Vodík by měl v Moravskoslezském kraji pohánět desítky autobusů a tři vlaky. Kraj se rozhodl vsadit na alternativní pohon s úmyslem dosáhnout čistšího ovzduší. V Ostravě taky vznikne vodíková plnicí stanice, kterou z většiny zaplatí evropská dotace.
Moravskoslezský kraj vsází na vodíkovou dopravu. Měla by přinést čistší vzduch
Reportáž: Na moravskoslezské silnice vjedou autobusy na vodík (zdroj: ČT24)
Cíl pro příští desetiletí v Moravskoslezském kraji je minimum zplodin z veřejné dopravy. „Proto je zavádění vodíkových autobusů a železnice naprosto klíčové,“ uvádí Vladimír Maryška z Odboru dopravy a chytrého regionu. Do roku 2025 by mělo na silnicích v kraji jezdit třicet autobusů na vodíkový pohon. Prvních deset by se už během dvou let mělo objevit v Ostravě.
Zatím pro ně ale chybí infrastruktura. Jediná plnicí stanice v Česku je v Neratovicích. Proto teď stát podpoří stavbu dalších čtyř. Plnička na vodík by měla do dvou let vzniknout například na ostravském Hranečníku, který je důležitým přestupním uzlem pro dálkové i městské spoje.
Vodík místo ropy?
Technologie vodíkového pohonu autobusů je podle odborníků zvládnutá a bezpečná. Princip vymyslel už na začátku 19. století francouzský vynálezce Francois Isaac de Rivaz. Roku 1807 dokonce jako první na světě vyrobil spalovací motor, který byl poháněný směsí plynného vodíku a vzduchu. Vodík je díky tomu starším pohonem automobilů než ropné produkty.
Princip takového motoru je značně jednoduchý, je velmi podobný tomu, na jakém pracuje klasický spalovací motor. Chemická energie vodíku se převádí na mechanickou. V současné době jsou dvě nejpoužívanější cesty. Buď se vodík přímo spaluje v pístovém nebo rotačním spalovacím motoru, anebo dochází k jeho reakci s kyslíkem rovnou v palivovém článku.
Vodíkový motor má oproti těm normálním několik výhod. Vodík je v podstatě téměř nevyčerpatelný zdroj a neprodukuje žádné emise. „V porovnání s CNG je hlavní výhodou bezemisní provoz, v porovnání s elektromobily výrazně vyšší dojezd a rychlejší doplnění paliva,“ potvrzuje Lukáš Polák z oddělení vodíkové technologie ÚJV v Řeži.
Nevýhody vodíku
Širšímu rozšíření vodíkových vozů zatím brání především několik praktických omezení, a to neexistující dostatečná výroba vodíku, nedostatečné množství čerpacích stanic a také náročná přeprava vodíku, která se provádí ve zkapalněném stavu při teplotě minus 253 stupňů Celsia.
Pohon sice nemá emise a z výfuku kape jen voda, jenže vodík je potřeba nejdřív nějak vyrobit. V současné době se nejčastěji používá rozklad vody. Celý proces sice vypadá zcela ekologicky, ale je pro něj potřeba značné množství energie. Pohon je tedy jenom tak čistý, jak čistá je energie použitá k výrobě vodíku. A to zatím kraj moc neřeší. „Pro třicet autobusů je zatím ta kapacita poměrně snesitelná, tady to prostě bude ze standardních zdrojů,“ říká Maryška.