hodinách. Sovětský rozhlas přesto vysílal každý den zprávy o „dobrém zdraví“ psí hrdinky. Moskva dlouho tvrdila, že Lajku usmrtil jed, podaný v krmivu, aby ji ušetřil bolestivé smrti. Vesmírná loď se rozpadla po návratu do atmosféry 14. dubna 1958. Lajka byla tou dobou pět měsíců po smrti.
Co bylo po Lajce
Úspěch Lajky v listopadu 1957 zvedl obrovský zájem o to dostat zvíře na oběžnou dráhu, byla to totiž ideální cesta, jak otestovat technologie pro stejnou cestu lidského astronauta. Nebylo to však jednoduché, jak se přesvědčili hned v prosinci 1958 Američané – kotul Gordo zemřel při návratu kvůli selhání padáku.
Vůbec první psi, kteří se na rozdíl od Lajky z oběžné dráhy úspěšně vrátili, byli Belka a Strelka, kteří odstartovali 19. srpna 1960. Stali se okamžitě legendami. Na palubě s nimi byli také potkani, myši a králík.
Obrovskou popularitu si získal také pětiletý šimpanz Ham, vůbec první lidoop ve vesmíru. Vzlétl ve zkušební kabině Mercury raketou Redstone dne 31. ledna 1961 k suborbitálnímu zkušebnímu letu do výšky 185 kilometrů. Let trval 16,5 minuty a přinesl Hamovi nebývalou pozornost – dokonce tak velkou, že po návratu na Zem ještě přes dvacet let žil v různých zoologických zahradách.
Následovala další zvířata, nejčastěji psi. Ty nebezpečné kroky směrem vzhůru ale nakonec stejně museli lidé učinit sami – 12. dubna 1961 došlo k prvnímu letu člověka po oběžné dráze. Legendou se stal Jurij Gagarin.
My bychom vzhůru k nebesům
Příběhy o lidské touze vzlétnout k nebi znají už starodávné mýty, ale jako první se k něčemu takovému prokazatelně odvážil francouzský učitel a vynálezce Jean-François Pilâtre de Rozier, když roku 1783 vyletěl do výšky 24 metrů nad zemí s montgolfiérou.
Protože byl tento pokus úspěšný, začali se lidé odvažovat s balóny do čím dál větších výšek – ještě téhož roku se jiní odvážní vzduchoplavci podívali nad 2700 metrů.
Na podzim roku 1862 se tak lidé poprvé dostali výše, než kam by teoreticky mohli vystoupat nohama, překonali výšku Mount Everestu. Podařilo se to dvojici anglických meteorologů Henry Coxwellovi a Jamesi Glaisherovi, kteří vyletěli v balonu do asi jedenácti kilometrů – poznali přitom ale také jako první nástrahy, jaké na člověka výš nad úrovní moře čekají: kvůli nízkému tlaku a teplotě, která nečekaně klesla na 11 stupňů pod nulou, Glaisher ztratil vědomí a Coxwellovi se jen tak tak povedl návrat dolů.
Přestože se na scéně ve 20. století objevila letadla i rakety, různé druhy balonů si udržely rekordy i dlouho poté. Vzduchoplavci ale postupně přidávali do své výbavy kyslíkové přístroje, speciální kabiny a další technologické výztuže, které se později hodily i pilotům letadel a raket.
Legendou se mezi nimi stal Francouz Auguste Picard, který roku 1931 ve vodíkem naplněném balonu vyletěl do 16 kilometrů a pak překonával jeden rekord za druhým – vůbec nejvýš byl ve 23 tisících metrech nad povrchem Země.
Velmi důležitým v tomto byl americký projekt Manhigh v polovině padesátých let dvacátého století. Jeho cílem bylo prověřit, jaký vliv má kosmické záření na budoucí cestovatele do vesmíru. Piloti v jeho rámci a pak v dalším programu Strato-Lab cestovali do výšky kolem 30 až 35 kilometrů, byli přitom uzavření v izolovaných gondolách.
První letadla to měla v konkurenci balonů těžké, až do dvacátých let dvacátého století se jim nedařilo překonat hranici deseti tisíc metrů – balony v té době běžně létaly až dvakrát výše. Změnu v tom přinesly až raketové, tryskové a další modernější typy motorů, které v 50. letech umožnily i letounům, aby se jejich piloti podívali do stratosféry.
Jejich největší úspěchy ale měly přijít teprve po Gagarinovi – roku 1963 se podařilo v americkém letounu X-1 překonat výškovou hranici 100 tisíc metrů.
