Věda se dozvídá stále více o tom, jak dobře je naše planeta chráněná před hrozbami z kosmu. Atmosféra ji brání nejen před mrazem, ale dokonce i před tělesy, která by mohla zničit život na Zemi.
Kosmický prostor je neuvěřitelně prázdný. Obsahuje ale obrovské množství prachových a elementárních částic a plynů. Najdeme v něm nespočet magnetických polí a elektromagnetického záření. Zatímco Zemi ohřívají sluneční paprsky, které na ni dopadají, vesmír v podstatě žádnou teplotu nemá. Teplotu ve vesmíru můžeme měřit až ve chvíli, kdy se v něm objeví nějaký předmět.
Například vesmírná stanice, která je vystavena slunečnímu záření, se ohřeje až na 260 °C. V zemském stínu se ale vše ochladí na -170 °C. Astronauti jsou tak na svých cestách do kosmu vystaveni obrovským změnám teploty a jejich skafandr je musí umět zahřát i ochladit.
Předmět umístěný do vesmíru absorbuje a zároveň vyzařuje fotony. Pokud jich přijímá víc, než vyzáří, ohřívá se. Pokud jich víc vyzáří, než přijme, ochlazuje se. Ve chvíli, kdy se už z předmětu teoreticky nedá uvolnit žádná energie, se dostaneme do bodu, kterému říkáme absolutní nula. V přepočtu odpovídá teplotě mínus 273,15 °C a prakticky ji nemůžeme nikdy dosáhnout.
Čím víc se ve sluneční soustavě vzdalujeme od Slunce, tím je teplota objektů nižší. Země je od Slunce vzdálena 149 600 000 kilometrů, Pluto téměř šest miliard kilometrů, a teplota tam tak může klesnout až na -240 °C. Vesmírná mračna v naší galaxii tvořená prachem, elementárními částicemi a plyny mají teplotu přibližně -260 °C.
Ochranný štít Země
Naše planeta je před negativními vlivy vesmíru chráněná lépe, než si odborníci ještě před několika lety mysleli. Výzkum amerických vědců se zaměřil na meteority, které se čas od času dostanou až do blízkosti Země.
Vědci věděli, že kosmické balvany při průletu atmosférou vybuchují. Proč, to ale nebylo jasné. Snažili se proto podrobně prozkoumat situaci z 15. února roku 2013, kdy nad ruským Čeljabinskem zazářil velmi jasný meteor. Po výbuchu tělesa byly později nalezeny jednotlivé části kamene. Ten největší vážil víc než 570 kilogramů.
Na letící kámen působí na jeho přední stranu obrovský tlak, zatím co na zadní straně je tlak minimální. Prakticky tam panuje vakuum. Mezi přední a zadní stranou kosmického kamene tak nastává velký tlakový gradient, a když si vzduch pod velkým tlakem najde cestu dovnitř kamene, roztrhne meteorit na kusy. Na Zemi tak nakonec nedopadne velký balvan o hmotnosti několika tisíc kilogramů, ale jenom menší úlomky, které v konečném výsledku nejsou pro Zemi tak devastující.
