Nová analýza lebek ukázala, že vakovlčí mláďata se více než ostatním vačnatcům podobala geneticky vzdálenějším vlkům. Výzkum byl publikovaný v časopise Communications Biology. Zvíře, kterému se říká také tasmánský tygr, ve volné přírodě vyhynulo už na počátku minulého století.
Asi 130 centimetrů velký vačnatec byl statisíce let v Austrálii i Tasmánii vrcholným predátorem. Poprvé byl v přírodě spatřen roku 1805, naposledy v ní byl pozorován asi o sto let později. Poslední známý vakovlk uhynul v roce 1936 v zoologické zahradě. Vědce ale nepřestává fascinovat dodnes.
Tento australský tvor sice patřil mezi vačnatce (podobně jako klokan), jeho lebka však velmi blízce připomínala lebku liščí či vlčí. Nový výzkum potvrdil, že podobnost se netýkala pouze dospělých jedinců, ale už i novorozených mláďat.
Už od narození
Svou studii vědci uskutečnili díky spolupráci s muzei, která jim lebky různě starých tasmánských tygrů zpřístupnila. Ty pak tým podrobil CT skenování a následně porovnal s podobou lebek jiných vačnatců a vlků obecných.
„Je pozoruhodné, že mláďata tasmánských tygrů se podobala spíše vlčím štěňatům než blízce příbuzným vačnatcům,“ poznamenal podle serveru Science Alert jeden z autorů studie Andrew Pask z University of Melbourne.
Poslední společní předci těchto dvou druhů přitom žili přibližně před 160 miliony lety. „Věděli jsme, že tasmánští tygři a vakovlci vypadali podobně v dospělosti. Netušili jsme však, kdy během jejich růstu k této podobnosti dojde,“ poznamenal biolog Axel Newton z australské Monash University.
Závěry výzkumu podpořily nedávné zjištění, že vlci a vakovlci měli podobné geny ovlivňující vývoj jejich hlavy a lebky. Od narození až do dospělosti se přitom podle analýzy lebky obou zvířat nejenom podobaly, ale i podobně rostly.
Zjištění by vědcům mohlo pomoct lépe porozumět konvergentní evoluci. Tedy tomu, proč mají někteří živočichové podobné rysy i přesto, že nejsou příbuzní a žijí v jiném prostoru či čase.
